Stratfor: Německé dilema

10. 2. 2010

A tak zbytek eurozóny nervózně přihlíží a čeká, zatímco se příležitostně ohlíží směrem k Berlínu v naději, že lídr eurozóny a hlavní ekonom udělá něco, co uvede vše do pořádku. Abychom dobře porozuměli krizi, jíž Evropané čelí, musíme rozumět Německu - jediné zemi, která může krizi vyřešit.

Německo v pasti

Jádro německého problému spočívá v tom, že země není bezpečná a že její území kvůli umístění ve středu severoevropské nížiny nelze bránit. Německo nedělí od jeho sousedů na východě a na západě žádné významné přírodní bariéry, žádné hory, pouště nebo oceány. Německo tedy postrádá strategickou hloubku. Severoevropská nížina je kontinentální dálnicí, která se nabízí jak obchodu, tak dobyvatelům. Pozice Německa ve středu této nížiny mu poskytuje mnoho obchodních příležitostí, ale nutí je také zapojovat se do konfliktů, a to jak coby podněcovatel, tak i coby oběť.

Ohrožení a zranitelnost Německa z něj tedy dělají extrémně aktivní mocnost. Je vždy pod tlakem, takže jeho politika se vyznačuje jistou náruživou hyperaktivitou. V dobách míru Německo ekonomicky soupeří s každým, zatímco v době války s každým bojuje. Jeho jediná naděje na přežití spočívá v brutální efektivitě, kterou dosahuje v průmyslu i ve válčení.

Před rokem 1945 byly německé národní cíle jednoduché: Využít diplomacie a ekonomické váhy k prevenci války na více frontách, a když se tyto války zdají nevyhnutelné, zahájit je v čase a místě dle vlastního výběru.

"Úspěch" Německa se ovšem sotvakdy dostavil, protože výzvy německé bezpečnosti "prostě" nekončí dobytím Francie a Polska. A přetížené Německo pak muselo okupovat země, jejichž obyvatelstvo bylo početnější než jeho vlastní, zatímco hledalo způsob, jak se vyrovnat s Ruskem a na moři s Velkou Británií. Vždy se ukázalo, že zajištění pozice je nemožné, a bez ohledu na efektivitu Německo vždy nakonec podlehlo.

V prvních letech studené války se sousedé Německa pokusili o nový přístup. Evropská unie a NATO představují zčásti pokusy sousedů zajistit Německu bezpečnost na základě teorie, že pokud všichni v nejbližším sousedství budou součástí téhož klubu, Německo nebude potřebovat žádný Wehrmacht.

Tato představa má samozřejmě svá ale - především i demilitarizované Německo je stále Německo. Dokonce i po katastrofálních porážkách v první polovině 20. století zůstává Německo největším evropským státem, pokud jde o lidnatost a ekonomický význam; horečnatá mentalita, pro Němce před rokem 1948 tak typická, se prostě nevypařila. Místo toho, aby se německá energie rozdělovala mezi růst a obranu, demilitarizované Německo mohlo - a dokonce mělo - zaměřit veškerou svou sílu na ekonomický rozvoj. Výsledkem bylo moderní Německo - jedna z nejbohatších, technologicky a průmyslově nejvyspělejších zemí v lidských dějinách.

Německo a moderní Evropa

To dává Německu zcela jiný typ moci než ten, kterým disponovala díky schopné armádě, a tato moc nezůstala nepovšimnuta nebo nevyužita.

Francie Charlese de Gaulla věděla, že nemůže hrát hru velmocí spolu se Spojenými státy a Sovětským svazem. I bez škod způsobených válkou a okupací se jí prostě nedostávalo obyvatelstva, ekonomické síly a vhodného geografického umístění, aby byla konkurenceschopná. Avšak rozdělené Německo představovalo pro Francii příležitost. Ekonomický tom, využít dynamismus francouzského rivala z velké části fungoval i nadále, avšak Německo nemělo možnost dělat zahraniční politiku. Proto de Gaulleův plán spočíval prostě v tom, využít ekonomickou sílu Německa jako podstavce zlepšujícího globální postavení Francie.

Toto uspořádání vydrželo dalších 60 let. Němci během studené války platili za sociální stabilitu EU, když poskytovali podstatnou část plateb do systému a ani na okamžik se nestali objektem velkomyslnosti Unie. Když studená válka skončila, na Německo dopadly náklady za znovusjednocení, zatímco i nadále pokračovalo v platbách určených Evropské unii. Když nadešel čas vytvoření měnové unie, základem pro euro se stala německá marka. Mnoho německých marek bylo utraceno za obranu slabších evropských měn během prvních dnů Evropského kursovního mechanismu na počátku 90. let. Berlín se za své úsilí dočkal "odměny" ze strany mnoha budoucích státy eurozóny, které uplatňovaly politiku řízené devalvace vlastních měn těsně před vstupem, čímž zvyšovaly svou konkurenceschopnost vůči Německu.

Ale Německo už není pasivním pozorovatelem s otevřenou šekovou knížkou.

V roce 2003 byl dokončen desetiletý proces německého sjednocování a v roce 2005 se Angela Merkelová stala prvním poválečným německým představitelem, který řídil zemi zbavenou břemene minulých hříchů. Další volby v roce 2009 skoncovaly s nemotornou levopravou koalicí, a německá zahraniční politika už není narušována ani vnitřním kompromisem, ani evropskými "partnery".

Nynější krize

Stručně řečeno, Evropa čelí finanční katastrofě.

Krize koření v největším úspěchu Evropy: V Maastrichtské smlouvě, měnové unii, kterou zapříčinila, a která je symbolizována eurem. Každý, kdo se na euru podílí, sloučením měn získal. Německo získalo plný, přímý a měnových rizik zbavený přístup na trhy svých partnerů. V nálsedujících letech brutální efektivita Německu umožnila zvyšovat postupně podíl svého vývozu jak celkové spotřebě Evropské unie, tak na celkovém evropském vývozu do světa. A naopak, menší anebo chudší členové eurozóny získali přístup k německým nízkým úrokovým mírám a vysokému kreditnímu ratingu.

A naposledy zmíněná skutečnost právě způsobila nynější problém.

Většina investorů předpokládala, že celá eurozóna má požehnání - a pokud to bude třeba, tak i peněženku - spolkové republiky. Není těžké zjistit proč. Německo donedávna opakovaně vyplňovalo Evropě velké šeky, včetně přímé intervence na měnových trzích za účelem posílení měn sousedů předtím, než přijetí eura ukončilo potřebu koordinace směnných kurzů. A co více, hospodářské sjednocení bez Německa v jeho středu by bylo podnikem zhola zbytečným.

Investoři pokukovali po vládních dluhopisech států tzv. Club Med (což je hovorový výraz pro čtyři evropské státy, jež mají za sebou historii relativně marnotratné politiky, konkrétně pro Portugalsko, Španělsko, Itálii a Řecko) a rozhodli se, že to, co už dlouho vypadá, jako že se těší implicitním garancím ze strany eura, se jim líbí. Termín módní mezi investory diskutujícími o ohrožených evropských státech zni PIIGS, což je zkratka za "Portugal, Italy, Ireland, Greece and Spain" (Portugalsko, Itálie, Irsko, Řecko a Španělsko; patrně záměrně se tento novotvar podobá anglickému výrazu "pigs", tj. prasata - KD). I když má Irsko letos velký rozpočtový deficit, Stratfor upřednostňuje výraz Club Med, protože nepovažujeme Irsko za součást problémové skupiny. Na rozdíl od čtyř ostatních států Irsko opakovaně prokázalo schopnost omezit výdaje, seškrtat rozpočet a dosáhnout ekonomického růstu bez finančních machinací. Ve skutečnosti se rozpětí mezi irskými a německými dluhopisy zmenšovalo už počátkem 80. let, předtím, než se Maastricht stal byť jen zábleskem v kolektivním oku Evropy - na rozdíl od ostatních, kde k tomu až do vyjednání a ratifikace Maastrichtu nedošlo.

I když problémové evropské ekonomiky nikdy skutečně nesplňovaly maastrichtská finanční kritéria - Athény byly dokonce usvědčeny z toho, že falšovaly statistiku, aby mohly vůbec zavést euro - úroky z půjček pro tyto státy trvale klesaly. Ve skutečnosti lze věrohodně tvrdit, že důvod, proč Club Med nikdy nedal do pořádku svou finanční politiku, spočíval právě v tom, že zadlužování v eurozóně vyšlo levněji. V roce 2002 náklady na půjčky pro Club Med poklesly natolik, že už byly jen o chlup vyšší než u Německa. Následovala léta neomezovaného zadlužování.

Globální recese v letech 2008-2009 omezila dostupnost půjček a způsobila, že investoři mnohem pečlivěji zkoumali národní makroekonomické indikátory, nejprve na "emerging markets" střední a východní Evropy, a později i v eurozóně. Někteří z investorů se rozhodli skutečně si přečíst smlouvu o Evropské unii, kde zjistili, že na konci duhy neleží žádná německá záchrana, a že Článek 104 Maastrichtské smlouvy (a Článek 21 Statutu Evropské centrální banky) to dokonce výslovně zakazuje. Dále zjistili, že Řecko se nyní pyšní rozpočtovým deficitem a státním dluhem, které snesou srovnání s jinými zbankrotovanými státy minulosti, jako byla například Argentina.

Investoři teď (opožděně( věnují svým investičním rozhodnutím náležitou péči, a rozpětí v rámci evropských dluhopisů - rozdíl mezi tím, co musejí platit němečtí dlužníci a co ti ostatní - se poprvé od ratifikace Maastrichtu rozšiřuje, a to smrtící rychlostí. Evropská komise mezitím pracuje na tom, aby ujistila investory, že panika je neodůvodněná, ale pokusy Athén zvládnout výdaje nevyvolávají důvěru. Stávky a další formy politické nestability už poskytují jasný důkaz, že ani chabé úsporné plány nemusejí být uvedeny v život, což povede k dodatečnému zhoršování podmínek pro půjčky.

Německé dilema

Protože Německo je největší ekonomikou EU a hlavním architektem Evropské centrální banky, všechny cesty teď vedou do Berlína. Německo se musí rozhodnout.

První možnost, dovolit cenným papírům padnout až na dno, může být pro Berlín svůdná. Poté, co se s jejich zemí po šedesát let zacházelo jako s černým fondem Evropy, Němci musejí mít cukání nechat Řecko i ostatní padnout. Kdyby na trhu skutečně vládlo přesvědčení, že Německo nemá v úmyslu se angažovat, podmínky pro řecké zadlužování by se masívně zhoršily. Uvědomte si, že navzdory všem problémům posledních týdnů se s řeckým dluhem nyní obchoduje za podmínek, které tvoří pouze osminu zátěže této země před Maastrichtem - což znamená, že je tu velký prostor pro to, aby se věci ještě zhoršily. Vzhledem k tomu, že rozpočtový deficit Řecka v roce 2010 činí přinejmenším 9,1 % - a vzhledem k řeckému sklonu falšovat statistiky je skutečná úroveň patrně mnohem horší - jakýkoliv ostrý nárůst nákladů za dluhovou službu by posunulo Athény přes okraj propasti.

Z pohledu německých finančníků by bylo rozumné nechhat Řecko padnout. Šok z řeckého bankrotu by nepochybně motivoval další evropské státy ke společné akci, pracovat s vyššími úvěrovými náklady a nakonec převzít budoucnost do vlastních rukou. Jenže řecký bankrot by nebyl poslední. Zbytek skupiny Club Med za Řeckem příliš nezaostává, a rozpočtové deficity po celé EU prudce rostou. Francouzské a zejména belgické makroekonomické indikátory jsou jen v nepatrně lepším stavu než španělské či italské.

Zde by mohl někdo říci, že situace ve Spojených státech se v některých ohledech od eurozóny příliš neliší. Rozdíl je však způsoben neukojitelnou globální poptávkou po dolaru, která se navzdory všem konspiračním teoriím a běžnému přesvědčení posledních let během globální recese z let 2008-2009 ve skutečnosti zvýšila. Vzhledem k tomu, že dolar má status světové rezervní měny, a vzhledem k tomu, že Spojené státy mají svou monetární politiku pod kontrolou, Washington má k dispozici mnohem větší manévrovací prostor než Evropa.

Berlín se může v tuto chvíli ptát, proč by se měl starat o to, zda Řecko a Portugalsko padnou. Řecko tvoří pouze 2,6% HDP eurozóny. A co více, krize není způsobena Berlínem. Tyto státy po léta, ne-li po desetiletí, využívaly německé štědrosti, a není snad nejvyšší čas, aby byly buď donuceny se utopit, nebo se konečně naučily plavat?

Problém této logiky spočívá v tom, že krize se týká také budoucnosti Evropy a místa Německa v ní. Německo zná svůj geopolitický osud: Při vší své síle (nebo dokonce i ve spolupráci s Francií) se jako jednotlivá země ani zdaleka nepřibližuje vlivu Spojených států nebo Číny, či dokonce jen Brazílie nebo Ruska. Berlín si je vědom, že jeho význam na světové scéně klesá, což bylo ještě zdůrazněno Obamovým odmítnutím zúčastnit se tradičního summitu EU-USA. A jeho hospodářská váha je navíc zatížena nedostatkem politické soudržnosti v eurozóně a prohlubujícími se demografickými problémy.

Jediné, o co nyní v Německu jde, je to, zda mu záleží na Evropě jako celku. Pokud Německo učiní ekonomicky rozumný (a emocionálně uspokojivý) krok a nechá Řecko padnout, může to přinutit některé z dalších členů eurozóny podniknout příslušné kroky a dokonce v dlouhodobém výhledu eurozóně ekonomicky prospět. Ale bylo by nutno za to i zaplatit: Zničilo by to pozici eura coby globální měny a Evropskou unii coby globálního hráče.

Každý stát, který se až dosud vzpamatoval z bankrotu způsobeného zadlužením to dokázal proto, že kontroloval svou měnovou politiku. tyto státy mohly použít různé (často neortodoxní) metody stimulace vlastního ekonomického oživení. Populární metody zahrnují devalvaci měny ve snaze podpořit export, tištění peněz buď kvůli placení dluhu nebo pro přímé financování výdajů - ale zdaleka se na tento výčet neomezují. Ale Řecko a další členové eurozóny se s přijetím eura vzdali své měnové politiky ve prospěch Evropské centrální banky. Pokud tyto státy nemohou naráz napravit dekády špatné politiky, jedinou cestou z hospodářského strádání by pro ně bylo opuštění eurozóny. V podstatě jde o to, že nechat Řecko padnout znamená riskovat hromadný útěk států EU od eura. I kdyby euro - nemluvě o EU - přežilo šok a ponížení monetární parcelace, koncepce silné Evropy s vlastním politickým centrem by se rozplynul. To by bylo způsobeno zejména tím, že síla Evropské unie se dosud měřila úspěchy při přeměně někdejších diktátorských a pseudodemokratických zemědělských zemí - především v případě Portugalska, Itálie, Řecka a Spanělska v 80. letech - v moderní ekonomiky.

A to vede k možnosti číslo dvě: Berlín Athény zachrání.

Není pochyb o tom, že si to Berlín může dovolit, protože řecká ekonomika je ve srovnání s německou pouze desetinová. Avšak dny neomezené finanční podpory ze strany Německa jsou u konce. Pokud Německo přistoupí k záchraně Řecka, s "implicitní" nebo "předpokládanou" německou kontrolou nad Evropskou centrální bankou a eurozónou bude konec. Tato kontrola se stane skutečností a bude mít své důsledky. Zdá se, že Německo přistoupí k řízení fiskální politiky periferních členských států, které prokázaly, že toho samy nejsou schopny. Pokud by Nemecko souhlasilo s čímkoliv méně dotěrným, hrozilo by mu, že bude nuceno finančně zachraňovat všechny. Koneckonců, kdo by si nepřál ničím nepodmíněnou finanční záchranu placenou Německem? A protože záchrana celé eurozóny není v německých možnostech, tento scénář by končil Německem vedoucím EU s kloboukem v ruce kvůli asistenčnímu balíku financovanému Američany a Číňany. Je možné, že by Němci byli tak dobrotiví a riskovali takové mimořádné ponížení, ale není to pravděpodobné.

Držet se pevnějších mravů by Německu umožnilo dosáhnout skrze peněženku toho, čeho nedosáhlo mečem. Ale i tato politika má své náklady. Eurozóna jako celek si v roce 2010 potřebuje vypůjčit kolem 2,2 trilionu euro, když samotné Řecko potřebuje 53 miliard jen na to, aby letos nějak vyšlo. Od Řecka se příliš neliší situace Itálie, jež potřebuje 393 miliard euro, zatímco Belgii chybí 89 miliard a Francii dalších 454 miliard. Za těchto okolností je pro Německo - pokud se rozhodne zasáhnout - prioritou jednat rychle. Potřebuje zabezpečit Řeckoa Portugalsko dřív, než se krize důvěry rozšíří na opravdu důležité země, kde by už německé zdroje nemusely postačovat.

Taková je cena za "zprovoznění" Evropy. Je to také cena německého vedení na kontinentu, kterého nebylo dosaženo s pomocí zbraní. Pokud si Německo přeje, aby jeho vedení za hranicemi Západní Evropy něco znamenalo, bude nuceno za to zaplatit - důkladně, opakovaně a velmi, velmi brzy. Ale na rozdíl od minulosti si Berlín bude chtít otěže udržet.

Celý článek v angličtině: ZDE