Co je věda, co může a co naopak nemůže poskytnout

21. 1. 2010 / Vladimír Wagner

Pro pověst vědy u veřejnosti jsou mnohem užitečnější populární články o konkrétních zajímavých oblastech bádání a aplikací vědeckých objevů. Proto se raději věnuji psaní takových příspěvků. Z vystoupení zmíněných i dalších politických aktivistů a politiků však vyplývá, že velká řada z nich nechápe, co věda je, co nám může poskytnout a co naopak ne. Stejné nepochopení se táhne celým příspěvkem Martina Škabrahy. Proto bych se přece jen pokusil o jisté vysvětlení některých zmatení, kterých se Martin Škabraha dopouští.

Není pravda jako pravda

Hlavním problémem nejen úvah Martina Škabrahy je, že se vzájemně dohromady míchají různé pojmy z oblastí, které spolu nesouvisejí a odpovídají na různé otázky lidské existence. Věda a vědecká metoda jsou nástroje na zkoumání objektivní reality. Jsou určeny na řešení jen některého druhu otázek a hledání jen jistého typu pravd. Pokrývají tak jen jistý omezený výsek činnosti člověka.

Máme totiž otázky, na které existuje jen jedna pravdivá odpověď, nezávisející na subjektu. Abych se vyhnul zbytečným diskuzím, připomenu, že pochopitelně může být tato odpověď pravděpodobnostní a někdy velice komplexní. Uveďme si pár příkladů. Jaká je energie uvolněná při rozpadu neutronu? Jakou maximální hmotnost má neutronová hvězda? Co způsobuje cukrovku? Jak zemřel Jiří z Poděbrad? Jaká byla sociální struktura lidí ve středověké Evropě? Jaké důsledky má zavedení trestu smrti? Jak vznikl život na Zemi? Jaký vliv má oxid uhličitý na klima a existuje člověkem vyvolané oteplování? Na tyto otázky existuje objektivně pravdivá odpověď, i když naše znalost této odpovědí může být v současnosti omezená. Energie rozpadu neutronu je známa jen s určitou přesností, omezená je i naše znalost všech mechanismů a příčin vedoucích k cukrovce, také naše znalosti historických faktů jsou neúplné a stejně tak jsou zatím velice zjednodušené naše klimatologické modely. Proto je třeba mít vždy na paměti velikost těchto nejistot v našem poznání. Jsou dokonce takové otázky, na které tuto existující úplně přesnou a pravdivou odpověď zjistit nemůžeme.

Ovšem, existují jiné typy otázek, na které žádná objektivně pravdivá odpověď neexistuje. Jaký je smysl života a má vůbec lidská existence smysl? Má smysl poznávání ? Co je morální? Co je spravedlivé? Je trest smrti spravedlivý a morální? Existuje bůh? Který živočich je škodlivý a který se má chránit? Jsou daný obraz, budova či žena krásné? Je džez lepší než punk? Je správnější větší či menší míra přerozdělování prostředků ve společnosti? Je lepší přírodní nebo městské prostředí? Má se lidstvo snažit o expanzi do vesmíru? To jsou otázky, na které existuje řada různých pravdivých odpovědí závisejících na subjektu jednotlivého člověka či společenské skupiny. K těmto otázkám se věda nevyjadřuje, nemá na to nástroje a není pro to určena. Jsou to otázky světonázorové, náboženské a kulturní, ke kterým se vyjadřují náboženství, ideologie, umění a politická či aktivistická hnutí.

Teď je snad jasnější, že ve vědě nejde o žádnou eliminaci subjektivity ze života člověka, jak o tom píše Martin Škabraha. Je pouze souborem metod, které umožňují vhodnými postupy (pozorováním, experimenty, myšlenkovými konstrukcemi a modely, teoriemi ...) určit odpovědi na ten první zmíněný typ otázek. Přesně jak o tom psal Hynek Bíla.

Vědec je také pouze člověk

Věda neříká nic o tom, že by se měla eliminovat subjektivní složka. A to ani u vědce. Také vědec si sám sobě i svému okolí odpovídá na světonázorové, náboženské, ideologické, politické či kulturní otázky. Ale v této oblasti je na tom podobně, jako kterýkoliv jiný člověk. Možná bych to mohl upřesnit ještě takto. Pokud si budu chtít vybrat někoho za ideový a morální vzor, není pro mě podstatné, zda je to vědec, sportovec, umělec, politik či strojní zámečník (jako byl můj táta). Daleko důležitější je, jaké jsou jeho morální a charakterové kvality. I když pochopitelně, pokud je někdo dobrý ve své profesi, je větší šance, že bude i charakterově a morálně kvalitní člověk. Takže právě třeba můj táta je pro mě morálním i charakterovým vzorem, i když s vědou nikdy neměl nic společného.

Věda ani vědci tak nemluví o zavádění nějaké vědeckého postupu do života, tak aby z něho odstranil subjektivní složku. Odkazování Martina Škabrahy na novelu Ladislava Fukse "Pan Theodor Mundstock" a cestě jeho hrdiny do pekel koncentráku je úplně mimo mísu. Stejně tak je nacismus, koncentrační tábory a holocaust selháním politických a ideových skupin a hnutí. Pochopitelně jde také o selhání konkrétních lidí, mezi kterými byla i řada vědců (stejně jako všechny další lidské profese). Dilema a selhání lékaře na třídící rampě koncentračního tábora je morální a nemá ní společného s vědou. Byli vědci, kteří se přidali k nacistům. Byli jiní, kteří skončili v koncentračních táborech. A jiným se podařilo z nacistického Německa uniknout a podíleli se ve Spojených státech na vývoji jaderné bomby. Možnost využití jaderné energie, technická realizovatelnost výroby jaderné zbraně a účinky jejího použití lze řešit jedině vědeckými metodami. Rozhodnutí o výrobě jaderné zbraně a formě jejího použití je však čistě politické a morální. K tomu vědecké metody nemohou říci nic. A pohled na to, jestli bylo použití jaderné zbraně proti japonským městům oprávněné a pozitivním či negativním způsobem ovlivnilo množství lidských i materiálních ztrát na konci druhé světové války a vývoj lidské civilizace v dalším období, je subjektivní a odpovědi mohou být různé a zároveň stejně pravdivé. I ve vědeckých publikacích nejsou pochopitelně řešeny jen otázky objektivní reality, ale posuzují se i subjektivně postavené otázky. Lékaři řeší etické otázky použití různých medicínských postupu, či jejich testech na zvířatech či na lidech. Hlavně je to však ve společenských vědách. Například historici nebádají a nepřemýšlí jen nad průběhem a výsledkem dané bitvy, ale i o smyslu této události pro dějiny daného národa a celé lidské civilizace. Musí si však dát pozor, aby tyto složky přesně a pečlivě oddělovali.

Vědci, stejně jako ostatní lidé, mohou mít různé náboženské, ideové a politické přesvědčení. Mohou mít různé charakterové a morální vlastnosti. Jediný rozdíl je, že lépe znají vědecké metody, které umožňují najít objektivní pravdy, týkající se hlavně jejich oborů. Pokud bych to měl vztáhnout trochu osobně, tak mé názory na jevy v oblasti fyziky a hlavně jaderné fyziky budou blízké objektivně pravdivým na úrovni současného vědeckého poznání. I když se pochopitelně mohu mýlit a dopustit chyb. Ovšem mé světonázorové a politické názory mohou být odlišné od názorů jiných lidí. Jsou však stejně relevantní a pravdivé jako jejich. Vědci jsou lidé a vědecké instituce jsou lidskými organizacemi. Proto pochopitelně nejsou prosti chyb, omylů i morálních selhání. Stejně jako v jiných oborech lidské činnosti.

Co by měla společnost od vědců požadovat?

V předchozích částech jsem se snažil vysvětlit, na které typy otázek může věda nacházet odpovědi a na které ne. Z toho plyne, co by měli politici, političtí aktivisté a veřejnost od vědců očekávat. Měli by od nich chtít, aby se snažili hledat odpovědi na otázky, které se týkají objektivní reality. Vědci by měli politiky a veřejnost informovat nejen o odpovědích na tyto otázky v rámci našich současných znalostí, ale hlavně i o nejistotách a nepřesnostech, které vznikají omezeností těchto znalostí. Politici by neměli vědce tlačit k jednoznačným odpovědím, pokud je zatím naše znalosti neumožňují. Pokud se jedná o otázku, která je pro vývoj společnosti důležitá, měli by podpořit vědecký výzkum v této oblasti, aby se naše znalosti zlepšily a zmenšily se naše nejistoty a nepřesnosti.

Chybný postoj politických aktivistů i politiků lze dokumentovat na dění okolo "globálního oteplování". Vývoj klimatu je velice komplexní proces, který závisí na řadě parametrů a jevů. Ty jsou známy a změřeny s velmi různorodou přesností. Modelování klimatu je velmi náročnou činností a každý klimatologický model obsahuje řadu zjednodušení. Proto je každá předpověď dalšího vývoje klimatu poznamenána neurčitostmi a nepřesnostmi. Různí političtí aktivisté a politici však většinou informaci o neurčitostech vypustí a vyberou si některou z limitních (často spíše nepravděpodobných) možných hodnot získaných modelem. Každý podle svých ideových zaměření. Buď s maximálním vlivem přírodních podmínek a minimálním civilizačním nebo naopak. A pak se (občas nejen slovně) mydlí hlava nehlava nejen na internetu. Čtenář si může právě na internetu najít řadu příkladů vystoupení zelených aktivistů z organizace Greenpeace a politiků typu Al Gora na jedné straně a skeptických aktivistů typu Vítězslava Kremlíka a politiků typu Václava Klause na straně druhé. Přičemž rozhodnost jejich vystoupení je nepřímo úměrná jejich znalostem vědeckým metod a přehledu o jevech v daných oborech. Podle nich to vypadá tak, že to, jestli globální oteplování je či není a jak je ovlivňuje člověk, rozhodne hlučnost, ideová zaťatost a intenzita napadání soupeře u protivných skupin. To je ovšem představa mylná. O tom, jestli má civilizační oxid uhličitý dominantní vliv na vývoj klimatu a jak jej ovlivní, nerozhodne míra popírání u Václava Klause nebo to, jak úspěšně se poprali zelení aktivisté s kodaňskou policií.

Jak tomu skutečně je, můžeme zjistit právě jen vědeckými metodami. Stejně tak nám pouze vědecké metody mohou zjistit, jaké budou následky a náklady různých přístupů k případnému omezování produkce oxidu uhličitého nebo přizpůsobování se klimatickým změnám. Politici i aktivisté by tak měli od vědců žádat co nejpřesnější a nejpečlivější studium jevů, které s vývojem klimatu souvisí. Měli by podpořit co nejpřesnější možná měření v této oblasti a zlepšování klimatických modelů. Měli by chtít pravdivé informace, bez ohledu na to, jestli se jim to hodí či nehodí do jejich ideové škatulky. A přesné údaje o nepřesnostech měření i modelů. Důležitost toho, aby se politici i aktivisté začali chovat takovým způsobem, je dána tím, že rozhodnutí o tom, jak se rozdělí prostředky a kam se napře úsilí pro případné předcházení či řešení problému s vývojem klimatu, je výsostně politické. A nebude o něm rozhodovat věda. Pokud však se politické elity nebudou rozhodovat v tomto případě podle objektivních vědeckých poznatků, ale čistě podle svých ideologických schémat, může to lidstvo přijít hodně draho.

Podobná situace je třeba i u posouzení účinnosti léčebných metod. Jestli je účinná léčba rakoviny pomocí konopí či zda funguje homeopatie nebo jiné alternativní metody lze rozhodnout jedině pomocí klinických testů a dalších vědeckých metod v medicíně. A právě použití či nepoužití vědeckých metod a jaký výsledek daly, rozhoduje o tom, zda je metoda řazena mezi vědecké nebo pavědecké. Veřejnost by tedy měla po vědcích žádat případné vědecké prozkoumání účinnosti těchto metod a ne jejich posvěcení, schválení a označení jako vědeckých.

Odpovědnost či neodpovědnost vědce a vědy

Martin Škabraha se intenzivně zabývá vinou vědy za následky využití různých jejich objevů. Hlásí se k extrémnímu názoru, že je nemorální a neměl by být prováděn výzkum v oblastech, které mohou vést k objevům, které by mohly být zneužity proti lidem. Tato představa je dost absurdní. Zdá se mi, že Martin Škabraha stále nechápe, co je základní výzkum. Je to vidět i z toho, že se v části "Nevinná vina?" věnuje aplikovanému výzkumu v lékařství a vlivu patentového práva v této oblasti, případně vývoji jaderné bomby. V základním výzkumu nevíme k čemu a zda vůbec k něčemu naše objevy povedou. Ovšem, dovolím si konstatovat, že neexistuje oblast vědeckého poznání, u které lze s jistotou tvrdit, že nemůže být zneužita proti člověku. Už matematické a fyzikální poznatky starých Řeků pomohly vyrábět válečné stroje. Astronomické poznatky a výzkum gravitace pomohly k vývoji civilních i vojenských nejen vesmírných aplikací. Medicínské poznatky mohou umožnit léčení ale i usmrcování lidí. Bez znalostí počítačů, integrálního a diferenciálního počtu by nebylo možné spočítat řadu vojenských aplikací. Sociologické studie mohou být také zneužity. Docela by mě zajímalo, jestli by Martin Škabraha jmenoval alespoň jednu oblast, která zneužita být nemůže. Pokud bychom přistoupili na jeho ideu, tak by se lidstvo muselo zříci veškerého poznání a veškeré civilizace.

Zajímavý je rozpor mezi názory Martina Škabrahy a Borise Cveka. Zatímco Martin Škabraha by zakázal každý výzkumy a aplikace, které by mohly vést k poškození člověka, Boris Cvek by začal aplikovat i metody a léky, které ještě neprošly klinickými testy. Kdy začít využívat léky a lékařské metody u pacientů, je velmi náročná etická otázka. Právě ta patří k těm, které nelze objektivně rozhodnout a má řadu stejně správných možných řešení. Věda a vědci mohou poskytnout informace o možných rizicích a přínosech dané metody či léku. Pochopitelně tyto informace obsahují i nepřesnosti a neurčitosti. Rozhodnutí, jestli, kdy a za jakých podmínek se metoda použije, už je rozhodnutí, které nemohou řešit jen lékaři či vědci, ale jde o širší akceptaci. Boris Cvek hovoří o případech, kdy se jedná o smrtelné choroby. Ovšem i v tomto případě je lékařská předpověď spojená s jistou neurčitostí, je otázkou i možnost rizika zkrácení života neuváženým použitím klinicky neprověřené metody. Pokud se neuváženě rychlým využitím metody způsobí problémy i smrtelně nemocným pacientům, může to vést ke zpoždění uplatnění či zavrhnutí postupu, který by při pečlivějším klinickém ověřování a vylepšování mohl zachraňovat životy. Je známa řada případů, kdy k takovým událostem došlo. Upřímně říkám, že mám obrovskou úctu k lékařům, kteří musí takto náročné etické otázky rozhodovat. Zvláště, když jsou vystaveni zjednodušeným a stejně razantně vysloveným osočením z absolutně protichůdných pozic, které vysloví aktivisté, kteří se ani nesnaží se něco více o problému dozvědět. Přesně tak, jak to předvádí Boris Cvek a Martin Škabraha.

Co se má zakázat, co přikázat?

Alespoň podle mého názoru, síla naší civilizace spočívá hlavně v tom, že umožňuje spolupracovat různým světonázorům, náboženstvím a ideovým či politickým proudům. Zákazy či příkazy by pak měly být postaveny na jistém konsensuálním základě. Přikázané by tak mělo být informování o objektivních vlastnostech různých produktů a postupů. Tedy, jestli obsahují škodlivé látky či naopak prospěšné, zda představují riziko pro spotřebitele nebo pro životní prostředí. To, jestli plodiny a potraviny z nich vyrobené představují riziko pro spotřebitelé či životní prostředí, není dáno způsobem, jak byly získány, ale jejich konkrétními vlastnostmi. Geneticky modifikované plodiny jsou daleko pečlivěji testovány a na trhu jsou pouze ty, u kterých žádná rizika nalezena nebyla. To si uvědomuje i Martin Škabraha a to jej vedlo k tomuto výroku: "Z citátu -- alespoň jak ho chápu já, "postmoderní demagog" -- přímo čiší přesvědčení o tom, že jediný důvod, proč by občané mohli požadovat odlišení GM potravin od jiných, je to, zda jde o nezávadné krmivo, které "bezpředsudečným" (čti: pasivním a poslušným) spotřebitelům připravili jejich chovatelé; nepadne ani slovo o tom, že by mohly legitimně vadit i jiné, obecně řečeno světonázorové souvislosti."

Podle mého názoru by náboženské (světonázorové) přesvědčení nějaké skupiny věřících nemělo vést k příkazům, kterým by se musela podřizovat celá společnost. Nejen Židé mají košer potraviny. Ty musejí být připraveny speciálním způsobem a, pokud jsou připraveny jiným způsobem bez posvěcení náboženskými představiteli, nejsou košer. Košer potraviny jsou označeny značkou a i v Česku máme košer restauranty, podobné označování pro potraviny, které odpovídají jejich náboženským představám i ritu, mají i další náboženství. Podobné označení "Bez GMO" si mohou zavést a používat i představitelé zeleného náboženství. Ovšem, aby všechny potraviny, které nemají schválení jednotlivými náboženstvími, byly označovány jako "Není košer" či "Obsahuje GMO", mi připadá scestné.

Problém je, že stejné metody "náboženského" posuzování uplatňují někteří zelení aktivisté nejen u potravin, ale třeba i v oblasti energetiky a dalších aspektů života společnosti.

Závěr

Ve svém textu jsem se snažil ukázat, že věda může řešit jen jistý specifický okruh problémů a otázek spojených s objektivní realitou (a také, že na tyto otázky nelze najít odpověď jinak než vědeckou metodou). Nemůže však řešit a zodpovědět otázky světonázorové, morální a politické. Pro řešení těchto otázek mohou znalosti vědecké často pomoci, takže vědci mohou sloužit jako poradci v odborných otázkách. Ovšem řešení těchto subjektivních otázek se mohou účastnit pouze jako ostatní lidé v rámci náboženských, politických, ideových a aktivistických uskupení. Vědci nejsou apriorně nijak "morálnější" a "kompetentnější" pro jejich posuzování. A stejně jako u jiných lidí budou odpovědi na ně u různých vědců odlišné. I já jsem proti "scientifikaci politiky", o které píše Martin Škabraha. Tedy účelovému označování subjektivně laděných odpovědí na světonázorové a politické otázky za "vědecké" a tedy jediné správné. Ale podle mých zkušeností to není neduh, kterého by se dopouštěli přírodovědci, spíše se objevuje u politiků a různých typu politických aktivistů. A myslím, že i matení pojmů, kterých se dopouští Martin Škabraha, vede právě tímto směrem. A jde o velmi nebezpečný směr. Podle mého přesvědčení, stejně nebezpečný směr je i snaha o politizaci vědy a tlačení vědců k seřazení pod praporem konkrétního politického proudu v podání Václava Bělohradského či Václava Klause.

Vytisknout