Nemůžeme prostě obejít otázku, komu a k jakým účelům věda poskytuje prostředky

21. 1. 2010 / Karel Dolejší

"Nemyslím si, že by ideologické diskuze na internetu či v tisku byly příliš smysluplné a plodné." Tato věta Vladimíra Wagnera vystihuje téměř klasicky tragickou iluzi, které část vědců propadá - iluzi, že to oč v současnosti jde může být pojato jako prostá obrana statu quo, že se věda bude nadále legitimizovat jednotnou metodou, neutralitou vůči ideologii a praktickými výsledky. Jsem si vědom toho, že ty, kdo v tomto dosluhujícím paradigmatu vězí až po uši, a tím spíše pak ty, kdo jsou s ním přímo existenčně svázáni, nemám šanci jakkoliv přesvědčit. Protože se tu však vytváří iluze, že zastánci jiných pohledů na tentýž problém, jako třeba Martin Škabraha, jednoduše nedokážou pro svou intelektuální nedostatečnost pochopit, co věda vlastně je, připojuji co nejstručnější a nejsrozumitelnější výklad historie vzniku tradičního institucionálního postavení vědy.

Ze školy všichni víme, že ve středověku byl rozum služkou teologie, a proto i vědecké výzkumy či teorie podléhaly ideologické kontrole. Tato kontrola nebyla snad zničena rozvojem vědy samé, jak by třeba někteří chtěli tvrdit, ale komplexní společenskou krizí pozdně středověké společnosti; ideologickým zpečetěním a ospravedlněním této společnosti se stala právě ta křesťanská teologie (jedno zda tomistická nebo melanchtonovská), která zdůvodňovala i vědeckou cenzuru. Z vlny náboženských válek vyšlo oficiální církevní křesťanství v takovém stavu, že již nebylo schopno hrát roli ideologického svorníku královské moci. Po spletitých experimentech panovníků zahrnujících mj. inspirace byzantské nebo čínské se vznikající absolutistická monarchie stojící zdánlivě neutrálně nad všemi společenskými vrstvami rozhodla do svých služeb kromě byrokracie a stálé armády angažovat také nyní uvolněnou vědu, která ve vizi Francise Bacona měla lidem umožnit, aby se stali pány a vládci přírody. Stejně jako absolutní monarchie, i věda byla ve vztahu ke sporu zprofanovaných náboženských sektářů neutrální, a proto se náramně dobře hodila do struktury historického bloku zahrnujícího údajně ideologicky neutrální modernizaci společnosti ve formě její stále racionálnější byrokratické správy a stále bohatšího průmyslového čerpání přírodních zdrojů. Tacitní konsensus, který byl společnosti vnucen shora státní mocí, byl po období buržoazních revolucí doplněn o vzývání všeobecné emancipace, jíž měly procesy byrokratizace a industrializace údajně sloužit.

Zdánlivě neutrální postavení vědy a ničím neomezovaná svoboda bádání prostě nejsou intelektuálním výdobytkem chytrých vědců, kterému hloupí Škabrahové nerozumějí. Šlo o historicky unikátní řešení prekérní situace evropských společností na počátku novověku, které se opíralo o ideologicky (filozofií dějin zahrnující představu pokroku) impregnovaný předpoklad, že zvyšování naší moci nad přírodou v jakémkoliv směru je vždy univerzálním zájmem všech příslušníků společnosti. Tento původní konsensus však již neexistuje; kdysi neutralizované pole vědy už není interpretováno coby bezpečné území, na němž se nebojuje. Jedni zastánci konkrétních hospodářských zájmů maskovaní za prezidenty bojují proti klimatologii, která hrozí poškodit kšefty ropných společností; jiní mají opět námitky proti podrobným výzkumům působení geneticky modifikovaných potravin, atd. Jednoduše již dnes není pravda, že existuje ničím neomezovaná svoboda bádání; ta nyní existuje jedině v tom smyslu, že si mohu ve svém volném čase, bez grantu, bez výzkumné aparatury a bez přístupu do vědeckých publikací zkoumat, co chci.

Věda, jak již koncem 70. let v klasické studii ukázal Lyotard, se postupně stává nástrojem na výrobu pravdy pro ty, kdo si mohou dovolit zaplatit drahé aparatury. Tak stále častěji probíhá výběr mezi tématy, nad nimiž se má bádat, zcela nezávisle na úvaze o společenských prioritách; zatímco mnohé obory a témata, které souvisely s novověkým "velkým vyprávěním" západních společností o univerzální emancipaci, jsou postupně odřezávány od prostředků, dobře se žije tomu, kdo dokáže uzavírat aliance s kapitálově silnými podniky. Ideologická neutralita vědy je tedy už jen pouhou prázdnou slupkou, vyplněnou případně osobním přesvědčením těch, kdo pod pláštíkem vědy ukrývají naprosto nereflektovanou archaickou filozofii dějin obsahující mj. víru v automatický společenský pokrok zprostředkovaný vědou a průmyslem. To je ovšem v takových oborech jako např. sociologie už přinejmenším padesát let považováno za neudržitelné ideologické haraburdí, s nímž by se kdekdo styděl vystoupit na vědecké konferenci. Pokus o politizaci tématu není násilným vniknutím na dosud bezpečně neutralizovaný apolitický terén vědy, jak nás přesvědčuje Vladimír Wagner, ale naopak snahou zahájit společenskou rozpravu nad tím, zda je skutečně v zájmu celé společnosti, aby o směrech a cílech vědeckého bádání nadále rozhodovaly výhradně bohaté korporace usilující výhradně o obhajobu zájmů vlastních. O to tu jde - o nic víc a o nic míň.

Pokud budou přírodovědci a zastánci biologizujících směrů v rámci "humanities" i nadále odmítat byť i jen připustit, že depolitizace vědy měla své zcela přesné historické souřadnice, a že tacitní společenský konsensus, který za tímto historickým projektem industriální společnosti stál, již neexistuje; pokud budou strkat hlavu do písku rychle se rozkládající mumie vědecké neutrality, do vnitrovědních rozprav o metodě a do plochého prakticismu, zatímco jde o společenskou legitimitu a institucionální postavení vědy, stanou se prostě v době nepříliš vzdálené pasivním objektem boje znepřátelených táborů, které od konce třicetileté války toto potenciální bitevní pole systematicky obcházely. A ve zmíněném politickém boji jako v každém jiném platí, že "Ten, kdo si vždycky až do dnešního dne odnášel vítězství, i ten kráčí v triumfálním pochodu, který vede dnešní vládce přes mrtvoly dnešních poražených. Kořist, jak tomu bylo vždycky zvykem, se veze v triumfu s sebou. Říká se jí kulturní statky." (Walter Benjamin)

Vědecký výzkum, Akademie věd a společnost
Vytisknout

Obsah vydání | Čtvrtek 21.1. 2010