O prototypech pravicovosti

21. 1. 2010 / Pavel Urban

Podobné zacházení s poraženými nepřáteli nebylo ovšem ve své době vůbec novinkou. Naopak. Potvrzují to dochované písemné záznamy i archeologické výzkumy. Jeden takový případ leží doslova za humny mojí vlastní zahrady. A možná i pod ní. Jsou to pozůstatky poměrně lidnatého města z doby bronzové, které v 11. či 12. století před Kristem někdo dobyl a vyvraždil podle receptu, který později naordinoval Mojžíš Palestině. Poté ukradl vše, co mělo nějakou cenu. Pachatelé byli podle všeho příslušníci protonároda známého dnes jako "lid popelnicových polí". Zda jednali z příkazu svých bohů či zda si pouze vyžádali jejich souhlas není známo. Z pohledu těch, jejichž nepohřbená těla dnes archeologové vyhrabávají a zkoumají to ovšem vyšlo nastejno.

Vstup Židů do Svaté země byl nepochybně brutální. S tím kořistnictvím to tak jednoduché nebylo. Bůh dal Židům zemi a dovolil jim ponechat si panny. Vše ostatní muselo být jako prokleté zabito či zničeno. Porušit tento zákaz bylo značně riskantní (viz Jozue, kap. 7). Pozornější čtenář si všimne, jak velká pozornost byla věnována tomu, aby se Židé nestali -- byť v nadřazeném postavení - jakkoli závislí na nežidovském světě. A to i poté, co se kletba materiálních statků poražených přece jen trochu zmírnila. Zdá se mi, že tohle není zrovna nejlepší prototyp popisované pravicovosti.

Všimněme si také, jakým neosobním způsobem se ve Starém zákoně píše o nežidovských obětech Exodu. Prakticky je to jen statistika. Obhájci středověkých a pozdějších genocid se sice také odvolávali na vyšší ideje, zpravidla si ale nenechali ujít žádnou příležitost vylíčit oběti jako zloduchy i v detailech. Byla to preventivní omluva pro to, co by navzdory vyšším principům mohlo být považováno za nepatřičné. Neboť ti zabití byli lidé s Bohem darovanou duší. Později prostě lidé. To znamenalo hodnotu samo o sobě.

V dobách židovského Exodu takovéto omluvy nebyly nutné. V primitivních společnostech je cena lidského života určována společenskými pravidly, ať už se tato pravidla odvolávají na cokoli. Stojí-li někdo mimo tato pravidla či dokonce proti nim, jedno, zda z vlastní vůle, pak jeho život nemá cenu žádnou. Tím pádem nemůže tuto cenu ani ztratit; v tomto smyslu má Přemysl Janýr pravdu. Rozlišování na "naše" (kteří se hlásí k našim těmto pravidlům a víceméně je dodržují) a "cizí" je pak samozřejmé. Ať už se opírá o pokrevní příbuznost (faktickou či mytickou) nebo -- méně často - o jiné rozlišovací kritérium. To ovšem platilo nejen pro Židy, ale i pro ostatní svět, nevyjímaje obyvatele pozdějších Čech. Včetně našich keltských předků, kteří výše zmíněné středočeské město o pár století později pomstili.

O prototypech pravicovosti se skutečně dá uvažovat už v nejstarším starověku. Nicméně vždy se týkaly lidí, kteří byli nějakým způsobem "naši". Byť třeba jen jako otroci. Ve vztahu k tehdejším "jiným" nemá tento pojem žádný smysl. Podobně dnes obvykle neuvažujeme o "pravicovém" či "levicovém" postoji k našim bratrancům šimpanzům. Teoreticky by to možné bylo, ale nemá to smysl. Některé genocidy z éry křesťanství se možná odvolávaly na Starý zákon. Nicméně třeba nacisté si klidně mohli vystačit i se starogermánským kulturním dědictvím. Nadřazenost a podřazenost zde našli v míře bohaté a fyzickou likvidaci poražených také. Tohle není rezonance Starého zákona, ale té části lidské přirozenosti, ke které se moc nehlásíme a o které většinou ani nechceme vědět.

Druhá poznámka se týká Janýrovy definice pravicovosti. Není pochyb, že lidé, kteří pokládají sociální nerovnost za pozitivní věc samu o sobě jsou už z podstaty věci nelevicoví. Není to ale pravidlo. Konzervativec i liberál mohou považovat sociální rovnost za pozitivní věc a mohou souhlasit i s některými stránkami levicových analýz. Nebudou však tuto věc považovat za klíčovou. Není tedy pravda, že "oba póly vycházejí z vertikálního vnímání společnosti a postavení vlastního subjektu v hierarchii moci a vlivu." Tyto póly jsou ve skutečnosti levicovou interpretací. Liberalismus, konzervatismus a fašismus jsou primárně o něčem jiném.

Vytisknout