Monitor Jana Paula:

Tak ještě jinak : Skutečně morální lidé se v současném systému státní podpory musí uskrovnit, chtějí-li pečovat o své rodiče

21. 1. 2010 / Jan Paul

On musí zvážit všechna pro a proti, výhody i nevýhody, přínos a ztrátu a já nadále tvrdím, že rozhodnutí starat se o nemohoucího rodiče, bude vždy ekonomicky nevýhodné, byť i s větší podporou státu, než se těmto lidem dnes dostává. Rozhodnutí jednotlivce starat se o nemohoucího bude mít vždy původ v etice, ta je kladena na misky vah, protože na druhé straně jsou jen nevýhody a ne jenom ekonomické, jsou i mnohem horší: Méně osobního času, programů, zájmů, společenského života, různého vyžití, atd.

A tuto kulturní "nouzi" nikdy nemůže stát kompenzovat, to je přece logické, přestože existuje systém pečovatelství a ošetřovatelství "přes ulici". Leckde pečující člověk nemůže jít, mnohé musí opustit, odříci, dokonce nemusí spát ani v ložnici vedle své manželky, protože bude muset spát v pokoji s tím, o koho pečuje a to z různých důvodů, kterých je bezpočet. Ano, kdo má více, bude mít v péči o osobu blízkou méně a kdo má méně, bude mít ještě méně, ale opravdu méně? Méně čeho? Logicky všeho, na co byli zvyklí, třeba pohodlí.

A tvrdím, alespoň na základě rozhovorů s lidmi, kteří o rodiče pečovali, či pečují, že přínos za tuto službu je z jiného soudku, než ekonomického a tím jsem chtěl posílit váhající. Mnozí z těch lidí teprve tváří v tvář realitě života v péči o starého nemohoucího člověka poznali své možnosti, schopnosti, své hranice lidskosti, protože v odpovědné péči, která je vždy náročná sociálně, ekonomicky, psychicky a často i fyzicky, zakusili to, co dnešní společnost rovněž potřebuje, jistou míru askeze, ztišení, usebrání. To je tak těžké pochopit, co jsem měl na mysli?

Nehájím stát, hájím staré a přestárlé, kteří potřebují pomoc svých blízkých a nemohou čekat na příhodnou dobu, až stát vysolí víc peněz, aby se děti mohli postarat a nemuseli strádat. O tom byl můj článek. Jistě jsou lidé, kteří odmítnou péči o blízkého člověka třeba jen proto, že by nemohli jet na dovolenou, že by nemohli mít milenky či milence, to, či ono. Stát nikdy nebude stoprocentně kompenzovat "ztráty za péči" o druhého člověka, nikdy nebude moci stát vedle jednotlivce rovným dílem, vždy ho bude více či méně pouze podporovat, ale hlavní odpovědnost a rozhodnutí, musí udělat občan, člověk.

Má se snad ptát státu, zda se má starat o rodinného příslušníka? A co mu taťka stát řekne? Třeba: Co byste se staral, vždyť máme přece domovy důchodců a nemocnice! Ano, jedno souvisí s druhým, mravní vědomí jednotlivců je jistě ovlivňováno i vnějšími vlivy a příklady, jenomže nejsme náhodou stát také my? Nechová se stát tak, jak se chovají jednotlivci? Není politika odrazem nás samých? Paní Štěpánková v jistě naléhavém textu, který má svoji hodnotu, zbytečně paušalizuje, nikde jsem netvrdil, že péče o blízkého je jen interní věcí každého z nás a že není třeba na systému nic měnit.

Vkládat mi něco podobného do úst není fér, ale budiž, je možné, že jsem názor špatně vyslovil a byl nepochopen. Třeba jsem to nyní napravil. Paní Štěpánková všechny hezky ve společnosti utřídila, ale já bych si vůbec netroufnul s určitostí tvrdit, které lidi bude můj názor zajímat a které ne, možná že zrovna některé z "hromady velkozlodějů", ale cožpak to nejsou lidé a čtenáři? Nevím, zda dávám argument do ruky těm nejméně morálním z nás, vyslovil jsem svůj názor pro všechny a vlastně nerozlišuji mezi "průměrnou morálkou" a morálkou, mezi vysokou a menší morálkou, menším a větším zlem, větší či menší bolestí.

Proč? Protože každý z nás má práh vnímání odlišný. Někdo je unaven po stech metrech, jiný po dvaceti kilometrech, někomu stačí na týdenní jídlo tisíc korun, někomu nestačí pět tisíc. Jsou lidé, kteří nerozjímají o morálních výšinách a nepřemýšlí o tom, zda mají pečovat o svého blízkého, prostě to udělají, protože situace žádá čin a rozhodnutí, zatímco jiní nebudou chtít "držet hubu a krok", aby nepodporovali již tak se hroutící sociální soudržnost mezi lidmi a hezky si počkají, až se stát rozhoupe a jejich péči více podpoří. Však tatínkové a maminky počkají, je to přece i v jejich zájmu. Ironie? Ne, realita.

Ano, moje argumentace je nedokonalá, když jsem na straně starých lidí, kteří potřebují, aby se jejich blízcí rozhodovali rychle i s mizernou podporou státu. A na této straně zůstanu právě proto, abych v lidech posílil plamének svědomí. Myslím že mé názory se nedotknou těch, kteří se rozhodují na základě jiných kritérií, než jsou ekonomická hlediska, ale mám také oči a vidím obrovské plýtvání vším možným ze strany jednotlivců, mých spoluobčanů, kteří se dožadují větší ekonomické podpory státu.

Tím ale vůbec neříkám, že systémové řešení není potřebné, jen si nedovedu představit, na základě čeho rozhodovat o výši podpory v péči o osobu blízkou, když všichni jsou si rovni, tedy chudí i bohatí. A můj návrh? Paušálně přispět všem, kteří pečují o osobu blízkou, ovšem jen částkou nezbytně nutnou k zabezpečení chodu rodiny. Zohlednit samoživitelky a nezaměstnané, ty ale až po bedlivém přezkoumání jejich nezaměstnatelnosti. A především, garantovat zákonem možnost návratu do bývalého zaměstnání, alespoň na podobnou pozici.

Vytisknout