Věda není ve službách politiky

10. 9. 2009 / Hynek Bíla

Tak především, Matonoha tvrdí, že "věda je inherentně politická", což dokládá vlivem výsledků vědeckého výzkumu na budoucnost lidstva. Aniž bych chtěl tento vliv popírat, připadá mi takový pohled jako značně jednostranný, a tudíž ne příliš dobře popisující realitu. Ano, je možno politicky rozhodovat o směřování budoucího výzkumu. Můžeme se postavit před dilema mezi možností zkoumat obnovitelné zdroje, či naopak způsob těžby ropy, zbraňové systémy či léky proti choleře, a tak podobně. Ale musíme se před takováto dilemata stavět, a dělají to opravdu vědci? To, že je takový pohled na vědu pro "českou vědeckou komunitu" (ať už tím Matonoha myslí cokoli) nepřijatelný, nemusí nutně znamenat, že komunita je ve své zaujatosti neschopna reflektovat realitu. Stejně tak to může znamenat, a domnívám se, že opravdu znamená, že realita je trochu jiná, a troufám si říct, že optimističtější.

Hlavní debata se vede kolem základního výzkumu. Nuže, historie opravdu základního výzkumu vypovídá jasně: tento druh výzkumu se neprovádí na objednávku. Ani politickou, ani jakoukoli jinou. Není mi znám žádný případ, kdy by k fundamentálnímu objevu došlo na základě externího zadání.

Archimédes, Galileo, Newton, Euler, Einstein, Schrödinger, Dirac ... který z jejich významných objevů byl jakkoli vázán na befel od jakéhokoli politického orgánu příslušné doby? Který byl podmíněn politickým přesvědčením?

Jmenujte si představitele oboru který je vám bližší, třeba Aristotela a Kanta, nebo Champolliona a Hrozného, nebo Pasteura a Kocha, všichni byli vedeni zvědavostí, touhou vyřešit problém, či, u posledně jmenovaných, touhou pomoci konkrétním lidem. Nesledovali vlastní politickou agendu a nezkoumali věci, o kterých by se případně mohli domnívat, že poslouží k dosažení čehokoli, co by bylo možno bez přehnaného násilí na jazyce nazvat politickými cíli.

Jistě, že v některých oblastech, jako je lékařství, jsou zřejmě hranice mezi základním a aplikovaným výzkumem méně jasné, a AV zasahuje i do aplikovaného výzkumu. Jistě jsou hraniční problémy i v jiných oborech. Problém vývoje a výroby atomové bomby je sice technologický problém a typický příklad výzkumu aplikovaného, ale byl na základní výzkum relativně úzce navázán. V takových situacích hraje politika podstatnější roli.

Ale to neznamená, že veškerá věda je taková. Umím pochopit, že věci se jeví trochu jinak z perspektivy společenského vědce, který se nutně, z povahy věci, zabývá problémy mnohem blíže se politiky dotýkajícími. Ovšem silně bych doporučoval se vyvarovat toho, co mám chuť nazvat postmoderním dogmatem, a tím, co je v humanitních kruzích zjevně dost rozšířeno: přesvědčení, že jelikož je těžké v některých otázkách eliminovat vliv subjektivního hodnocení, subjektivita a politické cíle nutně dominují všem oborům lidské činnosti.

Nepatřím v žádném případě k lidem, kteří si po zaznění slova politika odplivnou či permanentně opakují, že politika je svinstvo a dobrý lid nevinně trpí pod vládou lotrů. Není to tedy tak, že by se mě užití slova politika v souvislosti s výzkumem nějak dotýkalo. Pouze bych byl rád, aby se toho slova užívalo tak, jak mu většina lidí skutečně rozumí: jako označení pro procesy a metody sloužící k prosazení či ochraně zájmů nějakých na veřejnosti působících skupin či jednotlivců. Motivací pro vědecký výzkum může být u jednotlivých vědců částečně i snaha být za svůj výzkum zaplacen či získat osobní čest (to ovšem také není politika), ale celkově je to především touha po poznání, po dosažení objektivní pravdy, po vyřešení problémů. Matonoha píše:

To je ale značně zavádějící pohled, který vzbuzuje dojem, že uvnitř vědecké "polis" proti sobě bojují různé skupiny o svoje partikulární zájmy a hodnoty. Pravda je, že nemám žádnou zkušenost se společenskovědním prostředím, ale jako popis fungování komunity přírodních vědců je uvedená citace naprosto nevyhovující.

Peer review může být zasaženo osobními vztahy, ale jejich vliv určitě není zásadní - recenzenti jsou nejméně dva z různých institucí, a nakonec odmítnutí v jednom žurnálu neznamená nemožnost publikovat. Nakonec, formalizované postupy pro eliminaci subjektivity jsou shrnuty pod příznačným označením: vědecká metoda. Použití vědecké metody je to, co charakterizuje vědu, a co naopak téměř nutně musí chybět v politice.

A na závěr: i kdyby skutečně byla věda dnes ve stavu, v jakém ji Matonoha vidí, to jest v roli prodloužené ruky politiky, nebyl by to spíš problém, který je nutno odstranit, než fakt, ke kterému se máme hrdě hlásit?

Připadá mi, že Matonoha paradoxně přistupuje na stanovisko svých kritiků, jako je Matěj Šuster, kteří požadují, aby lid rozhodoval, co se má zkoumat.

Toto stanovisko má svou logiku, ať už věříme v demokraticky řízený silný stát, nebo v libertariánské ideály téměř všech statků rozdělených mezi individuální vlastníky. Existuje silný argument proti, a to, že politickými či ekonomickými zájmy řízená věda je neúplná.

Že taková věda nemá potenci činit fundamentální, leč nepraktické objevy. A že to byly právě pro svou dobu navýsost nepraktické objevy, které se zásadně zasloužily o pád středověkého dogmatismu a nástup osvícentství, a potažmo tak o myšlenkově liberální společnost, ve které dnes žijeme. (Myslím třeba na heliocentrickou soustavu, na gravitační zákon, na objev buňky, na teorii evoluce, z nichž nic nemělo přímou aplikace v době svého vzniku.)

Pokud ale Matonoha odmítá ideál objektivní pravdy, kterou stojí za to poznat pro ni samotnou, pokud si myslí, že všechny historické objevy byly a jsou inherentně důsledkem politické objednávky, proč neprosazuje právo těch, kdo to všechno platí, tuto objednávku explicitně činit?