Když pravda vítězí

13. 1. 2010 / Martin Škabraha

Nelze očekávat, že na tak komplikované otázky dá někdo jednoznačnou odpověď. Podstatné ale je, že se vědci při svém úsilí o podporu dostali do situace, kdy akceptování takových otázek vůbec podmiňovalo legitimitu jejich pozice ve veřejném prostoru. Ne vždy to vítali s nadšením.

Od touhy po poznání k vynálezu zkázy

4. září 2009 proběhla pod záštitou iniciativy "Athenaeum pro 21. století" debata na téma "věda a politika". Nebyl jsem jí přítomen, ale zaujaly mne reakce dvou fyziků, které se krátce poté objevily na Britských listech -- Hynka Bíly a Vladimíra Wagnera. Oba polemizovali s článkem Jana Matonohy "Bělohradského hlas na poušti", který byl komentovaným referátem o zmíněné debatě.

Hynek Bíla citoval z Matonohova textu tuto pasáž: "Pakliže se podíváme na to, jak prakticky funguje věda na základě peer review, účelového (grantového) financování, tematických priorit a vykazatelnosti vůči poskytovatelům, vidíme, že věda velmi zřetelně a na zcela elementární úrovni funguje v politických souřadnicích, tj. v určité polis, ve společenství situovaných aktérů a procesech vyjednávání náhledů a hodnot." Nad podobnými myšlenkami vyjádřil Bíla "znepokojení" a odmítl je. Vladimír Wagner byl tvrdší, Bělohradský a Matonoha jej přímo "vyděsili"; filozofové prý udělali české vědě "medvědí službu", což se -- v daném kontextu -- rovná náznaku, že nedrží basu v situaci, kdy je to třeba (a pomáhají protivníkovi dělat z lidí osly).

Přiznám se, že jsem po přečtení oněch reakcí byl vyděšen neméně. Co se dozvím příště? táhlo se mi hlavou. Že zakladatelem českého státu byl Přemysl Oráč? Otřesný dojem měl, pokud si vzpomínám, i Václav Bělohradský, se kterým jsem shodou okolností krátce po kolokviu mluvil. Toto nekolegiálně vzájemné zděšení patrně není náhodné a má co do činění s letitým, kdysi přímo epochálním sporem mezi přírodními vědami a "duchovědami". Komunikace mezi oběma tábora zjevně není příliš úspěšná a těžko soudit, kdo nese větší díl viny. Pokusím se přesto (znovu) formulovat alespoň některé aspekty problematiky.

Hynek Bíla se ve svém článku dušuje: "Nepatřím v žádném případě k lidem, kteří si po zaznění slova politika odplivnou či permanentně opakují, že politika je svinstvo a dobrý lid nevinně trpí pod vládou lotrů. Není to tedy tak, že by se mě užití slova politika v souvislosti s výzkumem nějak dotýkalo." Nemohu se zbavit podezření, že jde o freudovské popření. Celkový tón jeho textu -- a ještě více pak textu Wagnerova -- působí právě dojmem, že samotné konstatování politické povahy vědy je vnímáno jako útok na její nejvlastnější identitu.

Bílova argumentace se vlastně opírá o předpoklad, že věda a politika jsou založeny na protikladných typech lidského jednání. Ten protiklad se dá shrnout do tradičního filozofického dualismu "subjektivních" a "objektivních" kvalit zkoumaného jevu: "Nakonec, formalizované postupy pro eliminaci subjektivity jsou shrnuty pod příznačným označením: vědecká metoda. Použití vědecké metody je to, co charakterizuje vědu, a co naopak téměř nutně musí chybět v politice." V politice jde o moc, o převahu jedné ideologie nad jinými, o prosazení vlastních zájmů, zatímco "(m)otivací pro vědecký výzkum může být u jednotlivých vědců částečně i snaha být za svůj výzkum zaplacen či získat osobní čest (...), ale celkově je to především touha po poznání, po dosažení objektivní pravdy, po vyřešení problémů ," píše Bíla (zvýraznil M. Š.).

Co se skrývá pod výrazem "formalizované postupy pro eliminaci subjektivity"? Patrně se jím míní určitá pravidla chování, kterým je třeba se naučit, abychom se mohli pohybovat v prostoru "vědecké metody" a být ve svých úsudcích "objektivní". Tento soubor pravidel se podle všeho může výrazně lišit od pravidel, jimiž se řídíme v jiných prostředích, tedy mimo sféru vědy. To znamená, že věda musí disponovat nějakými normalizačními mechanismy, kterými disciplinuje své adepty (učí je správně "eliminovat subjektivitu") a které jí umožňují vylučovat mimo své hranice ty, kdo daná pravidla nechtějí nebo nemohou respektovat. Banalita? Ano -- svého druhu .

Možná znáte skvělou novelu Ladislava Fukse Pan Theodor Mundstock. Její hrdina se domnívá, že konečně nalezl cestu ven z "židovských dějin utrpení", když zlomí moc nahodilosti ve svém životě; objeví, že ke všemu musí přistupovat metodicky, řídit se vědecky přísným postupem. "Stále postup a stále metoda. (...) Věcný, logický, střízlivý, praktický. Vědí, takovej praktickej... Pořád jedno a totéž." Pointou příběhu je, že přesně tento typ chování učiní Mundstocka dobrovolným spolupracovníkem na vlastní likvidaci ve spárech holocaustu (od smrti v koncentráku jej ale ironicky uchrání náhoda/nehoda -- srazí ho při transportu auto). To není jen beletrie. Je známo (např. z díla Zygmunta Baumana), že holocaust byl uskutečnitelný díky nastolení takových vztahů mezi lidmi, které "eliminovaly subjektivitu" -- třeba soucit, ale stejně tak i nenávist -- a disciplinované jednotlivce metodicky vystavily vědeckému řízení (poslat žida do plynu není akt nenávisti, je to banální hygienické opatření).

Lékařovo rozhodnutí na třídící rampě v Osvětimi, kdo zůstane na práci a kdo půjde rovnou do plynu, se opírá o zcela objektivní soud -- do té míry, do jaké zatajíme politické rozhodnutí, jež mu předcházelo. I všednodenní vědecká objektivita se ale musí opírat o spoustu politických rozhodnutí. Jestliže je např. dosahování určitých vědeckých poznatků nutně doprovázeno pokusy na zvířatech, je třeba eliminovat soucit s utrpením pokusného tvora, jehož signálům o bolesti většinou rozumíme stejně jednoznačně jako těm lidským -- přesto je v daném prostředí (v jiném platí zákony proti týrání zvířat) považujeme za irelevantní, a to na základě politického rozhodnutí. To je přitom i rozhodnutím o tom, jaký typ kvalit, které na pokusném tvoru vnímáme, dostane status "objektivní" a jaké kvality budou hodnoceny coby "jen subjektivní".

Nesamozřejmost těchto hodnocení se přitom projevuje v pozoruhodně rozporných slovech v závěru Bílova citátu. Píše se tu -- v kontrastu ke světu politiky, kde vítězí subjektivita -- o "touze po poznání, po dosažení objektivní pravdy". Není ale touha po poznání specifickým typem subjektivní motivace? Pokud slouží "formalizované postupy pro eliminaci subjektivity" tomu, aby se vytvořil maximálně svobodný prostor pro realizaci "touhy po poznání", nejedná se především o potlačení některých lidských vášní ve prospěch jedné vybrané vášně? A není totální dominance jedné vášně nad jinými vášněmi stavem, který často označujeme slovem šílenství?

Myslím, že tady nejde o nějakou Bílovu neobratnost ve formulaci, vyjádřil se naopak velmi výstižně. Ona vytoužená objektivita je z určitého hlediska opravdu především formou bez-ohlednosti, tedy potlačením všech ohledů, které se za běžných okolností staví do cesty touze po poznání, třeba už v podobě energie a času, jež si vyžadují. Problém šíleného vědce, kterého nezajímá nic než jeho vlastní objev a kterému je umožněno svobodně tuto svoji jednostrannou vášeň realizovat, patří k základním tématům rané vědeckofantastické literatury, v níž se společnost vyrovnávala s neobyčejně riskantní mocí vědotechniky. Především z politických důvodů byla odpověď na tuto otázku odročena na neurčito -- a časovou enklávu, která odkladem vzniká, nazýváme institucionalizovaná nezodpovědnost vědy. K té se vrátím vzápětí.

Vyhraněnou političnost celé kauzy si přitom vlastně uvědomuje i sám Hynek Bíla, ačkoliv ji takto nepojmenovává. Při své kritice důrazu na aplikovaný výzkum totiž píše, "(ž)e taková věda nemá potenci činit fundamentální, leč nepraktické objevy. A že to byly právě pro svou dobu navýsost nepraktické objevy, které se zásadně zasloužily o pád středověkého dogmatismu a nástup osvícenství, a potažmo tak o myšlenkově liberální společnost, ve které dnes žijeme. (Myslím třeba na heliocentrickou soustavu, na gravitační zákon, na objev buňky, na teorii evoluce, z nichž nic nemělo přímou aplikaci v době svého vzniku.)" S tím nelze než souhlasit -- je ale třeba dodat, že tyto věty patří k popisu zásadního ideologického sporu moderní doby, v němž byla (a dodnes je) neomezená svoboda bádání vybojovávána proti názorům konzervativních kruhů, jako je katolická církev. Je to spor dodnes spoluutvářející politickou arénu a samotná Bílova formulace, operující např. s klišé o "středověkém dogmatismu", jasně prozrazuje, na čí straně v něm autor stojí. Těžko pro to může mít důvody, které by se daly označit za nepolitické.

Nevinná vina?

Druhý ze zmiňovaných vědců, Vladimír Wagner, ve svém článku mj. píše: "Jak jsem připomněl na začátku, je v současné době hlavně ohrožen základní výzkum. Tedy ten, který se provádí pro čirou touhu po poznání. Chceme zjistit, jakým způsobem to v přírodě funguje. Nemáme představu, zda a jak by naše poznání mohlo být užitečné. A už vůbec ne, jak může jeho případné využití v budoucnu ovlivnit společnost (ať pozitivně či negativně) . Zajímá nás tak poznání, jak se přenáší geny, jak fungují, jak příroda dokáže jejich funkci zablokovat či odblokovat. A zkoumáme to pomocí genu pro světélkování. Jestli se získané poznatky budou k něčemu hodit, není podstatné (i když v tomto případě je velmi pravděpodobné, že ano)." Citát, především pasáž s mnou zdůrazněnými slovy, je skvělým vystižením jevu zvaného institucionalizovaná nezodpovědnost vědy .

Pro jeho pochopení je klíčové nedávat slovu nezodpovědnost příliš morální význam. Toho se zcela zbavit nelze a ani to není na místě, spíš se ale má na mysli to, že vědec se ze svých objevů "nemusí nikomu zodpovídat" -- církvi, státu ani společnosti jako celku. Nezodpovědnost vědy je tedy jiným pojmenováním pro svobodu bádání. Nicméně to, že sociologové hovoří právě o nezodpovědnosti, což má ve srovnání se svobodou nesporně pejorativní nádech, samo o sobě něco znamená. Už kritický tón, v němž bývá teze zpravidla vyslovena, prozrazuje požadavek, že na té nezodpovědnosti by se něco mělo změnit. Proč?

Je pozoruhodné, jak horlivě se Wagner hlásí k ignoranci dopadu vědeckých objevů na společnost, a jak tuto ignoranci používá k obhajobě nepolitičnosti, tedy svého druhu nevinnosti vědy. Na jednu stranu tím samozřejmě hájí onu svobodu bádání. Na druhou stranu jde ale o arogantní odmítnutí viny, k níž se současně přiznává. S takovým postojem by mohl říct: "Ano, vynalezli jsme atomovou pumu, která zabila desítky tisíc lidí hned a další desetitisíce odsoudila k pomalému krutému umírání, ale nás to nezajímá, my si tady prostě bádáme z čiré touhy po poznání. Co je nám do společnosti a jejích subjektivních dojmů." Umíte si představit výstižnější ukázku zešílené racionality? (A to, zdůrazněme, není otázka něčích úmyslů, ale toho, v jaké souvislosti se ty úmysly nacházejí.)

Příklad nukleární bomby je přitom svou křiklavou vázaností na bezprostřední politickou objednávku spíš zavádějící. Problém s institucionalizovanou nezodpovědností vědy je daleko komplexnější. Tak jako se za pojmem objektivity skrývá ideologicky zdůvodněné rozhodnutí o tom, jaký typ údajů marginalizujeme coby subjektivní, tak i svoboda bádání bez ohledu na společenský dopad (opravdový impact factor) je možná díky zásadním politickým rozhodnutím. Ulrich Beck ve slavné knize Riziková společnost (1986) o tomto problému píše jako o víře v pokrok, která spočívá v předběžném (předpokládaném) souhlasu s jakýmkoliv výdobytkem vědy a techniky, resp. v přesvědčení, že prakticky každý objev a každá nová technologie jsou dobro. Ačkoliv tato ideologie, prosazená moderními státy proti hlasu mnoha kritiků, dávno ztrácí dech, z ní odvozené jednání nadále probíhá v podobě tzv. technicko-ekonomické subpolitiky . Termínem se má na mysli to, že ačkoliv vědotechnickému pokroku schází demokratická legitimita, tento i nadále zásadním způsobem přetváří náš svět, tedy: rozhodnutí jedněch zasahuje do života všech ostatních, předefinovává jeho objektivní podmínky -- a děje se tedy něco, co lze ospravedlnit jedině politicky.

To také znamená, že věda není pouhou "služkou politiky" -- politika ve vlastním slova smyslu tady často právě schází (technický pokrok ji daleko předbíhá, protože vždy předem předpokládá souhlas, ačkoliv by stejně tak dobře mohl být i zakázán). Adekvátnější by bylo říct, že věda politiku sama tvoří -- resp. jedná způsobem, který vytváří inherentně politické problémy, jež by jinak neexistovaly. Kolikrát za život se např. v této společnosti budeme ocitat svým způsobem negramotní a budeme se muset učit zacházet s novými technologiemi, které se ze zařízení poskytujícího jisté výhody rychle stávají vyžadovaným standardem, vylučujícím ty, kdo si je nemohou nebo nechtějí osvojit? Kolikrát ještě budeme čelit situaci, že nějakou dobu poté, co byl vynález "vypuštěn" z laboratoře do světa, se ukázaly jeho negativní stránky, on -- nebo jeho vedlejší efekty -- je už ale mezitím natolik součástí životního prostředí, že "předběžný souhlas" prostě nelze vzít zpátky, je neodstranitelnou fyzickou realitou?

Vědci se ve vztahu k těmto problémům stavějí do pozoruhodně dvojaké pozice. Na jednu stranu hájí nezbytnost financovat základní výzkum tím, že -- jak nedávno zdůrazňoval Jiří Grygar -- bez něj bychom dnes např. neměli spoustu zařízení fungujících na bázi nanotechnologií. Na druhou stranu, v případě kontroverze o "vině vědy" (třeba za ekologickou krizi) mohou vždy tvrdit, že za to oni zodpovědni nejsou, protože se věnují pouze výzkumu, jim jde jenom o poznání...

Vypůjčím-li si terminologii historického materialismu, pak lze říci, že teze o čisté touze po poznání, která vyviňuje ze všech nežádoucích souvislostí, je projevem falešného vědomí; to je způsobeno neschopností reflektovat svoji pozici ve stávající socio-ekonomické formaci či způsobu produkce -- vulgárně řečeno: slepotou vůči tomu, kdo a proč mě platí.

Notoricky známý případ: současný farmaceutický průmysl, na jehož prosperitě závisí nemalá část přírodních vědců, a jeho role při prosazování tzv. alternativních léčebných postupů, jako je možnost léčit rakovinu konopným výtažkem. Je banalitou, že kdyby se takováto, v principu nepatentovatelná léčba osvědčila a prosadila, přišly by firmy vyrábějící preparáty pro chemoterapii o významnou část zisků. Velkou podporu od nich tedy asi pro takovou léčbu nezískáme. Důležité ale je uvědomit si přesné příčiny.

Můžeme zaujmout apologetický postoj, který bude vypadat následovně. Výzkum a výroba nových léků na tak těžké choroby jsou nesmírně drahé, závislé na velkém množství draze vyškolených lidí s velmi komplikovaným vybavením, přičemž výsledky jsou vždy nejisté a nepřicházejí hned. Proto je nutné motivovat soukromé investory patentovým systémem, díky kterému ten, kdo do vývoje investoval, může v případě úspěšného výsledku počítat s exkluzivním ziskem z jeho prodeje (po nějakou dobu). Nebýt této možnosti enormních zisků, neexistovala by dostatečná motivace podstoupit riskantní investici a financovat výzkum a vývoj léků.

Existuje ale i opačný, kritický postoj, který lze odvodit od standardní, už Marxem založené kritiky byrokracie: každý úřad je zřízen za účelem řešení nějakého problému, zpětně však byrokracie formuje realitu takovým způsobem, že vznikají právě ty problémy, pro jejichž řešení je potřebná -- neboli: řeší problémy, které sama vytváří. Obdobně lze apologetickou argumentaci "protože je vývoj léků tak nákladný, musíme mít patentový systém" obrátit do podoby: "právě proto, že máme patentový systém a s ním spjatý aparát (jehož kompetence spočívá v produkování něčeho, co lze patentovat, ať už je to cokoliv), musíme hledat takové možnosti léčby, které jsou složité a nákladné, oproti těm, které jsou jednoduché a levné, protože jinak by celý ten aparát ztratil smysl." Možná to někomu přijde za vlasy přitažené, ale tato byrokratická logika proniká ve společnosti našeho typu snad vším -- a to včetně vědeckých ústavů. Žádná instituce nebude hledat argumenty pro vlastní zrušení. Je to forma panství -- každá instituce potřebuje někoho, kdo ji bude poslouchat a platit, bude na ní nějak závislý a bude respektovat její autoritu.

Autoritářský postoj je znát třeba z těchto Wagnerových slov: "Své vystoupení zahájil Václav Bělohradský kritikou vědců a jejich postoje k veřejnosti. Pro příklad se obrátil do oblasti genetiky a biotechnologií. Námitky některých vědců k označování potravin obsahujících GMO označil za příklad arogance vědců a jejich paranoické nedůvěry k veřejnosti. Ovšem už neřekl důvody, které ke zmíněným námitkám tyto vědce vedou. To, jak byl daný druh organismu získán, totiž nic neřekne o tom, jaké škodlivé či užitečné látky obsahuje a zda může zdraví spotřebitele ohrozit. Tato informace tak pro něj není ve skutečnosti nijak přínosná. Působí do značné míry jen díky kampani aktivistů, kteří ze slova GMO vytvořili symbol zla." (zdůraznil M. Š.) Z citátu -- alespoň jak ho chápu já, "postmoderní demagog" -- přímo čiší přesvědčení o tom, že jediný důvod, proč by občané mohli požadovat odlišení GM potravin od jiných, je to, zda jde o nezávadné krmivo, které "bezpředsudečným" (čti: pasivním a poslušným) spotřebitelům připravili jejich chovatelé; nepadne ani slovo o tom, že by mohly legitimně vadit i jiné, obecně řečeno světonázorové souvislosti.

Ekonomie lidských vášní

Lidé, kteří v čiré touze po poznání vstoupí do hájemství institucionalizované vědy, vstupují dnes nevyhnutelně do prostoru, jehož zdánlivá autonomie -- svoboda -- je umožněna (a současně omezena) tím, do jaké míry představuje dobře dostupný zdroj aplikovatelných poznatků pro aparáty výše zmíněného typu (Grygarovo "bez základního výzkumu bychom neměli to a to"). Vědci to pochopitelně může být jedno -- a jeho užitečnost spočívá právě v tom, že se nestará o kontext a fanaticky se snaží něco nového objevit, bez ohledu na to, co z toho bude. Pak bychom mu ale měli připomenout, že aparát, s nímž je různými cestičkami spjatý, může mít za následek třeba to, že se systematicky (byť neúmyslně) blokuje léčba, která by teoreticky mohla zachránit mnoho životů; autorita vědy, cejchující alternativy jako ne-vědu, pak otevírá cestu vyšší autoritě smrti, za niž se skryje a o které se alibisticky řekne, že prostě patří k životu a že některé věci není v silách člověka změnit. Málokdo si uvědomuje, jak blízko je v takové situaci věda bohu. Svoji autoritu totiž v tomto případě získává právě skrze strach ze smrti, kterou mlhavě přislíbila zahnat a jejíž ochromující moc dělá z pacienta cosi jako hračku v rukou bohů, kteří jako by mu darovali jeho vlastní život...

Ti uvědomělejší (smím-li použít tak staromódní výraz) z vědců, kteří dnes protestují proti vládní politice, vyjadřují ve své zdánlivě nepolitické "touze po poznání" klíčový konflikt, do kterého se dostávají. Vědec, který se bude chtít opravdu (nejen slovně) distancovat od negativních efektů vědy v podobě aplikací, které téměř nikdo neodhlasoval, ale zato každého zasáhly, vědec, který bude chtít vážně hledat pravdu a pracovat pro dobro ostatních, byť by to mělo znamenat i umenšení role institucionalizované vědy ve společnosti -- takovému vědci, bude-li důsledný, nezbude než přijmout mocenský kontext vlastní situace, zaujmout politický postoj a přesvědčovat spoluobčany, že by společnost měla ony "peníze všech" vynakládat jinak než dosud; musí svoji vášeň pro poznání nějak vyvážit s vášní pro druhé (nebo proti nim).

V této souvislosti je však zdaleka největším nebezpečím nikoliv distance vědců od "službě politice", ale to, co je jejím paradoxním doplňkem -- nahrazení politiky vědou, tedy vytlačení politického sporu nějakým privilegovaným "objektivním" věděním. Např. "ekonom dobra a zla" Tomáš Sedláček takové vědění zabaluje do moralistního hávu, který pomáhá skrýt politickou povahu předkládaných pravd a z této pozice zdůvodňovat autoritativní politické zásahy. Tak se třeba dozvídáme, že hospodářská krize je důsledkem našeho "života nad poměry" -- smysluplnost takové teze ale předpokládá, že existuje politicky konstituované MY, jehož členové, včetně těch, kdo si zas až tak nad poměry nežili, jsou ochotni solidárně přijmout kolektivní zodpovědnost za jednání jiných; existuje takové MY, nebo bude třeba ho vytvořit formou panských direktiv? Podobné je to s jinou "nepolitickou" pravdou, že totiž nelze prohlubovat schodek státního rozpočtu výdaji, které "projíme" -- platila by ta věta i v situaci, kdy část obyvatelstva strádá? Zachráníme její platnost nějakými "formalizovanými postupy pro eliminaci subjektivity"?

Mnozí politikové dnes hovoří jazykem vědy -- nebo "vědy"? V jejich slovech však málokdy zaznívá vášeň pro poznání, to spíš autorita vědění, které nelze rozporovat nežádoucími ohledy. Ať už jsou tím věděním ekonomické expertízy, radící např. nevyhovět politickým požadavkům na globální snížení emisí, čím dál preciznější průzkumy "veřejného mínění" nebo evidování občanů coby nositelů "biometrických údajů". Ostatně, i hodnocení badatelských výkonů formou jejich byrokratické kvantifikace patří do této kategorie -- přičemž jde o paradoxní situaci typicky vědeckého popisu reality jednostrannou selekcí určitých rysů, nyní ovšem k nelibosti vědců aplikovaného na ně samotné.

Závěr nenabídnu jiný než subjektivní. Myslím, že nějaký nový fašismus na sebe snadno může vzít podobu scientifikace politiky . Demokracie mu už nyní musí odpovídat politizací vědy.

Vyšlo též v Literárních novinách

Vytisknout