Obama: Rok vlády a skutečné změny

19. 1. 2010 / Miroslav Polreich

Jednalo se o jednoznačný, tvrdý a hlavně netransformační postoj s přežívajícími prvky unilateralismu a „vítěze“ studené války. Pokračovala tak tradice českých médií, které předtím vedly aktivní kampaně i proti prezidentskému kandidátu Demokratické strany Billu Clintonovi, a neváhaly ho jednoznačně označit za kryptokomunistu a agenta KGB.

Sama americká společnost ve své většině však již nyní vyžaduje nový přístup, nejen vnitřní změnu, ale také uznání jiného postavení Spojených států na světové politické scéně. Pro odborníka a nakonec i stoupence nové americké administrativy je to snadno pochopitelné. Ne však pro převládající českou ( i veřejnou) mediální tendenci, která v podstatě nepřipouští ani věcnou diskusi. Ani nedávné udělení Nobelovy ceny míru americkému prezidentu nenašlo pochopení v  českém irreálném prostředí. „Nic nedokázal, jen slibuje, je to podmanivý mluvka“, A z leva: „Válčí dál a vojensky posiluje.“

Zapomněli jsme, že „slovo je čin“, který zavazuje, ale i mobilizuje určitým směrem. A tak si připomeňme ty „prázdná“ slova. Ty nejpodstatnější zazněla přímo z Prahy. „Jsem zde díky Pražskému jaru“, řekl nám americký prezident Obama a zdůraznil, že násilí a nespravedlnosti je nutno se postavit ne tak, že se rozdělíme, ale tím, že budeme stát spolu, a to je odkaz roku 1968. Musel to být americký prezident, aby nám připomněl, že právě česká společnost našla v sobě sílu ke změně. Tento vývoj byl násilně přerušen, aby o patnáct let později a zcela zákonitě v samotném centru moci v Moskvě se myšlenky Pražského jara vrátily v podobě „perestrojky“. České mediální pokrytí „výročí invaze“ se však s tímto hodnocením zcela míjelo a i slova amerického prezidenta odvolávající se k podstatě věci, byla zcenzurována. Vždyť tehdy šlo přeci jen o boj „komunistů o koryta“.

Obamova pražská výzva se pak vyslovuje nejen pro nešíření, ale dokonce pro likvidaci atomové výzbroje dle dohody právě z roku 1968 (!). Bylo by možno připomenout i jeho slova z Moskvy o nutné spolupráci (která nemá alternativu) v oblasti energetické bezpečnosti. Zaznamenali jsem i jeho poděkování při výročí invaze do Evropy v době druhé světové války nejenom válčícím armádám, ale i francouzským civilistům (komunistům) za jejich podíl při osvobozování Francie a ukončení světové války. Nejedná se tudíž jen o „slova“, ale o výraz celkové změny politické atmosféry, dosud tak zásadně odmítané v  českém mediálním prostředí.

Brzezinského hodnocení

Přestože bývalého bezpečnostního poradce prezidenta Jamese Cartera není nutno představovat, pouze připomeňme, že tento přední teoretik v oblasti mezinárodních vztahů se silným vlivem na demokratickou administrativu přichází pravidla s doporučeními, které mají i praktický operativní význam. Právě pod tímto zorným úhlem je nutno chápat publikovanou analýzu. Je značně rozsáhlá, ale má svoji jednoznačnou a pevnou logiku.

Předně přiznává prezidentu Obamovi kredit za novou definici amerického pohledu. Jedná o konstatování, že:

• Islám není nepřítel a „globální válka proti terorismu“ nevyjadřuje současnou roli Spojených států ve světě,
• Spojené státy budou spravedlivým prostředníkem v zájmu dosažení trvalého míru mezi Izraelem a Palestinou,
• Spojené státy by měly usilovat o vážné jednání s Íránem ve věci jeho nukleárního programu a jiných otázkách,
• Současné akce v Afghánistánu proti Talibánu musí mít hlavně širší politický význam oproti převažujícím vojenským akcím v současnosti,
• Spojené státy by měly respektovat kulturní a historické pozadí ve vztahu k Latinské Americe a rozšiřovat své kontakty s Kubou,
• Spojené státy by měly rázně naplňovat své závazky ke snížení nukleárního arzenálu a zabývat se otázkou celosvětové likvidace těchto zbraní,
• Čína by měla být posuzována nejenom jako ekonomický partner, ale hlavně podle svého nového geopolitického postavení,
• Zlepšování americko – ruských vztahů je zcela jednoznačně v zájmu obou stran a prováděno a mělo by respektovat geopolitické reality vzniklé po ukončení studené války,
• Opravdovému kolegiálnímu transatlantickému partnerství je třeba přiznat hlubší význam překonávající destruktivní kontraverze posledních několika let.

Obama již prokázal smysl pro strategické směřování svých záměrů v globálním pojetí. Pracuje se silným týmem poradců pro zahraniční otázky (má přes 200 členů). Brzezinski uznává, že pro období prvého ruku měly pro prezidenta prioritu problémy vnitropolitické, jako je ekonomická krize a problematika zdravotního pojištění.

Jsou však tři oblasti, které nelze odkládat: izraelsko – palestinský konflikt, íránské nukleární ambice a vývoj Afghánistánu a Pákistánu.

Izraelsko – palestinská „hádanka“

Brzezinski připomíná, že Obama je odhodlán aktivizovat mírový proces v oblasti a dojít k určitému řešení v krátké budoucnosti. Funkce, kterou středovýchodní konflikt hrál v dobách studené války je překonána. A je nutné přiznat, že nepřátelství proti Spojeným státům v islámském světě je generováno právě krvavým konfliktem a utrpením na Blízkém východě. Izrael více než 40 let okupuje palestinská území a od té doby se o tom 30 let neúspěšně jedná. Jsou tu dvě paradoxní překážky společného řešení - Palestinci jsou příliš rozděleni a příliš slabí, než aby mohli dosáhnout společného řešení a Izrael je rovněž rozdělen a příliš silný. Konečná dohoda je nicméně nutná, v zájmu obou stran, i USA.

Brzezinski vylučuje úplný návrat palestinských uprchlíků, („Izrael nespáchá sebevraždu“),ale měli by se stát obyvateli Palestinského státu. Chápe, že je to pro Palestince velmi obtížně přijatelná podmínka, ale nevidí jinou možnost. Jeruzalém by měl být rozdělen na západní a východní, kde by byly umístněny centrální úřady obou států a Staré město by dostalo mezinárodní statut. Toto řešení je těžko přijatelné pro izraelskou stranu. Hraniční linie musí respektovat uspořádání z roku 1967, byť s možnými vzájemnými kompenzacemi. Připomíná, že 22% z původního britského mandátu připadlo Palestině, zatím co Izrael dostal 78%. Nakonec trochu překvapivě doporučuje, aby byla v oblasti řeky Jordánu rozmístěna vojska NATO nebo USA, aniž by zmínil přístup jiných zemí k tomuto řešení. Opomíjí případnou roli OSN a její praxi.

Brzezinski naznačuje novou iniciativu a hlavně životní zájem USA na řešení tohoto sporu a nutný ústup od dosud jednoznačné podpory Izraeli. Není však už jediným analytikem, kdo to říká. Současný (zpočátku tajný) rozbor situace připravený CIA dokonce vyhlídku ukončením existence Izraele do 20 let a tento závěr opírá o řadu relevantních argumentů,se kterými pak probírá i možnost izraelsko - palestinském soustátí. Tyto alternativy však Brzezinski nezmiňuje.

Íránská výzva

Íránská problematika má dvě strany. Předně je to nukleární program, ale je třeba zvážit také vývoj celkového postavení Íránu v oblasti.

Obama je rozhodnut využít všech možností k vážnému jednání s Iránem přestože naráží na opozicí doma i v zahraničí, a dokonce ve svém poradenském týmu. Aniž by to jednoznačně prohlásil, je rozhodnut nepoužít vojenského řešení.

Existují dvě základní otázky. Předně, zda je Írán vůbec ochoten jednat a zda jsou Spojené státy schopny akceptovat již existující kapacitu výroby obohaceného uranu, od které samozřejmě Irán již neustoupí. Bude případný inspekční systém schopen předejít pokračování výroby atomové výzbroje? A bude v tomto směru íránsko - ruská a francouzská spolupráce funkční? A za druhé – zabývejme se celkovým přístupem USA k Íránu. Má s ním být jednáno jako s teroristickým státem, na který netřeba uvalit další sankce a připravovat vojenskou akci? Znamenalo by to podpořit stoupence tvrdé linie a íránský nacionalismus. Nepokusíme se raději o jemnější přístup, který by mohl posílit liberálnější elementy uvnitř země? Brzezinski se vyslovuje proti pokračování a zesilováním sankcí, které zeslabují postavení umírněných a polarizaci země.

Dá se tady spoléhat na spolupráci s Ruskem? Zostření situace ve vztahu s Íránem mu vyhovuje, zvedlo by cenu ropy a posílilo ekonomickou pozici Ruska jako hlavního dodavatele této suroviny do Evropy. Tím by byly poškozeny zájmy USA, nehledě na složitou reakci Číny, která je na dodávkách z Íránu zainteresována.

Obama stojí před rozhodnutím. Má jednat, hledat styčné body a zahrnout případně i možnost obnovy partnerských vztahů, (nezapomeňme, že Írán býval spojencem USA v oblasti), nebo má vyslyšet své četné rádce a izraelskou stranu k přípravě vojenského úderu? Brzezinski se jednoznačně přiklání k jakékoliv formě jednání, přesto však činí závěr, že toto rozhodnutí je výlučně Obamovo, aby „nebyl veden, ale sám vedl“.

Je zajímavé, že Brzezinski nepoužil na podporu své argumentace ve prospěch hledání dohody rozhodující vliv Íránu na řešení sporu Indie – Pákistán. Obě země se již utkaly ve třech válkách, a nakonec dospěly právě prostřednictvím Íránu ke smírnému řešení a dohodě o vzájemné hospodářské spolupráci (např. dodávky ropy přes pákistánské území). Vyšlo to vstříc i zájmu USA, které však sami přes nepochybnou snahu k vyřešení krizové situace neuspěly. Brzezinski se nezmínil ani o Šanghajské organizace spolupráce, která má již váhu na celém asijském kontinentu - Írán v ní má již statut pozorovatele a žádá o plné členství.

Afghánistán - Pákistán

Obama ustoupil od dřívějších ideologických cílů vytvořit v Afghánistánu „moderní demokracii“. A podle názorů generality, s vyhlídkou vojenského vítězství se také nedá příliš počítat. Náznakem přijetí nové strategie je současná podpora konference navrhované Francií, Německem a Anglií. Zde je třeba zdůraznit dva faktory. Předně afghánská vláda a NATO by měly hledat kontakty na umírněné části Talibánu, který nepředstavuje globální revoluční a teroristické hnutí. Není tudíž přímou hrozbou Západu, navíc nemůže být poraženo na bojišti a vyžaduje proto více politickou než vojenskou strategii.

Nepředstavitelné a nejhorší řešení pro samotné NATO, by mohlo nastat, pokud vojenská podpora neefektivních afghánských jednotek zůstane převážně na Spojených státech, ale Západní Evropa se toho nebude chtít účastnit.

Nevyřešený konflikt na Středním východě, vojenský střet s Íránem a zesilující vojenská aktivita v Afghánistánu by vtáhla USA do dlouhodobého sebezničujícího konfliktu, případně by to byl konec americkému globálnímu vlivu.

Strategické vztahy

Následuje úvaha o zlepšení základních geopolitických vztahů s Ruskem, Čínou a Evropou. Podrobnějším rozborem motivů a významu této spolupráce se však autor detailně nezabýval. Vzhledem ke společným cílům je postavení USA ve vztahu k těmto subjektům zcela bezproblémové a jednoznačné. Jedná se o strategické partnery, kteří jsou natolik na obě závislí, že nelze umožnit vzájemnou politiku rivality.

Přežívající pozůstatky studenoválečnického soupeření, které se mohou projevovat v jednotlivých zemích, (včetně České republiky), jsou studenoválečnického soupeření, které doznívá a často požívá již překonaná ideologická klišé vyplývající spíše z neznalosti.

Vnitropolitické problémy

Ve Spojených státech má zahraniční politika, úzkou návaznost na domácí problematiku. Jsou vyzvednuty tři problémy.

Nejprve politický lobbing. Mnozí lobbisté jsou dostatečně finančně vybaveni a působí prostřednictví tlaku na Kongres a oslabují tak podíl zahraničně politických analýz na politickém rozhodování. Americký zájem je tak často překrýván potřebami různých skupin. V období globální politiky se jedná o velice závažný problém. Je to poprvé, kdy Brzezinski tak důrazně zaujímá kritický postoj k lobbismu v oblasti zahraniční politiky jako omezujícímu faktoru s možnými závažnými důsledky. V této souvislosti přímo poukazuje na aktivity RAND (známý vojensko-průmyslový, ostře pravicový think tank) a jeho studie, které společnost vedou ke stranické a ideologické polarizaci. I tato pasáž je nebývalým útokem na oponentské analytické centrum.

A pak vstupuje do hry také informační omezenost americké veřejnosti, která není schopna sledovat zahraničně politickou problematiku. Ubývá seriózního původního zpravodajství, lidé jsou stále častěji obklopeni jen prázdným infotainmentem. Je tím omezeno kritické prostředí nutné k tvorbě objektivních závěrů.

Schopnost vnímání a kolektivního posouzení problémů ve veřejnosti přitom patří k nezbytným demokratickým mechanismům pro utváření zahraniční politiky a tak v situaci, kdy jsou oslabeny, extrémně narůstá odpovědnost prezidenta. Jenže v prvém roce svého prezidentského mandátu mohl Obama dělat zahraniční politiku jen na „půl úvazku“, protože většinu jeho času pohltily domácí problémy, které přinesla krize a vleklá bitva o reformu zdravotního pojištění.

Očima Čechoameričanů

Místo vlastního hodnocení, které jsem příležitostně vkládal do textu se odvolám na posouzení celé situace Čechoameričany. Jeden je Američan žijící již dlouhodobě v Praze – Erik Best a druhý Čech žijící od mládí žijící v Americe, a nyní opět „doma“ – Erazim Kohák.

Best považuje Obamu za prvního prezidenta, který přímo řekl Američanům , že nevládnou světem a jsou jen jeho součástí. Vedení vyžaduje respekt k ostatním a také k jejich potřebám. Všímá si také tendence k mezinárodní spolupráci ve všech oblastech což je podstatou koncepce nové administrativy.

V Kohákovi se spojuje filozofické uvažování se silnou citovou vazbou k Americe, a tak ho rovněž zaujala především podpora široké spolupráce ve světě. Je to jeho stálý přístup, který se opírá nejen o jeho osobnostní rysy, ale i aktivní politický zájem na řešení globálních problémů.

Dostalo se nám tedy do rukou Brzezinského zamyšlení nad zahraničně politickými prioritami v prvním roce Obamovy administrativy, které je nové a opravdu poučné. Naznačuje také myšlenkový posun samotného autora a nabízí konkrétní operativní přístupy, které odrážení šanci na reálná řešení., ale i konkrétní operativní přistup.

Článek byl otištěn v Literárních novinách č. 3/10

Vytisknout