Kapitalismus a demokracie nejsou siamská dvojčata...

30. 12. 2009 / Ladislav Žák

Celá reakce měla asi stránku, ale mne vůbec nejvíce oslovila ta prostá a jednoduchá věta o tom, jak autorka těchto řádků vnímá demokracii. Prostě, jednoduše a přitom, alespoň podle mého názoru, neobyčejně výstižně. Hledal jsem v odborné literatuře něco o tom, jak by takové uspořádávání našeho pracovního a životního prostředí mělo vypadat, a tady je několik výrazů, které jsou většině autorit společné, alespoň co se týká toho, co se dá nazvat demokratický přístup k řešení problémů. Ten od nás vyžaduje kompetentnost, legitimitu, pravdivost, kulturnost a odpovědnost jednání, svobodné, otevřené a kritické vyjadřování názorů a stanovisek k problémům souvisejícím předmětem jednání i k názorům a požadavkům těch účastníků jednání, kteří mají jiné představy o způsobu řešení, věcnou konfrontaci rozdílných názorů a postojů, vedenou společným úsilím o jejich účelné sjednocení v rovině, odpovídající potřebám spravované oblasti při respektování zájmů celku, a nakonec hlasování jako cestu k získání přehledu o názoru většiny i menšiny a dosažení konečného rozhodnutí o podstatě věci. Obecně přijatý názor jako návod na použití většiny potom říká, že menšina se přitom zásadně podřizuje rozhodnutí většiny, je povinna se angažovat pro realizaci přijatého rozhodnutí, ale zároveň musí mít možnost dále demokratickým způsobem obhajovat a prosazovat své stanovisko. Tolik autority a slovníky, především pak právnické.

Nikde není ani slovo o tom, že takové chování vyžaduje nějaké zvláštní prostředí, nebo o tom, že demokracie se může uplatňovat jen v nějakém společenském systému. Demokracie ve smyslu vlády lidu, ve jménu a z vůle lidu a pro lid je velké heslo, ale neznamená ještě žádné konkrétní politické nebo společenské uspořádání. Tím méně se dá tvrdit, že demokracie je nějak spojena s kapitalismem nebo naopak kapitalismus, že je nějak spojen s demokracií, či dokonce že jeden z druhého vyplývají, vzájemně se podmiňují, a tedy vlastně jedno jsou. V souvislosti s velkou současnou hospodářskou a politickou a společenskou krizí Západu jsme však poměrně systematicky vydíráni ve dvou směrech. Tím prvním je vydírání v tom smyslu, že pokud neodevzdáme všechny veřejné peníze, co máme, na záchranu kapitalismu před krizí, tak později o všechno přijdeme. Vzhledem k tomu, že se nám dává na vybranou, zda o všechno přijdeme hned nebo později, a to je pro většinu normálních lidí jasná volba, je patrné, že to není celé. V rámci druhého směru vydírání je nám sdělováno, že pokud nedáme všechno hned, tak přijdeme víc než o všechno ve smyslu hmotném. Je nám sdělováno, že přijdeme i o demokracii a zvítězí nedemokratické, totalitní režimy - nebo dokonce rovnou Rusko. Je to velký paradox, protože Západ učinil v posledních dvaceti a zejména posledních deset letech v zásadě všechno proto, aby potlačil jakoukoliv skutečnou demokracii a svobodnou vůli lidí jako nepohodlnou a terorismus plodící nepotřebnou veteš. Je si toho dobře vědom, ale nechce se k tomu přiznat - a tak to dopadne tak, že až všechno odevzdáme, tak se dozvíme, že kapitalismus byl zachráněn, ale demokracie, chudák, ta to nevydýchala a musíme se s ní rozloučit - a to tak, že se o ní nebudeme pro jistotu ani učit, protože by nás to odvádělo od záchrany kapitalismu. Již slyším, že demokracie je sociální nebo rovnou socialistická pavíra, která odvádí lid od jeho kapitálotvorných ideálů a budování kapitalismu vůbec.

Nechci to příliš rozvádět, ale dovolím si ještě malou poznámku na margo té jedné malé věty o demokracii jako uspořádávání prostředí. Podle mého názoru je s tímto uspořádáváním nutně spojeno i kladení si otázek a nastolování problémů, zatímco definice všemožných autorit začínají v nejlepším případě až u diskuse o problémech, jsou definovány právě jako "demokratický přístup k řešení problémů". Kde se tam ty problémy vzaly, o tom nikdo nemluví, maximálně se okřídleně tvrdí, že je přinesl život. Málokde a málokdy se dočtete o tom, že demokracie se týká i nastolování problémů a nikoliv jen jejich řešení, pokud možno čím jednodušším tím lepším. Nejlépe, kdo je pro, kdo je proti, v lepším případě párek s pivem, a domů nebo do hokny. Demokracie znamená daleko více právo na kladení otázek než povinnost na ně odpovídat. Povinnost odpovídat na otázky je už spíše totalita než demokracie. Demokracie však stojí a padá s tím, že máme povinnost některé otázky klást, a to nejen obecně nebo adresně druhým, ale především sami sobě.

Demokracii, jako nástroj uspořádávání našeho prostředí, potřebujeme jako sůl. Každý jeden z nás chce, aby jeho hlas byl slyšen a popřípadě i vyslyšen. Toužíme po tom být vnímáni, zhodnoceni a uznáni. Jsem přesvědčen, že demokracie nemá a priori s kapitalismem nic společného a že se nemusíme bát, že o demokracii přijdeme, když se kapitalismus z nějaké příčiny nebo prostě jenom proto, že už se tak trochu přežil, tak nějak zhroutí. Nemusíme se přitom bát, že bychom přišli o něco více než o jeho jméno. Kapitál a zisk jsou kategorie staré jako lidstvo samo, protože jsou podobně jako demokracie o hodnotách. Jenom se v různých dobách jmenovaly jinak a některé měly jinou důležitost a váhu. Hodnotové cíle, svoboda, demokracie, trh, kapitál, zisk jsou pojmy, které, ať již budou mít jakékoliv jméno, budou nás provázet po celou existenci lidského pokolení, protože se nikomu nepodaří vymítit z naší genetické výbavy smysl pro pojmy jako "vetší", "menší" a "rozdíl". Tvrdím, že je nám dán i jakýsi apriorní hodnotový cit. Kapitalismus na ně nemá monopol a svět s ním nekončí, dokonce se kvůli němu ani nezboří. Rád bych připomenul, že kapitalismus, jako investování, podnikání a obchodování za účelem zisku a s ním spojená Západní civilizace, dominují tomuto světu již půl tisíciletí. Za posledních sto let však jdou od porážky k porážce a jediným "pseudosoupeřem", kterého dokázaly kapitalismus a Západ v posledním století udolat, byla jejich trochu nešťastně a příliš centralisticky vedená zahraniční východní pobočka nebo spíše provozovna, nazývaná "reálný socialismus" alias "státní kapitalismus". Popravdě řečeno i ta udělala spíše bankrot, než že by byla poražena. To jen centrála matky na Západě začala stahovat z Východu aktiva, protože se chtěla ještě nějaký ten pátek udržet.

Tolik jedno malé ohlédnutí za jednou krátkou větou. Dovolím si nakonec jen vyslovit přesvědčení, že naše svoboda a demokracie závisejí daleko více na nás samotných a našem odpovědném chování než na nějakém --ismu, který si zrovna myslí, že světem vládne. Koneckonců, většinu těch --ismů jsme si zplodili uměle až ex post a ex cathedra. Pěkně jsme to zařídili, že jeden střídal druhý, aby to bylo jednoduché a zákonité a aby se to cimrmanovsky dobře učilo a pamatovalo. Je třeba zdůraznit, že veškeré -ismy se podle těchto skutečně primitivních pouček odebraly do propadliště dějin zejména proto, že už se nemohly nikterak bránit. Ani o sobě nikdy nevěděly. Teď kupodivu nás nechce ten poslední --ismus opustit a křičí, že je definitivně poslední, že je konečným mořem spočinutí dějin i posledního člověka a životním zdrojem veškerého dobra, všech statků, demokracie a svobody. Je to velká hloupost a účelová lež. Možná už tu ani není, ale pořád ještě jeho věrozvěsti mají dost sil ukřičet svět, že je tady stále s námi a plný síly. Stejné je to se vztahem kapitalismu a demokracie. Nejsou to ani siamská dvojčata ani jedno tělo a jedna duše, jak se nám snaží kapitalismus v poslední době namluvit. Potkaly se v běhu času, žijí spolu na hromádce, ale už je dávno po odluce od stolu i od lože. Demokracie už je víc na ulici než doma s kapitalismem. Zdá se, že stačí, když ji nepustíme zpátky, ale je to omyl. Je to náročná dáma a prohnaná holka zároveň a obě její polohy chtějí své... Nejvíc ovšem svobodné lidské bytosti.

Vytisknout