Politická ekologie kolapsu, část třetí:

28. 12. 2009 / John Michael Greer

Spojené státy a Čína, které na jednáních vedly hlavní mocenské bloky a také produkují více CO₂ než kdokoliv jiný, prosadily bezzubou dohodu, jež nesleduje žádné jiné zájmy než jen jejich vlastní, a sdělují zbytku světa, aby v ní buď našel zalíbení, nebo aby ji strávil. Několik klimatických aktivistů se dosud statečně snaží najít v dohodě důvody pro naději; další ostře obviňují Baracka Obamu ze zklamání mesianistických očekávání, které do něj vkládali; a lze si také všimnout ohromeného mlčení nad selháním klimatického aktivismu, jenž na průběh jednání neměl ani ten nejmenší vliv.

Je patrně důležité poukázat na to, že výsledky by se znatelně nelišily, pokud by loňské listopadové volby vyhrál John McCain. Jinak řečeno: Konsensus, který se stabilizoval během prvního funkčního období Ronalda Reagana, dosud dominuje americké politice. Navzdory stále beznadějnějšímu úsilí obou mainstreamových stran prostřednictvím stále přehnanější rétoriky apelovat na stále netečnější elektorát byste ke změření konkrétních rozdílů mezi politikami obou stran potřebovali mikrometr. Každá ze stran má své zaujaté voličské jádro, kvůli němuž v době předvolební předvádí příslušný rámus; Republikáni prohlašují, že si přejí zakázat potraty, zatímco Demokraté tvrdí, že chtějí chránit životní prostředí, avšak ani jedna ze stran nikdy žádnou z těchto řečí nedovede na rovinu jednání.

Nejpopulárnější vysvětlení se odvolává na naprosté pokrytectví politiků, kterou není příliš těžké dokázat, v neposlední řadě také proto, že politikové jsou velmi zřídkakdy zásadovější než lidé, které zastupují. Některé verze tohoto vysvětlení trvají na tom, že politikové jsou cynické bestie, jejichž jediný motiv představují peníze, a třicet stříbrných ze strany různých zkorumpovaných zájmů považují za lukrativnější než službu veřejnosti. Jiné verze, jejichž obliba je právě na vzestupu, trvají na tom, že politikové jsou loutkami jakési skryté elity sledující totalitární agendu, a tak hledají důvody, proč každá změna tuto agendu údajně sleduje.

Je ovšem dost snadné najít příklady, které mohou být použity k podpoře zmíněných tvrzení. Někteří politikové jsou nestydatě zkorumpovaní a vypočítaví; jiní stejně nestydatě upřednostňují zájmy svých spojenců v obchodním světě před lidem, jemuž by měli sloužit. Přesto si však nejsem jist, že to je vše, oč tu jde.

Protipříkladem, který mě napadá, je Afghánistán, a konkrétně Obamovo rozhodnutí vyslat do této bažiny dalších 30 000 vojáků (a nezveřejněný počet "civilních kontraktorů", což je moderní vojenská verze jednorázově najaté pracovní síly). Nazvat toto rozhodnutí sebezničujícím znamená porozumět věci správně. Afghánistán je místo, kde umírají impéria; debakl ruské okupace, k němuž došlo před pár lety, byl pouze posledním příkladem v dlouhé a nepřetržité řadě neúspěšných pokusů o dobytí Afghánistánu. Ani Alexandrovi Velikému se to nepodařilo, a ať už jsou osobní kvality nalakovaného strojového politika v Oválné pracovně a do maskovacího oděvu navlečeného byrokrata, který řídí jeho válku, jakékoliv, přiznávám se, že vážně pochybuji, zda je někdo v budoucnosti nazve Obamou či McChrystalem Větším.

Ponechejme na chvíli stranou záležitosti morálky a bude dost jasné, že porážce USA v Afghánistánu mohou zabránit pouze dvě strategie. První je znovuzavedení povinné vojenské služby, povolání půl milionu nových vojáků, přechod na válečnou ekonomiku a vstup do Afghánistánu se stejnou ohromující silou, jakou Číňané úspěšně rozvinuli v podobném terénu v Tibetu. Druhá možnost je vyhlásit vítězství a stáhnout se. Jakékoliv jiné rozhodnutí znamená, že Spojené státy budou pokračovat v utrácení peněz, které nemají, a prestiže, kterou nemohou nahradit, ve válce, kterou nevyhrávají.

Pochybuji, že zkušení vojenští plánovači v Pentagonu, nebo politikové, kteří jim dávají rozkazy, si to neuvědomují. Odkud tedy toto zmatené gesto?

Tvrdá pravda, na níž tu záleží, spočívá v tom, že obě potenciálně úspěšné strategie jsou dnes pro americkou vládu politicky nemožné. Osvobození od nucené vojenské služby bylo součástí ceny zaplacené americké střední třídě výměnou za to, že se vzdá radikalismu 60. let, a žádný politik není ochoten riskovat prudkou reakci, která by následovala po pokusu zahrávat si s touto dohodou. A co více, není vůbec jisté, že Americe v tuto zbyla ekonomická síla potřebná k vedení opravdové války, a není složité vyjmenovat hostilní mocnosti, které by rády využily každé příležitosti posunout nás přes hranici státního bankrotu.

Vyhlásit vítězství a stáhnout se je mnohem schůdnější, a jde o možnost, k níž bude patrně nucen sáhnout Obamův následník v roce 2013. Avšak přijmout tuto možnost právě teď by znamenalo dotknout se mnoha skupin voličů, z nichž ne všichni mají vlastní finační motivy válku podporovat, a vyžadovalo by to, aby se USA vzdaly zasahování do velké geopolitické hry, jež se nyní hraje ve střední Asii - což je cíl, jehož se řada frakcí americké politické třídy není připravena vzdát.

Jinými slovy, za rozhodnutím vyslat nepřiměřené síly, aby podpořily ztracený boj, leží složitá povaha politické moci v současné Americe. Velmi mnoho lidí se nyní, zdá se, domnívá, že protože oni sami nemají moc vnutit zemi svou agendu, musí existovat někdo jiný, kdo takovou mocí disponuje; že rozhodnutí přicházející z Washingtonu, která jsou ve stále větší míře sebezničující, musejí být výsledkem úmyslné politiky někoho jiného. Takové přesvědčení může být pohodlné, nicméně fakta je nepodporují. Století politických reforem moc v americké společnosti tak silně rozptýlilo, že žádná jednotlivá skupina nedisponuje mocenským monopolem, a každá skupina rádobylídrů musí uzavřít spojenectví a získat podporu velmi mnoha nezávislých center s vlastními agendami.

Je samozřejmě úplná pravda, jak na to poukazuje levice, že velmi mnoho těchto mocenských center primárně sleduje vlastní zájmy, a jsou naprosto ochotna tak činit na úkor společného dobra. Je také pravda, že toto obvinění může být uplatněno stejně vůči levici jako vůči pravici. Za nezbytnou sofistikou rozšířenou po celém politickém spektru však ještě leží neřešitelné dilema, v němž je americký politický systém lapen od 70. let - totiž nevyhnutelné selhání vlády založené na porcování medvěda v době úpadku.

Tak jako mnoho států, které se dnes nazývají reprezentativními demokraciemi, i USA fungují na základě systému nepříliš odlišného od toho, jenž byl ozdobou (pokud je to skutečně správné označení) závěrečných let Římské republiky. Základní mandát moci pochází z lidového hlasování, a tak je použito všech dostupných prostředků k zajištění toho, že volby skončí žádoucím výsledkem. Jedním z takových prostředků je volební podvod; jiným je propaganda; avšak nejúčinnější je zakoupit loajalitu volebních bloků za hotové. Od výdajů na zbrojení přes mandatorní výdaje až po programy státní podpory ekonomiky jde právě o toto, a když nadejde čas voleb, náramně se to vyplácí.

S formou politiky založenou na porcování medvěda jsou však spojeny přinejmenším dva velké problémy. Za prvé, počet skupin, které je třeba uprosit, má sklon narůstat souběžně s tím, jak se zvětšují fondy. Jakákoliv skupina v dnešní Americe, která se dokáže zorganizovat a sebrat peníze dost účinně na to, aby ovlivnila volby, se obyčejně dokáže také protlačit na místo, kde se peníze spotřebovávají. (To, že dnešní radikálové stejně tak nalevo i napravo jsou z větší části organizačně a fundraisingově neschopní, také z větší části vysvětluje jejich trvání na tom, že moc mimo jejich dosah je vykonávána zlovolnou elitou.) Není těžké přizpůsobovat se měnícímu se světu, jestliže zájmy, které musejí politické změny spolupodepsat, jsou nečetné a jasně definované, tak jako tomu bylo před padesáti lety - ale stává se to mnohem složitějším, pokud je moc rozptýlena mezi množství soupeřících frakcí, a aby se vůbec něčeho dosáhlo, je třeba aliance tuctu disparátních zájmových uskupení.

To se stává prakticky ve všech republikách, a hraje to významnou roli při politických kolapsech, která je v pravidelných intervalech zasahují. Pravidelným čtenářům bude blízký další faktor: Rozpor mezi růstem a omezeností prostředí, jež tomuto růstu poskytuje základ. Ve společnostech, které zdroje využívají stabilní měrou, jsou tyto meze vždy na dosah, a uznává se, že boje zájmových skupin o rozporcování medvěda jsou hrou s nulovým součtem, v nichž někdo musí prohrát, aby jiný získal; takže růst počtu frakcí má sklon být omezován konstantním objemem rozdělovaného.

Na druhé straně ve společnosti závisející na rapidně expandující produkci zdrojů tomu lze na čas zabránit. První dvě třetiny 20. století tedy byly svědkem exploze frakcí, jež zahrnovaly celou horní polovinu americké třídní struktury, od extrémně bohatých až po odborově organizované zaměstnance. Výsledkem bylo ohromné množství lidí očekávajících od vlády finanční výhody. Ale konec reálné americké ekonomické expanze v 70. letech znamenal, že tyto požadavky musejí být nadále uspokojovány ze zmenšující se nabídky reálného bohatství.

Jedním z výsledků bylo drastické zúžení manévrovacího prostoru politiků. Mnoho jednoduchých a nezbytných reforem, které by mohly být uplatněny bez toho, aby někdo utrpěl - například zavedení testu potřebnosti u penzí vyplácených ze systému Social security - kompletně spadlo ze stolu, protože nikdo není s to složit vládní koalici bez podpory skupin, jež se tomuto opatření brání. Stejně tak se velká řada příšerných politik - například úmyslné nafukování finančních bublin - stala politickou nezbytností, protože vladám dovolují předstírat placení těm, kdo je podporují. Současně s tím každý sektor společnosti, který není dost organizovaný za účelem obrany svých zájmů, může v zásadě počítat s tím, že bude předhozen vlkům.

Mohli bychom očekávat, že stoupající spirála krizí ohrožujících přežití průmyslové společnosti tyto skutečnosti překoná. Jenže samozřejmě je tu problémem fakt, že proroctví o nastávajícím soudném dnu byla v americkém politickém divadle standardem více jak sto let, a většina lidí v politice jim už dávno přestala naslouchat. Existuje například ještě mnoho lidí, kteří si dosud pamatují rozšířené tvrzení, že energetická krize 70. let se stane permanentní záležitostí; fakt, že zazněla i řada méně halasných predikcí, která se ve zpětném pohledu ukázala jako mnohem přesnější, však už není tolik pamětihodný.

Za tím vším leží centrální politický fakt mezí růstu: Omezení států Prvního světa na životní styl Třetího světa, které by bylo nevyhnutelným důsledkem přechodu ke světu po ropném věku, ať už by byl takový přechod úmyslný nebo neplánovaný. Metafory o slonech v obývácích se politické výbušnosti tohoto faktu ani zdaleka nepřibližují, stejně jako předstírání lidí napříč politickým spektrem, že tomu tak není. Avšak ponechejme stranou sebeklamy v podobě zázračných nových energetických zdrojů, které se vynořují v zásadě proto, že si je přejeme - a je nemožné se zmíněnému faktu vyhnout.

Vezměme to logicky. Nejrozumnější odhady tvrdí, že - vzhledem k záchrannému programu a nejlepším předvídatelným technologiím - obnovitelné zdroje mohou patrně Spojeným státům poskytnout kolem 15% energie, již nyní získávají z fosilních paliv. Protože každé zboží nebo služba v ekonomice jsou produktem energie, je velmi hrubé, ale funkční aproximativně říci, že v zelené ekonomice obdrží každý Američan ekvivalent 15% svého nynějšího příjmu. Udělejte si chvíli času a představte si důsledky pro váš život; pokud jste v roce 2009 vydělali 50 000 dolarů, představte si, že v roce 2010 to bude 7 500 dolarů. To je poměřováno standardy Třetího světa dost slušný výdělek, ale nebyl by schopen financovat životní styl, o němž velká většina Američanů napříč politickým spektrem věří, že na něj mají nárok.

To je bomba, která tiká v centru amerického politického systému. Až se spustí, celý vládní systém založený na porcování medvěda s velkým rámusem exploduje, a pouze ve fantaziích reformátorů bude patrně nahrazen něčím lepším. (Můj odhad? Cokoliv od vojenského převratu následovaného po různých nepokojích novou a méně centralistickou ústavou, až k občanské válce a rozdělení Spojených států na půl tuctu zbídačených a znesvářených národů.) Mezitím můžeme očekávat, že se uplatní veškerá krátkodobá opatření usilující o odložení exploze byť jen o malou chvíli, a každé opatření, které může riskovat rozhoupání lodi dost silné na to, aby spuštění bomby bylo všestranně zmírněno.

Smysluplná politická odpověď na rostoucí nestabilitu globálního klimatu je jedním takovým opatřením, a smysluplná odpověď na ropný zlom zase jiná. Žádný takový projekt však nemůže být uskutečněn bez přesměrování velkého množství peněz a zdrojů ze současných výdajů na výstavbu nové infrastruktury. Proponenti těchto opatření rychle odpovědí, že to znamená vznik nových pracovních míst, a to je samozřejmě pravda, ale zapomínají se přitom zmínit o tom, že mnohem více existujících míst zanikne, a zájmy, které si v současnosti činí nárok na příslušné peníze a zdroje, se jich zrovna snadno nevzdají. Politický systém založený na centralizované moci by mohl tento odpor snadno překonat, avšak systém, v němž je moc rozptýlena a fragmentována, to nedokáže. To že kolaps stávajícího systému bude patrně dlouhodobým důsledkem této neschopnosti je prostě jednou z obvyklých ironií dějin.

Celý článek v angličtině: ZDE