O vlasti...

28. 12. 2009 / Ladislav Žák

O vlasti jsem toho četl od dětství skutečně hodně a zdaleka nejsem sám. Jistě se mnou budete souhlasit, že málo co dostalo od pera i od slova tolik zabrat jako právě vlast. O filmu, televizi, pixelech a bytech ani nemluvě. Bylo dosaženo kýženého - a to toho, že vlast se zařadila někam blízko ke kýčům. Přemýšlel jsem o tom a došel jsem k závěru, že se u těch kýčů neocitla sama. Tráví tam svůj čas mezi celou řadou ostatních nepotřebných veteší, jako jsou čest, poctivost, spravedlnost, nezištnost, sebeobětování, ale i rodina nebo dokonce láska. Chvilku jsem se na tu partu koukal a potom mi došlo, že jako každá správná i nesprávná parta mají její členové něco společného. Je to něco, pro co jsem hledal dlouho nějaký lepší výraz, ale potom s hlubokou omluvou uvádím ten první, který mne napadl a to je "citová angažovanost".

Je to hrozné sousloví, ale co dělat. Možná mi chybí čas tomu, abych se hlouběji zamyslel a přišel s něčím lepším. Dnešní doba není, zdá se, příliš nakloněna tomu, abychom se zamýšleli. Postrádáme klid a možnost rozjímání, žijeme tak trochu bez oddechu, život v chvatu, je to často pouliční rvačka bez nějakého hlubšího cíle. Nerudovské "Ten, kdo chvíli stál, stojí opodál", se stalo heslem socialismu, ale pro dnešek to platí snad ještě více a bolestněji. Nejen že příliš chvátáme, ale jsme i příliš otupělí, blaseovaní, nic moc nás už nepovznáší, nezaujme, zkrátka nebere. Naší univerzální maskou se stále více stává ironický, pobavený nebo povýšený usměv. "Nil admirari", neschopnost údivu, obdivu, nadšení, úcty prohlašujeme za náš pevný a chtěný životní habitus. Jsme na tom tedy tak trochu jako Nosovův Špinda Strakáček, kamarád Neználka, který měl dvě pevné zásady. Nikdy se nemýt a nikdy se ničemu nedivit. Kdybychom se drželi obou, bylo by na světě asi trochu více smrádku, než je zdrávo, ale jinak je těžko hledat rozdíl mezi nemytou a namydlenou, navoněnou pýchou. Je velkou módou všechno přejít, aniž by se nás to dotklo, nebo alespoň tak, abychom to nedali příliš najevo. A tak se nám stále častěji a častěji stává, že se s něčím nebo s někým v životě míjíme.

Míjení je zvláštní kapitola lidského života. Kdybychom chtěli spočítat všechno, co jsme nevšímavě minuli, aniž jsme na to pohlédli a aniž bychom pro to měli hodnotový cit, pak nakonec z našeho života zůstalo jen málo toho, co nám skutečně duchovně náleželo. Životní cesty lidí se mnohonásobně kříží a člověk se potkává s bezpočtem lidí. Je však jen málo těch, které potkáme a které zároveň skutečně vidíme a vnímáme. Každý člověk se jistě nemůže a ani nemá ponořit a pohřížit do kteréhokoliv druhého člověka. Právě hlubší účastenství zůstává často v osobní rovině. Na druhé straně stojí za to si položit otázku, zda tomu není tak, že v tomto všeobecném míjení kráčí každý s tichou touhou v srdci, aby byl některým člověkem viděn a vnímán, pochopen, procítěn. Necítíme se jeden každý z nás stonásobně nepochopen, nevnímán, opomenut? Je to lidský úděl a něco, co je nám lidem společné. Na straně druhé vystupuje do popředí absurdita toho, že toužíme po povšimnutí, procítění, zhodnocení, ale sami se snažíme toho druhého nevidět, necítit a nehodnotit, prostě si ho nevšímat, míjíme ho, abychom se nemuseli citově angažovat. "Já u pramene žízní hynu" napadá mne jeden opravdu profláknutý Villonův verš.

Míjet se ovšem můžeme nejen s člověkem a hodnotami, jejichž je nositelem, ale i celou řadou dalších hodnot. Míjíme lidská společenství, dějinné okamžiky, míjíme i rodinu a vlast. Individuální egoismus se promítá do partajního partikularismu stejně jako do nacionalismu nebo rasismu. Doslova osudově se můžeme minout doslova s čímkoliv, ale vždy je u toho kus naší osobní neochoty se citově angažovat nebo, chcete-li, programová lhostejnost a pýcha. Svět hodnot v malém a svět hodnot ve velkém si jsou až neuvěřitelně podobné. Zrcadlí se v sobě věrněji, než si člověk dokáže připustit, podobně jako celý vesmír v kapce vody.

Nalezl jsem v knížkách o Neználkovi nejen spoustu hezkého dětského čtení, ale i otázek a odpovědí, týkajících se světa, ve kterém jsem vyrůstal. Mnohokrát jsem se k nim v dospělosti vracel a s údivem jsem si ten pocit dítěte potvrzoval. Myslím, že náš zahozený klíč k hodnotám je v onom životním postoji Špindy Strakáčka - nikdy se ničemu nedivit. Někteří významní filosofové píší o původním filosofickém citu a nazývají jej sokratovským patosem údivu. Bez údivu není ani záhad a tajemství. Albert Einstein říkal, že nejkrásnějším zážitkem, který nás může potkat, je záhada. Tu označil za nejvýznamnější zdroj pravé vědy a umění. Snad i proto se nám zdají věda a umění tak trochu zbytečné, protože jejich zdrojem je něco, co jsme my, kteří už jsme úplně "vydivení", jak říká moje choť, už dávno překonali. I proto jsme s pojmem vlast, ve jménu kterého nás mocní po staletí volali do válek a později alespoň na brigádu a potlačili někde uvnitř sebe i údiv nad tím, že najednou nám je někde dobře, lépe než jinde a my vlastně ani nevíme proč. Dokážeme popsat docela přesně, že to někde začíná a končí, ale neumíme říci přesně proč, cítíme, že to k nám nějak promlouvá, ale neumíme to vyslovit a třeba, že o tom hodně víme, tak pořád cítíme ten krásný pocit tajemství. Někdy jsme se tam narodili, někdy bychom tam chtěli umřít a někdy bychom tam chtěli jen tak prostě patřit. Nikdo nám nemusí dávat školení z vlastenecké výchovy a říkat nám, co a jak musíme a nesmíme, abychom se stali vlastenci. Když spočítáme mrtvé, kteří svůj život položili podle těch přeživších za vlast, tak se nám chce citovat Krylova neznámého vojína.

Pokud bychom si však připustili onen krásný pocit údivu nad naším vztahem k nějakému místu, krajině, zemi, prostě čemukoliv a odvážili se o tom hovořit s lidmi, které každodenně míjíme, zjistili bychom, že vlast nezmizela, jen jsme ji sami v sobě tak trochu přizabili, abychom si sami před sebou nepřipadali jako sentimentální blázni. A tato autocenzura hodnot z nás dělá to, co jsme a co při každé příležitosti tak horlivě kritizujeme u jiných.

Vytisknout