Teoretická demokracie praktického mocnářství, aneb "gesunder Sinn"

29. 12. 2009 / Karel Dolejší

Je mi opravdu velkou záhadou, jak to, že šepoty a výkřiky Matěje Šustera publikované na pokračování v několika periodicích budí takové pozdvižení. Šuster si přirozeně kvůli svému odmítání jisté části literární vědy nepřeje zavést přímou demokracii o nic více, než si ji kdysi přály c. a k. úřady ve své štvanici na hegelovskou filosofii. Zdravý rozum poddaných, ve státoprávních věcech monarchie považovaný v lepším případě za irelevantní, v horším za a priori podezřelý, byl nicméně vyhlášen za úřední normu ve věcech ducha. Čím se tedy v praxi pohrdalo, z toho se současně v teorii udělalo závazné měřítko, v jehož jméně byli souputníci a následovníci darmožoutského neužitečného exklerika Augustina Smetany doháněni na pokraj smrti hladem, zatímco erár vztyčoval sochy pomazaných Herbartů a jemu podobných gigantů. Tak vypadala církevnická vláda, jejímž hlavní modlou byl zdravý rozum.

Ani my na tom dnes nejsme v zásadě jinak. Obě největší politické strany si daly před posledními volbami záležet, aby se v nich nehlasovalo o tak zásadní věci, jakou je americká protiraketová základna. Volič je tu od toho, aby "to tam hodil" - a za odměnu se mu občas ukážou atraktivní fotografie křiváckých úsměšků, bradavic, lýtek, a ve speciálních případech ještě také některých jiných tělesných částí našich toppolitiků. Šuster ovšem neprotestuje proti tomu, že si vrchnost dělá z veřejnosti dobrý den, a že občané tohoto státu nedostali možnost hlasovat o rozdělení Československa ani o americké základně v závazném celostátním referendu, nýbrž zpochybňuje status jedné konkrétní oblasti - humanitních věd - která se podle něj provinila proti posvátné užitečnosti. Stejně jako c. a k. úřady v minulosti, i on se zde teoreticky dovolává úsudku spoluobčanů, jehož si jinak ani za mák neváží a vůbec mu nevadí, že nepřichází ke slovu.

Kdybych v pravé poledne na Václavském náměstí vyšplhal na sokl koně a vystrčil odsud na kolemjdoucí holou zadnici, pochybuji, že by si toho čtyři nebo pět chodců vůbec všimlo dříve, než by mě začala sundávat policie. Jak to tedy, že obdobný výraz pohrdání spoluobčany, na nějž bylo vynaloženo zhruba stejně velké intelektuální úsilí, v Šusterově případě přitáhl pozornost literárního vědce, slavisty, sociologa a ještě k tomu ne jednoho, ale hned dvou filosofů?

Máte na to prosím někdo z vás rozumnou odpověď?

Vědecký výzkum, Akademie věd a společnost
Vytisknout

Obsah vydání | Úterý 29.12. 2009