Přelud konsenzu a idiocie užitečnosti

29. 12. 2009 / Martin Škabraha

Jádro jeho postoje k financování dotyčných disciplín zřejmě toto:

Nesmyslnost tohoto postoje se pokusím demonstrovat následujícím příkladem. Představme si, že ve společnosti oficiálně fungují liberálně demokratické instituce založené na občanské a politické rovnosti. Současně ale panují vysloveně konzervativní hodnoty týkající se mj. postavení ženy (po způsobu "tradiční rodiny"). V mnoha domácnostech existuje i domácí násilí, netýká se to ale "velmi vysokého procenta občanů" (je to méně než třeba 20 %). Většina společnosti o tom ví, je to ale tiše tolerováno jako individuální excesy a v příliš křiklavých případech se snaží místní morální autority -- např. duchovní -- mírnit škody a apelovat na vzájemný respekt, apod. Vedle těchto případů existuje i významné množství žen, které sice nejsou doma mláceny, ale v manželství se přesto necítí šťastné. Hodnoty, které jim byly vštípeny a jejichž dodržování od nich očekává okolí, jim ale zpravidla nedovolí interpretovat si tuto situaci jinak než jako svoji vlastní chybu, nedostatečné přijetí vlastní "přirozené role", malou ochotu se obětovat, přílišné lpění na osobním prospěchu, atd. A navíc -- ačkoliv je jejich muž nemlátí, dobře vědí, že se takové případy vyskytují a samotná existence násilí (byť se týká malého počtu žen) má odstrašující účinek a předchází projevům jakéhokoliv výraznějšího nesouhlasu.

Kdyby nějaká feministická bojůvka vydržela úsměšky a šikanu okolí a iniciovala hlasování o tom, zda má být za státní peníze zkoumána diskriminace žen s důrazem na domácí násilí, brutálně by toto hlasování prohrála, protože proti výzkumu by se postavila právě i většina žen (a to i těch týraných). Nejen proto, že by se bály postihu, ale často i proto, že si samy prostě nedokáží pro sebe představit jinou roli než tu, kterou "přirozeně" hrají, která je "normální", jak každý ví svým "zdravým selským rozumem". A mnohé z těchto žen by se s gustem svezlo i na typických výpadech proti feministickým "hysterkám" jako ženám, které jsou v životě neúspěšné, jsou ošklivé, nikdo o ně nestál, atd., a možná by se přidaly i ke svým mužským protějškům při volání "To máš z toho, že málo šukáš!" Utlačovaný nic neuvítá tolik jako možnost podílet se na útlaku někoho ještě marginálnějšího -- na rozdíl od emancipace, která vždycky bolí, totiž takový postoj přináší úlevu a odměnu z ruky pána.

Z hlediska liberalismu, jak si ho představuje Matěj Šuster, samozřejmě popsaný problém neexistuje. Ženy, zkonformizované ve svých rolích hrozbou společenské ostrakizace nebo domácího násilí, se přece projevily jako svobodná individua, feministický aktivismus samy odmítly a tento tak byl usvědčen ze své společenské neužitečnosti (není po něm poptávka) a nemůže si klást nárok na podporu z veřejných prostředků. Samozřejmě nikdo (aspoň oficiálně) ženám nebrání v tom, aby si svou závist vůči mužům, pyšnícím se penisem, kompenzovaly založením spolku, ve kterém budou rozvíjet své "osobní preference", tak jako nikdo nebude bránit mužům v založení protispolku, který bude aktivity toho prvního zesměšňovat. Z hlediska Šusterova liberalismu jsou si ty dva spolky naprosto rovné.

Zdánlivě nesouvisející historka: Kdysi jsem četl o případu jednoho amerického černocha (jízlivou shodou okolností se jmenoval White), jehož syn se na místní zábavě dostal do křížku s bílým mladíkem z okolí. Odehrávalo se to někde na severovýchodě, tedy v žádné z tradičních bašt jižanského rasismu. Whiteovi zde sice jako černoši byli představiteli menšiny, nehrálo to ale za běžných okolností žádnou roli, rodina byla dobře situovaná a respektovaná. Přesto se stala tragédie. V noci poté, co došlo na tancovačce k oné banální příhodě, rozhodl se postižený bílý mladík s partou kamarádů (posilněných zřejmě alkoholem), že si to musí s dotyčným ještě vyříkat (tuším šlo o to, že White urazil jeho dívku). Zatím tu není patrný žádný rasový podtext. Když se ale uprostřed noci přiřítilo auto plné bojovně naladěných mladíků k Whiteově rezidenci a žádali si, aby hříšník vyšel ven, objevil se otec rodiny s brokovnicí v ruce a začal po nich střílet. Hlavního aktéra zabil.

U soudu se pak strhla klíčová bitva o interpretaci kontextu, v němž se událost odehrála. Co všechno patří k relevantnímu kontextu individuální volby, jíž bylo v tomto případě rozhodnutí vzít pušku a střílet, to není vůbec jednoduché posoudit. Obhajoba přišla s tím, že Whiteův dědeček se do místa kdysi přistěhoval z Jihu, kde byla rodina pronásledována z rasových důvodů a kde bylo běžné lynčování černochů (samozřejmě za "rasově neutrální" prohřešky jako znásilnění, krádeže či vraždy). Od té doby už Whiteovi žádnou takovou zkušenost neprodělali a vedlo se jim dobře, v rodinné paměti byla ale vzpomínka na rasové pronásledování tak hluboce zakořeněná, že v okamžiku, kdy zničehonic nastala situace připomínající lynčující dav, bezúhonný Mr. White jakoby nepřemýšlel a automaticky jednal způsobem, který byl zcela v rozporu s tím, jak jej dosud znalo jeho okolí...

Nevím, jak soud nakonec dopadl. Chtěl jsem ale touto příhodou demonstrovat neprůhlednost zdánlivě jasných termínů jako individuální volba nebo konsenzus. Legitimita založená v konsenzu je totiž z liberálního hlediska postavená právě na tom, že čerpá ze svobodného, dobrovolného úsudku a rozhodnutí jednotlivce. Do jaké míry jsou ale naše individuální volby limitovány či determinovány strukturálními souvislostmi, jichž jsme součástí, aniž bychom je reflektovali? Je zásadní úlohou sociálních věd a humanitních oborů, aby právě tyto souvislosti rozkrývaly. A taková aktivita je z hlediska liberální a demokratické kultury veřejným zájmem bez ohledu na to, zda by její konkrétní projevy byly odhlasovány "svobodnými občany". To není pohrdání dobrovolným rozhodnutím jednotlivce, právě naopak. Jestliže bereme argument svobodné volby vážně, pak nám nemůže být lhostejná kvalita této volby, tj. zejména znalost kontextu, v němž se rozhodování odehrává. V něm mohou hrát roli souvislosti, o nichž bychom bez zásahu "aktivistů" neměli potuchy, a tím pádem bychom si vůbec neuměli představit některé alternativy, které se mohou stát předmětem té volby. Člověk se občas chová jako idiot proto, že vidí pouze úzký výsek situace, v níž se ocitl, a na tom nic nemění to, že ho vidí "svobodně a dobrovolně".

Jaké procento Čechů by asi odhlasovalo antropologické výzkumy romských komunit, do nichž si běžně -- a nereflektovaně -- projektujeme své vlastní postoje bez ohledu na to, že kontext, v němž se jako jednotlivci rozhodují cikáni, je jiný, a že z hodnotového konsenzu, do kterého je zahrnujeme, byli současně už předem vyloučeni? V jakém smyslu je takové zkoumání užitečné, tj. podle jakých kritérií se o té užitečnosti rozhoduje, kdo je stanovil, jaká hlediska zahrnul? A odhlasoval by si přezkoumávání těchto svých rozhodnutí?

A pokud by někdo tvrdil, že tohle všechno má svoje oprávnění pouze za předpokladu, že to přináší opravdu vykazatelné, tj. empirické výsledky (nejlépe nějaká čísla, třeba o poklesu nezaměstnanosti v poměru k investovaným prostředkům), tak nezbývá než poukázat na to, že data jsou realitou až poté, co byla interpretována -- a porozumění "mechanismům" této interpretace si žádá zabývat se samotným jazykem, jímž hovoříme.

Vytisknout