STENOGRAM SNĚMU KRÁLOVSTVÍ ČESKÉHO

Křižácká výprava Švarcenberků proti husitům léta Páně 1889

28. 12. 2009 / Pavel Barák

Na českém sněmu dne 25. listopadu vystupující Karel Schwarzenberg byl Karlem onoho jména čtvrtým (1859 – 1913) a byl novým poslancem sněmu, zatímco jeho otec Karel, onoho jména třetí (1824 – 1904), složil mandát v roce následujícím (poslancem sněmu 1878 – 1890). Řečník je praděd dnešního současníka Karla, tohoto jména už sedmého (nar. 1937).

Co se onoho dne na konci listopadu 1889 v českém zemském sněmu vlastně dělo?

Stenogram ze zasedání českého (böhmischen) zemského sněmu na podzim 1889 dosud není digitalizován, ale je dostupný v tištěné podobě.

Odpovídající část stenogramu ZDE

Dne 25. listopadu 1889 měl český zemský sněm na pořadu rozpočtovou zprávu zemského výboru a zprávu rozpočtové komise o zemském rozpočtu na příští rok. 28. sezení 1. výročního zasedání českého sněmu řídili nejvyšší maršálek zemský Jiří Lobkowicz a jeho náměstek Jindřich Šolc.

Při projednávání kapitoly 12 Veřejné stavby se přihlásil o slovo poslanec Josef Šíl. (Úplné znění stenogramu viz dále.)

Poté vystoupil poslanec Kaftan se stanoviskem k návrhům komise na pokračování labského projektu regulačního o splavnění Labe od Mělníka vzhůru ku Hradci Králové.

Po něm se poslanec Pacák vrátil k tématu nové musejní budovy – konkrétně k vnitřnímu zařízení a vydržování provozu, zejména k zadávání prací na náklad země konaných. Upozornil na povinnost „podporovati v zájmu země domácí umělce a domácí řemeslníky“, což se neděje.

Poslanec Němec se k tomu připojil a zdůraznil, že „stavba musea království Českého nemá jenom vyhovovati účelu, pro který se staví, ale má býti památníkem a pomníkem práce a umění českého“.

Poslanec Adámek jako zpravodaj rozpočtové komise vysvětloval některé návrhy a dovolával se starších záznamů sněmu. Konstatoval, že „české umění nemá dosud velkodušných mecenášů... a právě proto nesmí také země býti macechou k našemu výtvarnému umění“. K otázce desky Husovy uvedl, že rozpočtová komise pokládala za nepřiměřené, aby se ona o věci té rozhodla. Sám se vyjádřil, že „mlhou lží a klamu, kterou po výtce přičiněním nepřátel našich jest pokryta naše minulosť i naše přítomnosť, pronikají jasným leskem celým vzdělaným světem toliko dvě jména, jméno Husa a Komenského... Jako pro upálení mistra Jana Husi r. 1415 téměř všecka šlechta česká protestovala proti tomuto skutku, tak dnes s povděkem uvítá veškerý český lid snešení slavného sněmu, aby v průčelí musea království Českého vyryto bylo jméno Hus!“

Poslanec Borový tomu odporoval. Sice souhlasil s tím, že Hus „si dobyl velkých zásluh o řeč, jazyk o literaturu naši“, a to i bohosloveckou, že to byl muž neohrožený a ryzího mravního charakteru, ale jako duchovní a katolík zdůraznil, že odchylka od církevních dogmat je bojem proti dogmatům, již církev považuje za vzpouru proti církvi, za odboj, jež nemůže církev snésti a trpěti. Hus netoliko učení bludného se držel, ale jest haeresiarcha, zosobněná vzpoura a odpor proti autoritě církevní. Proto církev nechce míti jeho jméno na budově musejní. Jeho jméno se stalo za jeho života a po jeho smrti pochodní, kteráž svým žárem zapálila nejen naši Čechii, ale i vůkolní krajiny.

Literární zásluhy Husovy uznává i poslanec Tomek, ale odmítá návrh poslance Šíla jako protikatolickou demonstraci.

Poslanec Steidl odbočil od tohoto tématu a věnoval se nápravám pohrom v pošumavských Všerubech.

Poslanec Kytka se přimluvil za náležité upravení a vyzdobení budovy musejní, aniž by se pouštěl do podrobností a sporů.

Do těch se znovu pustil poslanec Lenz, který jako katolický kněz hájil Kostnický sněm, jenž „spravedlivě za kacíře a bludaře vyhlásil Jana Husa“, byť jediného mravně bezúhonného haeresiarchu, ale na smrt ho neodsoudil, nýbrž jen vydal světskému rameni. Po důkladném studiu Husových spisů tvrdí, že „všechny věty, které Husovi tenkráte byly předestírány, se skutečně nacházejí ve spisech Jana Husi“, ten byl „podle pravdy vyslýchán a podle pravdy také překonán“. Husovo vychýlení z učení katolického dokumentoval na dvou článcích jeho víry. „On učil, že se skládá církev z údů pouze předřízených, to jest takových, kteří skutečně do života věčného vejdou.“ Lenz dále cituje Husa, že „není žádného světského pána aneb majetníka, ani biskupa, ani kněze, když jest ve stavu smrtelného hříchu“. Podle Lenze tak Hus ruší veškerý občanský řád, neb „jestliže žádný majetník, když jest ve stavu smrtelného hříchu, nemá práva na svůj majetek, pak může každý člověk přijíti a říci mu: Vari, ten majetek není tvůj, ty nemáš žádného práva naň“. Takové učení nemohla katolická církev přijati, konstatuje probošt Lenz.

Poslanec Kvíčala poté uvedl zásady, jimiž se zemský výbor řídil při zadávání prací musejních a vysvětlil některé sporné kroky. V závěru se zmínil „o otázce, kteráž v dnešním sezení zvláštní rozechvění a rozčilení způsobila“ a přestože uznal Husovy zásluhy o českou literaturu a kulturu vůbec, vyslovil obavu, že by se značné části obyvatelstva mohlo nemile dotknout, kdyby jméno Husovo na musejní budovu taktéž přišlo, zejména u katolického duchovenstva pak „by se to bylo potkalo snad s odporem“. Proto se přihlásil k názoru Tomkovu.

Osobnosti mistra Jana Husa se pak naplno věnoval poslanec Grégr, jehož projev rozžhavil doběla poslance Schwarzenberga. (Úplné znění obou stenogramů rovněž následuje.)

Citované prameny a literatura:

• genealogie orlické větve Švarcenberků
• URBAN, Otto (1982). Česká společnost 1848 – 1918. Praha: Svoboda.
• ŠEBESTÍK, Ivo. „My nejsme potomci oné husitské šlechty...“ Britské listy 4.12.2009.
• STENOGRAFICKÉ zprávy českého sněmu zemského (1889). První zasedání z roku 1889. Praha: Rohlíček.

Projev poslance Šíla na Zemském sněmu království Českého dne 25. listopadu 1889

Posl. dr. Šíl: Slavný sněme! Když před nějakým časem ocitla se ve veřejnosti české zpráva, že mezi jmény mužů, jimiž ozdobeno býti má průčelí musea království českého, nenalézá se jméno mistra Jana Husi, (Slyšte!) tu pravé pobouření způsobilo to v lidu českém, nikdo nechtěl zprávám těm víry dáti.

Avšak nyní, když nalézá se v rukou našich zpráva rozpočtové komise, která týká se stavby musea českého, a o které snad již ani na tomto sl. sněmu jednáno býti nemá, tu potvrdilo se, že pravdou jest, co tehdáž psaly listy české. A kdo by tomu ještě nemohl aneb nechtěl snad věřiti, nuže nechť popatří na tu velkolepou budovu musea království českého.

Tam spatří 69 votivních desek, na nichž stkví se jména mužů z dávné minulosti a z doby přítomné, avšak marně pátrá zrak, marně hledá oko jméno mistra Jana z Husi.

Fakt jest to tedy. Jméno mistra Jana z Husi nemá zdobiti čelo musea; a tu ptá se veškerá veřejnost česká, ptá se lid český: Co jest příčinou toho, jaké jsou důvody jednání takového? „CIarorum virorum vitas posteritati tradere, antiquitus usitatum“, tak napsal již starý Říman Tacitus a chvalitebného zvyku toho držel se vždy národ český. (Tak jest!)

Národ český nebyl nikdy národem nevděčným. A mistr Jan Hus nebyl jen mužem slavným, on byl zjev fenomenální a muž epochální. (Tak jest! Výborně!)

Byl veleduch, jakých sotva jednou jedno rodí tisíciletí. (Výborně! Tak jest!) Jím počal nový věk, napsal slavný historiograf Palacký.

On roztříštil mohutnou pěstí pokořující a ponižující pouta autority, on postavil právo svědomí, volnosti myšlení a svobodu proti autoritě... On prvý provolal pokrok svobody, jejž věkové podávají od té doby jeden druhému.

Počátky reformace české jsou podstatným článkem pokroku a vzdělanosti lidské. Všichni národové uznávají a ctí mistra Jana Husa jako jednoho z nejvznešenějších bojovníků za veškeru svobodu lidstva.

V daleké Francii, paláci Luxemburgském, nalézá se jeho medaile a na přední straně bibliotéky sv. Jenovefy stkví se mezi sty muži pověsti a významu světového jméno mistra Jana Husi. (Slyšte!)

Na pomníku v Římě, ve Ferraře, Wormsu nalezlo čestného místa.

„Tisíce dcer a synů národů nejvzdělanějších“, praví francouzský dějepisec Bonnechose, „putují rok co rok do pověstného místa nad Rýnem, ne tak, aby spatřily trůn, na němž seděl císař Sigmund, ne aby spatřily oltář, u něhož sloužil mše papež Jan XXIII. a mitru téhož, avšak proto putují tam, aby spíše spatřily bibli, v které vlastnoruční poznámky činil mistr Jan Hus, a z které sílu a naději čerpal; ony putují tam, aby spatřily s údivem a hrůzou onu děsnou a temnou celu, kde v duši jeho hrdinná láska ku pravdě zvítězila i na vzdor mukám největším a i samé veleohavné smrti. (Výborně!)

Tisíce lidí ze všech krajin vzdělaných putují každoročně v ono město, aby spatřily ono neblahé místo, kde veliký ten muž vydechl velikého svého ducha a my samotni, my krajané, my potomci jeho, měli bychom zůstávati za jinými, my měli bychom odříkati se jeho a vlastní slávy, kterou dává jméno jeho národu našemu (Výborně!), kterou dávalo jemu a dává ještě podnes?!

Neboť, co praví znamenitý myslitel anglický Knox: „A kdyby národové voláni byli jednou před soudnou stolici dějin a kdyby měli klásti počet, co každý přinesl ku společnému dílu, tu mnohý z nich, a to hrdých na svou moc, zajisté by se rozpakoval dříve, než by odpověděl. Francouz ukazoval by na své křižácké války a revoluce, Ital by mluvil o své renaissanci, Španěl by vypravoval o objeveném dílu světa, Rusko by vypravovalo o svých dlouholetých zápasích s východními barbary, Anglie o kolonisování Ameriky, – Čech uprostřed těchto projevů byl by oprávněn dožadovati se místa slavného, a Hus šel by o celé století před Lutherem. (Výborně! Výborně!)

Tak soudí vzdělaný svět o našem veleduchu, a my bychom se měli jeho odříci?!

„Národ, jenž nectí slavných mužů svých, sám cti hoden není“, zvolal Karel Sladkovský a já volám za velkým tím mrtvým: Národ český s hrdostí a vděčností pohlíží k muži tomu, národ český veřejně před celým světem hlásí se k němu; národ český cti a velebí jej a ctíti a velebiti jej bude vždycky. (Výborně! Výborně!) Hus znamená kus historie české, (tak jest!) Hus znamená list dějin národu českého nejstkvělejší a nejslavnější. (Výborně!) Hus znamená slávu naši, naši vzdělanosť, naši osvětu, naše žití, naše všechno. Či kdo chtěl by tvrditi, znaje historii, že by nebyl dávno vymizel národ český z řady národů živých, kdyby nebylo bývalo mohutného onoho hnuti husitského? (Souhlas v levo). V době té nám bylo vráceno vysoké učení pražské, v době té zlomena byla moc a nadvláda cizinců, v době té zrodila se myšlénka svobody, v době té zrodila se myšlénka vzájemnosti slovanské a myšlénka národnosti, která nás zachovala při životu. (Výborně!)

Ze hnutí husitského prýštila se historie národa českého po celé dva dlouhé věky, doba to nejslavnější, doba to nejšťastnější i nejstkvělejší v celém tisíciletém žití našeho národa. (Tak jest!) A původcem a tvůrcem doby té byl mistr Jan Hus a proto ctěn byl a veleben po dlouhé dva věky a proto ctěn a veleben jest nyní od veškerého lidu českého a proto v udivení táže se ten lid, jak státi se mohlo, jaké důvody to byly, že takovému veleduchu ani tak skromného nedostalo se zadostučinění! (Tak jest! I Bohu žel, vlevo.)

A tu namítne se mi, že při usnášení se o jménech, jimiž zdobeno má býti čelo musea českého, byl zřetel brán jenom k mužům těm, kteří o jazyk se zasloužili a literárně činní byli. A Mistr Jan Hus nebyl literárně činným? A Mistr Jan Hus nezískal si zásluh o jazyk český? (Tak jest!)

Mistr Jan Hus jest reformátorem jazyka českého. (Tak jest!) Z péče o zákon křesťanský, aby úspěšněji působil v mysl obecného lidu ušlechtil srdce jeho, Hus v kázáních i ve spisech svých upustil od dosavadního jazyka; Hus mluvu obecného lidu povýšil na jazyk spisovný, on připravil půdu pevnou překladatelům bible Králické, těmto tvůrcům našeho novověkého jazyka spisovného a jako ve víře a ve mravech čistoty dbal, tak dbal i čistoty jazyka českého. (Výborně!)

„Jako Nehemiáš, slyšev, any dítky židovské mluví od pola azotsky, neumějíce židovsky, jal se je bíti a mrskati, tak jsou mrskání hodní Pražané, kteří mluví od pola česky a od pola německy, a kdož by to všechno vypsati mohl, jak jsou již řeč českou změtli, tak že, pravý Čech, slyše, ani tak mluví, nerozumí, co mluví.“

Tak horlíval v kázáních svých kazatel Betlémský. (Slyšte!)

Hus byl reformátorem českého pravopisu. On starší pravopis spřežkový, kterého ažívá se dosud v polštině, – ten nepohodlný a neladný pravopis, zaměnil za pravopis diakritický a to tak dokonalým způsobem, že se ho až do dneška ještě užívá. Dle tohoto pravopisu Husem zavedeného upraven v novější době též pravopis charvatský a nyní se pokusy činí o to, aby i v polštině byl zaveden. Způsob Husův tak se zamlouvá, že cizí učeni upotřebují ho ku transkripci jazykův orientálních. (Slyšte!)

A při tomto sestavení pravopisu ukázal se Hus co výtečný znatel mluvidel a hláskování.

Hus byl též linguisticky vysoce vzdělán, čemuž nasvědčují přečetné doklady ve spisech jeho ze všech jazyků, zejména z jazyka latinského, řeckého, hebrejského, polského a jiných.

Všech těchto vědomostí svých užíval Hus na prospěch jazyka českého. (Tak jest!)

Hus má velké zásluhy i o písemnictví české. Literární činnosť jeho byla vysoce požehnaná a plodná.

Když Hus žil od r. 1412. do r. 1414. na českém venkově, jal se skládati spisy jazykem českým, jimiž ideám svým razil cestu do srdce obyvatelstva.

Obsahem a slohem Hus rovná se Štítnému. Spisy Husovy, ač dobou i více než plné čtyrstoletí od nás jsou vzdáleny a ačkoliv jsou převážně obsahu náboženského, přece dojímají ušlechtilým slohem svým a zvláštní vřelostí a opravdovostí, a i dnes čtenář muže je čísti se zálibou a mnohým užitkem. (Tak jest!)

Právem Hus náleží mezi národní klasické spisovatele české a obratností slohu ve staré době nemá sobě rovného.

„Řeči a spisy Husovy,“ – soudí Pipin, – „na dobro nás vyvádějí ze středověku a staví se na tu duchovní půdu, na které vyrostlo nové vědomí Evropské.“

Já nechci se dotýkati jmen mužů na museu se nalézajících, ačkoliv mohl bych tak učiniti. Patří historii, avšak konstatuji, že i velký Hus byl reformátorem jazyka, a že má zásluhu o jazyk český a literaturu českou. (Výborně!)

Nuže, které jsou to ohledy, které jsou příčiny, že se odmítá deska Husova?

Jsou to ohledy k duchovenstvu a historické šlechtě. (Tak jest! Vašatý volá: Náš zemský výbor!)

Avšak o snažení Husově věda historická proměnila staré své názory, věda historická očistila památku slavného mistra.

Klassickým svědkem jest vynikající člen tohoto domu, p. prof. Tomek, který ve třetím díle své historie města Prahy sám pravil a důkladně a jasně vyložil, že nebylo úsilím Husovým vynalézti něco nového, nýbrž učením křesťanským vzdělávati lid a vštěpovati mu pravé pojmy o něm. (Slyšte!)

Základní spor mezi Husem a jeho protivníky ve viře netýkal se než mezí autority papežské, jež připouští i nejnovější ustanovení o neomylnosti papežské. Hus jeví se co kněz vzorného života, jenž nejen slovem, ale i příkladem působil, vystříhaje se všech nemravností, jimiž tehdejší duchovenstvo prosáknuto bylo, přestávaje na skromných příjmech, které se mu dostávaly z nadáni kaple Betlémské a z úřadu učitelského na universitě. (Slyšte!) Sám veledůstojný pan dr. Lenz nezapírá, že mistr Jan Hus byl muž bezúhonný, (Slyšte!) mravů ušlechtilých a líbezných, úmyslů dobrých a pln úpřímných snah, aby se stala v církvi náprava. (Tak jest!)

Vynikal vroucími city ku svým přátelům, kteří na něj hleděli jako na vzor i křesťana i kněze a proto lpěli na jeho ústech. (Slyšte!) Že konsilium Kostnické nad Husem vyslovilo soud nesprávný, dovodil Tomek s právnického stanoviska tak důkladně, že v této příčině byla poslední a rozhodná slova v procesu Husové pronešena. Sám důstojný p. dr. Lenz ve své knize nemůže jinak než vyjádřiti, než želeti, že s Husem, mužem tak bezúhonným, podobně naloženo bylo. (Slyšte!)

Očitý svědek, převor Pogius, když dával svědectví, zdali má být upálen Hus, nebo ne – a prosím nejvyššího pana maršálka, aby mi bylo dovoleno několik slov zde přečísti.

Nejvyšší maršálek zemský: Prosím jaká slova?

Posl. dr. Šíl: Slova Pogiova, když měl vydati svědectví, zdali Hus má býti upálen čili ne.

Nejvyšší maršálek zemský: Pan řečník žádá za dovoleni, aby směl některá místa přečísti. Nenamítá-li se ničeho proti tomu, mám za to, že sl. sněm to povoluje. Račte tedy pokračovati!

Posl. dr. Šíl: Ve psaní svém příteli Mikuláši praví:

„Po vyslanci augspurském, jenž hlasoval pro Husa, následoval 81 hlasů pro smrť, byli to nejvíce hlasy vyslanců ze Švýcar, Francie, Italie a Anglicka. (Slyšte!) Pak jsem přišel já na řadu a řečnil jsem, milý Mikuláši, asi takto: Velkým neštěstím jest pro mne, otcové ctihodní, že jsem byl vyslán k souzení Husa, kterého jsem z počátku v zaslepenosti své považoval za nebezpečného, pronásleduje jej. Slyše však jeho slova, poznav jeho pravdomluvnosť a statečnosť v utrpení i ve vězení, uhostil jsem ho v srdci svém, a jest mi velice líto, že byl sem vlákán a oloupen o svobodu týmiž hlasateli evangelia Kristova. Ani nejmenšího poklesku neshledal jsem ve věcech, o kterých byl tázán. Pročež umývám svých rukou neposkvrněných krví tohoto spravedlivého, již snad prolejete na. svůj prospěch a aby se neodhalila hříšnosť a prostopášnosť kněžstva. Jak dlouho potrvá blaženosť lidská zde na zemi? Okamžik. Avšak poctivé jméno trvá věčně, a to chci zachovati sobě a získati národu, k němuž patřím. Já hlasuji pro svobodu česť a život.“

To jsou slova z úst kostnického převora Pogia. A když odehrála se katastrofa ona, když nadešel hrůzný den a hranice spálila a strávila velkého muže a mučenníka toho, tu psal na den sv. Kallixta v říjnu r. 1415. tentýž Pogius svému příteli Mikuláši:

„Tuto událosť o kacíři, milý Mikuláši, sděluji Ti proto, abys věděl, jakou pevnost u víře před svými protivníky Hus dokázal, jak ve víře té zbožný muž ten blaženě zesnul. Věru, pravím tobě, muž ten byl příliš spravedliv pro tento svět!“ (Slyšte! Slyšte!)

To jest pánové, výňatek ze psaní převora Pogia. A proč by šlechta česká protivila se uctění památky mistra Jana Husi. Či opravdu zanikli do konce potomci té šlechty české, mezi nimiž Jan Hus míval nejdůvěrnější přátele a ctitele (slyšte!).

Když r. 1412 Prahu opustil aby zbavil ji interdiktu, tu trávil pohostinně u svého ctitele z rodu panského, p. Jana z Ústí, a když tento umřel, trávil pohostinně u p. Jindřicha Lefla z Lažan. A v Kostnici, pánové, Jan z Chlumu, Václav z Dubé, Jindřich s Plumlova a ji ni a jiní ze členů šlechty české stavěli se často proti veškerému sboru, opovídajíce vysvobození Husovo.

Tenkráte v Brně a v Praze odbývaly se sjezdy šlechty české a moravské, a na těch diktovaly se listy důtklivé králi Sigismundovi, aby dostál bezpečnému glejtu a aby nařídil propuštění Jana Husi a svobodné jeho slyšení. Nařknutí Husovo pokládali páni za nařknutí celého národa (slyšte! slyšte!) a koruny české. A po upálení mistra Jana Husí šlechta česká na sněmu pražském r. 1415. protestovala proti nálezu kostnickému (slyšte!) jako nespravedlivému a jako vynesenému jenom ze záští proti národu českému (tak jest! Prof. Tilšer volá: Tempora mutantur!) a všemu slovanskému, a 452 pánů a zemanů českých přivěsilo pečetě své k listu tomu.

Byl by nejvyšší čas, aby vlastenecké duchovenstvo a historická, česká šlechta, věrně katolická, oproti památce mistra Jana Husi postavila se na stanovisko duchovenstva francouzského, (Slyšte!) na stanovisko, které zaujalo oproti památce panny Orleánské, jež byla za kacířku prohlášena a nyní ale ctí se jako světice národní! (Tak jest!) Končím, a nevím co bych jiného řekl, než slova, jinde již pronešená: „Nedostane li se jméno Husovo na museum české, nestane se žádné neštěstí. Tím se lesku jména mistra Jana Husi ani v cizině ani v srdcích lidu českého neublíží.

Uznáváním jména toho ctí se pouze ten, kdo je v úctě má. Skutkem tím padne ale mohutné světlo na jména těch, kteří tu dnes rozhodují a na tuto přítomnou dobu (Tak jest!) a každý jmenovitě cizinec, přišedší sem, vyčte sobě, v jaké tmě, v jaké bídě mravní a duchovní nalézal se český lid. Není to nic nového v dějinách, že se národ styděl za své národní velduchy, že se za ně hanbil. Ale v takových dobách nemluvilo se o pokroku národa! (Tak jest! Výborně!) Já činím určitý návrh:

Slavný sněme račiž se usnésti: Zemskému výboru se ukládá, by učinil, čeho třeba, aby čelo budovy musejní neslo desku votivní se jménem mistra Jana Husi. (Výborně! Hlučný potlesk! Řečníku se gratuluje.)

Nejvyšší maršálek zemský: Činím dotaz na podporu. Žádám pány, kteří souhlasí s návrhem, aby vyzdvihli ruku.

Návrh jest dostatečně podporován.

Projev poslance Grégra na Zemském sněmu království Českého dne 25. listopadu 1889

Poslanec dr. Eduard Grégr: Slavný sněme! Po tak skvělé a nadšené řeči, kterou bych tak řekl, na oslavu mistra Jana Husi, tohoto velkého mučedníka národa českého, a mučedníka za pokrok, pravdu a vzdělanosť lidskou, první řečník, pan dr. Šíl, v tomto slavném sněmu byl pronesl skutečně bych se byl nepřihlásil k slovu za tím účelem, abych snad ještě něco k tomu přidal, co by mohlo v jasnějším ještě světle ukázati skvělý ten obraz toho světce, kterého národ český ctil po více než 200 let. Jenom to dovolím si podotknouti, že jsem přesvědčen, že slova, která pronesena byla s této strany o velkém mistru Janu Husovi zajisté naleznou ohlas ve velké většině lidu českého. (Tak jest!)

Slova, která proti nám s oné strany byla. pronešena, myslím, že zaniknou tak, jako zaniklo vše, co posud bylo podniknuto v tom směru, aby z paměti a ze srdce národa českého vymazána byla paměť Jana Husa. (Výborně! Tak jest!)

K tomu, co p. dr. Šíl o Janu Husovi pověděl, dovolil bych si ještě jeden citát uvésti, který zní: „V tom spočívá – a jest to několik slov, já prosím J. Jasnosť za dovolení, – velikosť Husova, že věnoval život svůj zkoumání, že vedl boj a že dovedl i zemříti za to, co bylo přesvědčením jeho. (Tak jest!) Národ, který takové muže má i jich příkladu následuje, nemůže zemříti. Budeme-li podobni Husovi, nikdo nad námi nezvítězí. A kdo tak mluvil, pánové? To byl p. dr. Rieger. (Slyšte!) To jsou jeho slova o Janu Husovi (Hlas: O tempora), a já nevím jestli dnes p. dr. Rieger bude hlasovat pro to, aby ten velký muž, jemuž takový veliký pomník postavil ve svých řečech, měl maličkou tabulku (Výborně! Tak jest!) na českém museu!

Ten proud, který se zde ukazuje v této době v naší sněmovně, není proud nový a není to proud překvapující. Jest to proud, který můžeme stopovati v našich dějinách do dávné minulosti. Pánové, jest to proud, abych tak řekl, dvojí, který se zračí v dějinách našeho lidu; proud, vycházející z lidu samého, spočívající na velkých, širokých vrstvách našeho lidu, proud to demokratický, proud to liberální, proud to českoslovanský. Jest to onen proud, pánové, který v dobách husitských nejvyššího svého vrchole dosáhl, a který již několikráte zachránil národ český před zkázou, před záhubou. Jest to proud, který vychází, abych tak řekl, z toho našeho pravého kmene a jádra českého lidu, a který se vždy vzmuží a vzpříčí, když jest lidu českému nejbídněji {Výborně!), a když proud, který vždy proti němu pracuje v naší historii, tak daleko přivede národ český, že se octne na samém kraji téměř propasti.

Ctění pánové! Nikdo s Vás zajisté neupře, že v dobách předhusitských národ český v ohledu poněmčování již stál na stupni velmi povážlivém. Vždyť víte, že sama representace král. hlavního města Prahy byla téměř veškerá v rukou Němců, že zde Němci převládali ve všech úřadech a místech, ba naše města s malými výminkami byla téměř poněmčena. A kdyby to šlo tím směrem ještě dále, nikdo se nemůže té pravdě uzavříti, že by bylo nebezpečí pro národ bývalo takové, že snad dnes, jak již zde bylo řečeno, nebylo by více stopy po slovanském národě českém. Pánové, byl by to býval národ slovanský bývalý, který by ležel dnes v tom hrobě velkém, v kterém leží tolik jiných národů slovanských (Dr. Vašatý: Pobaltičtí slované, Bodrci, Lutici atd.) A v této době největšího nebezpečí jako z prozřetelnosti povstal muž, který ovšem nevycházel se stanoviska národního, nýbrž se stanoviska náboženského dle poměrů a okolností tehdejší doby, kde boj za náboženské idey stál ovšem výše nežli boj za národnost – povstal mistr Jan Hus a následkem jeho života, následkem jeho činnosti, a následkem jeho smrti povstalo takové vzrušení v našem národě českém, že i ty nejširší vrstvy uchopivše se zbraně pro národnosť a za své přesvědčení, vyčistily tuto naši vlasť od cizáckých těch elementův, pod nimiž klesal již národ český. A po těchto dobách Husitských bojů, pánové, bylo jasno opět a čistý vzduch českoslovanský opět v naší vlasti (Tak jest! v levo).

Kdo může říci, že od Husitského hnutí a ruchu nezávisela budoucnosť našeho českého národa? A již s tohoto stanoviska, z této příčiny, že byl to mistr Jan Hus, který byl jediným pramenem a konečnou příčinou tohoto hnutí, zasluhuje tento muž zajisté věčnou paměť v národě Českém. (Tak jest! v levo). A tento druhý proud, milí pánové, který bych jmenoval proudem feudálně-klerikálně německým a zpátečnickým proudem, který se prvému vždy stavěl vstříc, konečně po poražení husitského hnutí, po nešťastné té katastrofě u Lipan, dostával vrch vždy více a více, že se konečně stal pánem v této zemi a vedl a řídil osudy našeho národa tam, až přijde katastrofa Bělohorská.

Pánové! To nebyl proud demokraticko-husitský, který podlehl na Bílé Hoře, to byl proud feudálně-šlechticko německý, který by poražen na Bílé Hoře a zrovna proto, poněvadž v tom proudu a za tou stranou nestály velké, široké vrstvy našeho národa, poněvadž náš selský lid, potlačený v nevolnictví a robotnictví od panstva, necítil to nebezpečí, které viselo nad našim národem a nesúčastnil se právě této války, proto, pánové, ten nešťastný výsledek tohoto hnutí, proto ta nešťastná katastrofa Bělohorská (Ano! Výborně! vlevo)!

A. co následovalo po té nešťastné katastrofě bělohorské? Víme to všichni, že následkem toho byla persekuce a vybíjení českého národa. A kdo vybíjel ten český národ tenkráte? Ať ti pánové mluví, co chtějí, přece to byla jen ta strana římsko-iezovitsko-katolická (Tak jest vlevo), která český národ vybíjela a literaturu jeho pálila, v jeho pochodu kulturním ho zdržovala a vraždila. Tu, pánové, není žádné omluvy a kdyby to bylo bývalo možno, do posledního Čecha by byla vyhnala, do posledního obyvatele by byla vybila národ Český dle slov známých císaře, že raději bude míti poušť z tohoto království Českého, nežli by zde trpěl jediného českého kacíře.

Kdo tedy vlastně páchal tyto velké zločiny na českém národě, o to se hádati nebudeme; historie to jasně praví a pan historik prof. Tomek, když by pravdu mluvil, také to musí přiznati (Dr. Vašatý: A. přiznal to také!)

Když již národ český byl takřka v hrobě, v agonii, tak se čekalo, abych tak řekl, na poslední jeho vydechnutí, kdo zase to byl, pánové, který ho konečně vzkřísil k novému životu? Nebyl to zase ten proud demokraticko-českoslovanský, který se udržel ještě, abych tak řekl, jako poslední jiskra v tom našem lidu rolnickém, v těch nejširších vrstvách našeho národa?

Konečně když se podíváme i na dnešní poměry, já podle svého přesvědčení a mnozí z nás považujeme, že cesta, kterou se ubírala naše česká politika v posledních letech, když porovnáme ty výsledky nešťastné, které měla naše politika v posledních letech a když díváme se na ten vzmáhající se úpadek v našem lidu, na náš úpadek národní, politický a hospodářský, kdo jest to, pánové, dnes, který se opět vzmužil a vzpřímil a učinil přítrž nešťastné politice? To jsou vrstvy našeho venkovského lidu, široké vrstvy našeho lidu, který svedl bitvu volební den 2. července. (Tak jest! v levo).

To jest ten dvojí proud, který vidíme v naši historii již ode dávných let a staletí, a který mne nikterak nepřekvapuje, když dnes právě se zase objevuje v této sněmovně, v době, když se jedná o uznání nebo neuznání velkého vlastence, velkého muže a mučenníka – Jana Husa. – Nemluvte tedy, ctění pánové, že snad by lid český byl tím uražen, a že by mnozí na tom nalezli pohoršení, když by jméno Jana Husi bylo dáno též na museum. Pánové, že by to nečinilo žádné pohoršení v lidu českém, – to je také jediný důvod, na který se ukazuje, – že když by se dalo tam jméno Jana Husa, by to dělalo pohoršení v katolickém lidu, že tomu tak není, to buďte ubezpečeni, – a Vy tomu ani sami nevěříte. – Prosím Vás, zde v Praze již po několik let je vystaven obraz Brožíkův na radnici. Obecenstvo tam chodí, – koupili jste ho sami, – je tam na odiv celému světu, a slyšeli jste, že by nad tím někdo byl pohoršen? (Výborně!) Nechodí tam katolíci právě tak s pietou jako jiní, kupř. evangelíci? Ještě něco uvedu. Podívejte se všude do našich měst; všude, kde se dávají nová jména ulic a náměstí, nenajdete jediného městečka u nás, které by nebylo oslavilo jméno Jana Husi tím, že ulice své nazvalo „ulice Husova“ a. t. d. Řeknete mi, byl někdo nad touto oslavou mistra Jana Husi uražen, byl ve svém náboženském citu dotknut, činilo to někdy nějaké pohoršení? (Tak jest!) Jmenujte mi ty lidi, vyjma několik kněží, kteří by byli pohoršeni oslavou mistra Jana Husi! Myslíte, pánové, tam mezi těmi tabulkami, které bez toho nejsou čitelny, když bude státi jméno mistra. Jana Husi, – a to je jediný důvod, který jste proti nám uvedli a ten důvod je planý a tichý a nemá žádné váhy, – bude někdo uražen? Bylo zde řečeno od jednoho pana řečníka, že lituje této debatty již proto, že je škoda peněz, které tato debatta stála, a že by bylo lépe těchto peněz použito než tady. Já toho skutečně nelituji, že konečně tato věc přišla ve slavném sněmu na přetřes, a nebude toho litovati také český lid, (tak jest!) protože bude jasno v národě českém po této dnešní debattě, a proto že český lid zajisté litovati nebude debatty, ve které se velká čásť zástupců ujímala cti národa českého, a pánové, čestnou věcí jest to národa českého, když nechce dáti poškoditi a padnouti památku jednoho z největších synů svých. Ale tato debatta má ještě jiné dobré stránky, pro které jí nelituji. My jsme z této debatty opět poznali, jaký duch vane tam, z těchto lavic naproti nám. (Vyborně! Hlas: Římský! Tak jest!)

Ten duch zajisté jest takový, že si ho dobře zapamatuje český lid. Když takový duch vane z Vašich rad, pak chcete, abychom Vám svěřili naše národní školy (Výborně! Potlesk) pak chcete, abychom té hierarchii, která dnes takto mluví proti Janu Husovi, která by ho dnes ještě upálila, kdyby mohla (Tak jest! Výborně! Hlučný souhlas), této straně máme my svěřiti vychování své mládeže? (Výborně Výborně! Bouřlivý souhlas. Hlasy: Nikdy!) Nikdy a nikdy (Tak jest!) a dokud bude jediné liberální srdce bíti v tomto národu, bude se proti tomu brániti plnou silou a vší mocí. (Výborně! Výborně! Tak jest! Výborně!)

A konečně, pánové, když mluvíte o pohoršení, které by tím povstalo u katolíků, o urážce, která by se tím stala náboženskému citu našemu, vždyť nejsou samí katolíci také v českém národě; v českém národě jest přes všecko pronásledování přece ještě veliký počet a tisíce a tisíce evangelíků a nekatolíků (Tak jest!), a ti, pánové, ctí mistra Jana Husi jako svého světce (Tak jest!), a mluvíte-li o urážce citů náboženských, tedy, jak jsem dokázal, neurazíte city katolíků, nýbrž urazíte tím velice city našich evangelických sourodáků a ti také platí něco v této naší zemi. Nechcete-li urážeti náboženské city našich evangelických krajanů. (Výborně! Tak jest!) Ale já nechci mluviti o náboženské stránce, která spojena jest s mistrem Janem Husem, pro mne tyto dogmatické půtky, ty půtky církevní nemají valné zajímavosti. Já a nynější svět, prosím, nemá již velikého porozumění pro to a pro dogmatické věci sotva bude vésti nějaké války. (Tak jest! Výborně!) Já myslím, pánové, že kdyby dnes mistr Jan Hus povstal, snad by mne považoval za většího kacíře nežli on sám byl považován (Slyšte!) v očích koncilu Kostnického.

Pánové, o náboženské stránce v této věci nechci se nikterak zmiňovati, avšak to jest pravda, že museum jest postaveno proto, aby bylo Pantheonem pro muže zasloužilé (Výborně! Tak jest! Souhlas) o naši literaturu, o náš jazyk, naši vědu a umění (Tak jest! Výborně!) a to již bylo dostatečně a se všech stran již dokázáno, že mezi takové muže, kteří si takových a nesmrtelných zásluh vydobyli (Výborně! Tak jest!) o naši vědu, literaturu a písemnictví, první řadě patří mistr Jan Hus. (Výborně! Tak jest!) Nechci hleděti k tomu,

co v oboru jazykovém a gramatikálním, v oboru pravopisu atd. vykonal, ale pánové, kdyby nic jiného nebyl učinil, než že on to byl, který vydobyl národu českému universitu českou, který ji vydobyl z rukou cizáků, a který i tím způsobem razil novou dráku vědeckého bádání národu českému, již proto se stanoviska čistě vědeckého zasluhuje jeho paměť býti zvěčněna na. museu co na Pantheonu vědy a umění českého. (Výborně!)

Pánové, pro mne není, jak pravím, mistr Jan Hus reformátorem náboženským, pro mne má větší cenu v nynějších poměrech jako reformátor v literatuře, jazyku a ve vědě. (Výborně!)

A proč stavíme, milí pánové, pomníky slavným mužům a proč pánové, zvěčňujeme jejich jména v kovu a kameně? Myslím hlavně proto, aby sloužili za příklad živoucí generaci naší a hlavně za příklad mladší generaci.

Nuže, pánové, tu se Vás táži, zdaž není mistr Jan Hus osobou takovou, která může sloužiti za skvělý vzor a za skvělý příklad naší mládeži; (Výborně!) bez ohledu, jak jsem pravil, na jeho náboženský směr, mistr Jan Hus může býti skvělým příkladem naší mládeži (Výborně!) poněvadž v něm vidíme vlastence nejčistší povahy naplněného pravou a upřímnou láskou k své vlasti, a ke svému národu, (Výborně! Tak jest! Potlesk), poněvadž v něm vidíme muže nejčstších mravů, jak i z protivné strany mu bylo svědectví dáno (Výborně!) a muže nejvznešenějších ctností občanských (Tak jest!) a poněvadž v něm vidíme badatele hlubokého a neunavného (Tak jest!) kterému jest nejvyšším cílem domáhati se pravdy (Tak jest!) a který, když pravdy té dle svého přesvědčení se dobádal, neštítí se veřejně a před celým světem ji hlásati. (Výborně! Hlučný potlesk.)

Nuže, pánové, není to skvělý příklad občana a není právě v těch našich dobách bídných takovýchto příkladů snad na nejvýše zapotřebí? (Tak jest!) Nepotřebujeme, pánové, příkladu Husova v dobách chabého opportunismu, který nyní svět ovládá, nepotřebujeme takových příkladů, když vidíme denně, že mužové své přesvědčení obětují svému zisku, (Tak jest! Bouřlivá pochvala) a je zapírají (Hlasy: Hanba jim, hanba! To jsou karaktéry! Jen zisk! Hanba!) a že jenom tenkráte dávají je na odiv, když myslí, ani že si tím nezkazí kariéru (Tak jest!) ani že se nestanou neoblíbenými nahoře u vyšších. (Tak jest!)

Pánové, to jest právě v této naší době takovýchto povah potřebí, aby naše mládež měla skvělých příkladů a takový skvělý příklad jest zajisté mistr Jan Hus, (Výborně! Bouřlivý souhlas).

Pánové duchovní z oné strany zaujímali své stanovisko, já je respektuji i to jejich přesvědčení, a nechci se pouštěti ovšem snad do vyvracení nějakých metafysických a dogmatických výkladů, které jsme s oné strany slyšeli, jen jedna věc mi byla nápadnou, a na tu bych milerád odpověděl a sice na to, co řekl p. probošt, když pravil, že církev katolická neodsoudila Husa k smrti, (To byla křesťanská láska! Hanba!), to že učinilo světské rámě. (Veselosť).

Ovšem pánové, my známe tuto výmluvu. (Veselosť) Dokud ještě člověčenstvo nebylo tak probudilé a pokročilé v těch dobách tmy středověké (Tak jest! Výborně!) tenkráte arciť honosila se církev katolická tím, že upalovala kacíře, židy a bůh ví co, ohromnými obětmi svaté inkvisice, (Tak jest!) ale jakmile začal duch lidský se probouzeti a jasněji viděti, tu církev katolická, by to odium na sebe neuvrhla, řekla: já jsem nevinná, to dělá světské rámě. (Tak jest! Hanba jí! Výborně!)

Ovšem světské rámě, to jest jisto, že duchovní sami nevěšeli, nepálili (Veselost), že to dělali světští katané, ale když katolická církev někoho odsoudila co kacíře, toho byl následek, že světské rámě jej k smrti odsoudilo a samo jej upálilo. (Tak jest! Výborně!)

Tu vinu tedy nikdo z církve katolické nesejme (Hlasy: Pravda!), ta jí zůstane.

Nu, pánové, vy budete hlasovati proti tomu, aby paměť mistra Jana Husi byla také mezi jinými zvěčněna museum! (Hanba Vám!) Nu čiňte, jak chcete, tím nesmažete paměť mistra Jana Husi z národa českého. (Bouřlivý souhlas. Výborně!) Jméno Jana Husi jest zanešeno a postaveno zlatými a věčnými literami v lepším pantheonu než toto museum – v srdci národa českého (Výborně! Dlouho trvající souhlas.), a z toho je nevymažete (Výborně!) i kdybyste desetkráte hlasovali proti tomu, aby jeho votivní deska byla dána na museum. (Tak jest!)

Když se tam tato deska nedá, nu, já jsem přesvědčen, že přijde den, kde národ český tuto dnešní pohanu svého miláčka smaže (Hlasy: Zajisté! Tak jest!) oslavou tím větší (Výborně!) než kdyby tam ta deska byla dána nahoru. (Tak jest! Výborně! Výborně!)

Tento den velkého oslavení mistra Jana Husi bude dnem hanby těch, kteří rouškou zapomenutí zakrývají jméno velikého mučenníka Kostnického! (Výborně!)

Jaké to počínání, abych tak řekl, malých lidí ve věcech tak velkých. (Svatá pravda!)

Tu si vzpomínám na legendu o mistru Janu Husovi.

Když stál mučedlník ten svatý na hranici, tu víte, že přibelhala se babička nesoucí otýpku chrastí, aby přiložila ji na hranici, a mistr Jan Hus usmívaje se, útrpně pravil:,,0 sancta simplicitas“ (Dr. Borový: To však není pravda!) ; ale v legendách se to praví, všude to čtete. Nu, on zvolal: „Sancta simplicitas“ a já bych zvolati mohl také naproti Vašemu počínání: „Sancta simplicitas.“ (Výborně! Na pravo: Ohol Smích.), nejsou-li horší pohnutky za tím, než-li právě „sancta simplicitas“.

Pánové! Chci ještě jednu historku připomenouti!

V létech tuším 1520 nebo 1525 žil zde v Praze mistr na universitě professor klassické filologie, jmenoval se Codicillus. Tento Codicillus vydával po dlouhou radu lét kalendáře, a vždycky tam byl 6. červenec, jak Vám známo, den Jana Husi, jako zasvěcený svátek národa českého červeným písmem tištěn. Já sám mám takovýto kalendář doma.

Tu najednou následkem vlivu shora a všelikých pohnutek ten mistr Codicillus vypustil ze svého kalendáře jméno mistra Jana Husi (Slyšte!) a vydal tedy kalendář bez mistra Jana Husi. Tím si získal prý velikou přízeň u jistých pánův nahoře, a tenkráte tato písnička kolovala v Praze:

„Stal se Čechům potupný kus,
ulétla jim z Prahy hus,
prodal ji mistr Codicillus.“

. Nu, pánové! Kdo jest dnes ten mistr Codicillus? My ho známe, sedí tam na té straně tohoto domu. (Výborně! Potlesk. Veselosť na levo!)

Projev poslance Schwarzenberga na Zemském sněmu království Českého dne 25. listopadu 1889

Posl. kníže Schwarzenberg mladší: Sl. sněme! Doufal jsem, že se dnešního dne rozejdeme v mysli klidné a. že mi nebude více třeba ujati se slova. Avšak věc, kterou p. posl. dr. Šíl držel ad majorem gloriam mistra Jana Husi, přinutila mne k tomu, poněvadž uznal za vhodné poukázati také na šlechtu. Litoval jsem z počátku, že se debata o tomto předmětu rozpředla, a litoval jsem, že ku konci tohoto zasedání mezi nás hozena byla věc, která vyvolala nezbytně roztrpčenosť mysli. Avšak, pánové, průběhem debaty přišel jsem k názoru jinému a mohu upřímně říci, že mám radosť z toho, že debata ta se vedla, a že z vaší strany řeči vedeny byly, které jsme slyšeli. (Výborně!)

Pánové! Mohu doznati, že jsem myslil, a že to bylo přáním mým, že vaše strana má na mysli v první řadě věc – povšechně věc – a že s tím, že větším počtem se dostavila do této sněmovny, se stane mírnější, a že učiní nám snazším s ní spolupracovati ku blahu vlasti a národa. Avšak, pánové, lituji toho, dnešní debatou touto moje posavádní pochybnosť přestala, a bohužel – mluvím jenom za sebe – nabyl jsem názoru o vaší straně, kterého velice lituji.

Pánové, vy jste jmenovali Husa světcem, vy jste ho vychvalovali co prvního hrdinu našeho národa, vy jste jeho jednání zastávali v takové míře, jako by to bylo vyznáním vaší víry, to znamená tolik, že jste se přiznali co husité. (Hlas: To jsme!) Jinou konsekvenci já z toho vésti nemohu; kdo Husa jmenuje světcem, ten nesmí nikomu za zlé míti, nazve-li jej Husitou.

Já vám to nevnucuji, ale vy jste to řekli sami. To jsem si, pánové, dovolil jen tak na začátku své řeci uvésti.

Pan Dr. Šíl vyzval naši stranu, řekněme šlechtickou, když chcete, aby neměla aversi proti jménu mistra Jana Husi. Nu, pánové, že na naší straně proti onomu muži státi musí jakási averse, o tom snad ani vy pochybovati nemůžete.

Pánové, jsem dalek toho, souditi o osobnosti, o jeho ctnosti, o jeho mravní váze, v tom sleduji zásadu: „De mortuis nil nisi bene!“

Avšak, pánové, když s historického stanoviska posuzujeme některého muže, musíme bráti zřetel a jsme vlastně oprávnění bráti zřetel než k jedné stránce, totiž k činnosti jeho a k tomu co duch a co působnosť onoho muže v pozdějších staletích přivedla a čeho příčinou byla. Tu nelze nám však pochybovati, že působnosť mistra Husi neomezila se na filologické jeho zásluhy, na zásluhy o literaturu českou, nýbrž že působnost jeho byla zejména theologická a nepřímo politická.

Pánové, ne následkem přímým jeho působnosti, avšak nepřímým bylo husitské hnutí a, pánové, to Vám bude také dobře známo jako mně, že z husitismu reformace má svůj původ.

Učení Husovu připadá vina za husitské války, za válku třicetiletou, vůbec za všechny ony neblahé náboženské boje a rozbroje, za ono neštěstí, které následkem oněch nesvarů a válek na náš národ se sneslo. (Dr. Šil: To jest omyl, to není pravda!)

Nepravím, pane doktore, že jest to vinou Husovou, nýbrž jeho učení a to popírati nelze, že husitské učení není nic jiného, než kommunismus 15. století, to jest věcí více méně známou.

Pánové, neváhám říci, že s tím souhlasiti nemohu, vy vždy na to poukazujete, že Husité jsou pýchou našeho národa, a že oni jsou prvními hrdiny našeho národa, na které bychom v první řadě pyšnými býti mohli. Mezi Husity bylo na počátku onoho hnutí mnoho charakterů ctihodných, však Husité bohužel zvrhli se brzy v tlupu lupičů a žhářů. (Oho!) Myslím, že z té příčiny nebudete se diviti, když u nás panuje averse proti husitismu, a budete-li se prohlašovati za Husity, my vám budeme nejkrutějšími nepřátely. (Posl. Perner volá: Ať se volá k pořádku za to, že hanobí naše předky jako bandu lupičů!)

Nejvyšší maršalek zemský: Žádám p. posl. Pernera, aby nemluvil, když se ke slovu nehlásil.

Posl. kn. Karel Schwarzenberg mladší (pokračuje): Já prosím, aby mi pan posl. Perner dokázal rodokmenem, že pochází od Prokopa neb Žižky a já tu výtku přijmu; dokud to nedokáže, nemá námitka jeho platnosti. (Posl. Perner: Já Vám na to ještě odpovím.) Jen odpovězte, já se Vás nebojím.

Pan dr. Šíl nám vytýkal, že bychom byli nevěrni tradicím svých předků a historické šlechty vůbec, kdybychom nebyli pro to, aby Husova deska přišla na museum. V tom ohledu bych si dovolil přijíti trochu na pomoc historickým vědomostem pana dra Šíla a žádati ho, aby přece v tom smyslu nemluvil tak generelně.

Vždyť panu doktorovi bude přece známo, že česká šlechta svou vlastni vinou, revolucí, kterou udělala, na Bílé Hoře vzala za své a že potom z vlasti utéci musila.

Pánové, potomci starých šlechtických rodin, kteří podnes zde jsou, nejsou potomci Husitů a protestantů, nýbrž potomci katolických rodů a jsou také na to pyšní.

A co se, pánové, týče mého jména a mého rodu, dovolím si Vám uvésti na paměť (Hlas na levici: My to víme!), že jsme nastoupili na místo Rosenbergů. Když růže byla znamením boje proti Husitům v Čechách, já bych byl pyšným, kdyby naše modro-bílá vlajka byla znamením odporu a boje proti Vašemu neo-husitismu. (Bravo! Hlučný potlesk na pravici. Hlas na levici: Upalování!)

Nuže, pánové, přejdu zase k věci samé.

Nedovedu si představiti umístění Husovy desky na budově musejní jinak, než jakožto oslavení nejen působnosti mistra Jana Husi ve směru filologickém, nýbrž též co oslavení a oživení upomínky na jeho činnosť, která vyvolala účinky, o kterých jsem se již dříve zmínil.

Panové, deska ta by se na museu neleskla jenom v záři hranice kostnické. Pánové, deska ta by zářila na museu také v záři oněch ohňů, kterými Husité naši vlast zhubili a nešťastnou ji učinili (Hlas: křižáci!) A jelikož by deska ta nebyla. jenom upomínkou na mistra Jana Husa a jeho – rád tomu věřím – zcela vážnou, ctihodnou a nejvýše ctnostnou osobu, poněvadž by byla také upomínkou na ony války náboženské, jichž opakování my si nepřejeme, z té příčiny jsem rozhodně proti tomu, aby se na museum, které má přece býti znakem kultury a klidného vývoje naší vlasti, dostalo něco, co by vždy vyzývalo k novým válkám náboženským a co by uráželo náboženský cit každého katolíka. (Výborně! Bravo!) Z té příčiny dovoluji si navrhnouti slavnému sněmu následující resoluci:

Slavný sněme račiž se usnésti: Zemskému výboru se ukládá, přísně k tomu hleděti, by vyzdobení budovy musejní v ničem neuráželo náboženský cit většiny obyvatelstva království Českého. (Bravo! Výborně! Bouřlivý potlesk na pravici. Řečníku se gratuluje.).

Nejv. maršálek zemský: Učiním dotaz na podporu.

Žádám pány, kteří tento návrh podporují, by zdvihli ruku.

Návrh jest dostatečně podporován.

Vytisknout