Nevím jak vy, ale já jsem od Pálavy

28. 12. 2009 / Karel Dolejší

Ladislav Žák se ve vánočním čase lehce zjihle rozepsal o vlasti a vlastenectví. Nechci se s ním o svátcích o jeho článek přít, už proto, že má v mnohém zajisté pravdu - nicméně musím se přece jen zastavit u jedné pasáže, která jakoby byla ukázkovým příkladem šamanské operace, s jejíž pomocí lze z babiččiny Stračeny vyrobit družstevní kravín.

...najednou nám je někde dobře, lépe než jinde a my vlastně ani nevíme proč. Dokážeme popsat docela přesně, že to někde začíná a končí, ale neumíme říci přesně proč, cítíme, že to k nám nějak promlouvá, ale neumíme to vyslovit a třeba, že o tom hodně víme, tak pořád cítíme ten krásný pocit tajemství. Někdy jsme se tam narodili, někdy bychom tam chtěli umřít a někdy bychom tam chtěli jen tak prostě patřit. Nikdo nám nemusí dávat školení z vlastenecké výchovy...

Tolik Ladislav Žák k jím zvolenému tématu vlasti.

"Člověk má bejt vodněkud", říkával Josef Švejk. Kdykoliv se však při svých na dnešní dobu myslím nikterak nadpočetných cest do zahraničí "někam" vracím, zpravidla okamžitě na hranicích získávám pocit, že se spíš "vracím někam" ("Jděte někam!"). Jak ale správně píše pan Žák, máme tu co do činění s věcmi tajemnými, jež nelze dobře definovat - proto bude zajisté nejlepší nastínit některé okolnosti, za nichž se mě vlastenecké satori vlastně zmocňuje a skončím pak takový nějaký celý vlastenecky osvícený...

Například se mi v žádné okolní evropské zemi nestalo, aby důstojník pohraniční policie řval na osobu se dvěma pasy "Tak odkud vlastně jste?". A pokud vím, nestávají se takové věci ani mým přátelům a známým. To si hned člověk uvědomí, že to k němu tak nějak promlouvá, ale neumí to vyslovit... Alespoň tedy nikoliv slušnou spisovnou češtinou.

Nevím jak vy, ale já jsem od Pálavy. Ne že bych se zde narodil, ba dokonce jsem kolem ani delší dobu nikdy nebydlel, nicméně jezdíval jsem k dědečkovi na prázdniny. Ten kus země patří k mému dětství a kdykoliv dojde na vzpomínky, nedaří se mi od něj odmýšlet. Jsem si jist, že by se na tom nic nezměnilo, ani kdyby Pálava zničehož nic připadla třeba Belgickému Kongu. Bydleli zde lovci mamutů hovořící nám neznámým jazykem, tábořili tu Římané, vedle Slovanů dlouho žili Němci, po válce přišli Bulhaři a Rumuni, ale krajina je jen jedna - promlouvá vlastním, pro druhého sotva sdělitelným jazykem. A jsem si stoprocentně jist, že se řvoucím pohraničním policajtem reprezentujícím český úřad v mých očích bohužel nemá prakticky nic společného. Je to totiž ten úřad, který letecky práškoval na hranici CHKO Pálava, postavil zcela zbytečné megalomanské "Vodní dílo Nové mlýny", přičemž zlikvidoval neuvěřitelné množství starobylých lužních lesů, a stejný úřad, který nedávno pojal úmysl zbytek krajiny vybetonovat a vyasfaltovat novou dálnicí. S tímto úřadem jsem stále připraven za jistých okolností uzavřít příměří a pohřbít všechny mrtvé, ba vlastně už dávno si přeji přijmout ho za vlastní, ale nějak se to stále nedaří a nedaří... A kdyby se to koneckonců jednou podařilo, nebude to mít nic společného s Pálavou, ale se společenstvím, které postrádá určité hmatatelné hranice a do nějž patří Milan Nápravník v Německu, Jiří Drašnar v Kalifornii, ale zrovna tak i Romové, Vietnamci nebo muslimové žijící v "českých zemích".

"Úřad s lidskou tváří" jistě občas také existuje - ale vlastně nejde o tvář úřadu, ale té dané konkrétní úřednice, která se proti všem předpokladům a zkušenostem odjinud kdoví proč chová slušně, a reprezentuje tedy naprostou výjimku z pravidla.

Abych to celé nějak shrnul: To že je člověk "odněkud" nemá co dělat s poměrně nedávno vzniklým politickým náboženstvím českého národa, které se už tak dlouho neúspěšně snaží svět řehtajících úředních šimlů a neosobních aparátů vyzdobit jakýmisi symboly intimity odvozenými od nepopiratelného faktu, že se někde na území, po němž se šiml prohání, nachází můj rodný kraj či krajina mého dětství. Ani v tyto sváteční dny si nepřeji, aby se v tomto směru přestalo rozlišovat, protože rozlišovat znamená myslet. A tam, kde se namísto tichého obdivu ke krajině nahlas vlastenecky dojímáme, tam se už myslet přestává. O čem se nedá mluvit, o tom je třeba mlčet.

Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 28.12. 2009