Mosty k porozumění

19. 11. 2009 / Miloš Dokulil

Přímo z mírně redigovaného materiálu (se stručným, ale zasvěceným poznámkovým aparátem české redakce) je patrné, že program měl věcnou návaznost a byl pro jeho účastníky oboustranně přínosný. Vytvořil následně jistou tradici obdobných setkávání, o nichž zájemci o tuto tématiku určitě již vědí, protože některé další výsledky byly už rovněž publikovány. Je s podivem, že s tím výchozím počinem se může český čtenář seznámit teprve až po 22 letech.

První den byl věnován otázkám metody, tomu, jak posléze vznikla evropská věda. Od Newtonova přístupu k přírodě tématika přešla k logickému empirismu. Byla v diskusi konfrontována s buddhistickou epistemologií. V té souvislosti došlo i na možnost verifikovat meditativní zkušenost. Druhým tématem byla problematika vnímání ve vztahu k mozku. V následné diskusi si účastníci upřesňovali, co je cítící bytost a ilustrovali své pojetí také na výsledcích z výzkumu snů. Třetí den byl detailněji věnován kognitivní psychologii. V této souvislosti se čtenář také doví o námitkách vůči kdysi velebenému behaviorismu nebo o různých úrovních a nosnostech paměti (v časovém horizontu). V následující diskusi muselo ovšem dojít také na otázku, co tvoří nakonec "já" a jakou funkci má pro vědomí osobnosti kontinuita osobního bytí. Čtvrtému dni vévodilo atraktivní téma o umělé inteligenci, včetně funkce počítačů ve společnosti. V odpolední diskusi vévodila buddhistická tématika vědomí "hrubého" a "jemného"; také v návaznosti na "hrubá" a "jemná" těla. Pátý den byl zaměřen na problematiku vývoje lidského mozku a nervové soustavy. Odpoledne se pak debatovalo o návaznosti pojmového vědomí na smyslové. Více času také bylo věnováno buddhistické definici vědomí, zároveň s vymezením možné "platnosti" buddhisticky koncipovaného vnímání. Šestý a poslední den byl dopoledne rozdělen na dvě navazující přednášky k problematice evoluce života. Výstižně byla charakterizována molekulární evoluce, spolu s počátky života. Nezapomnělo se ani na fenomén altruismu. V závěru bylo zdůrazněno, že sám výběr není hlavním faktorem přizpůsobování vůči prostředí (s poukazem na vnitřní faktory živých organismů). Během posledního diskusního odpoledne pochopitelně opět převažovala možná inspirace přednesené tématiky pro buddhistickou tradici. Jedním z témat bylo karma vůči evoluci a dalším byla možnost soucítění jako výsledku procesu učení. --- Publikace má kromě doporučené česky psané literatury také poměrně podrobný rejstřík a 17 původních doprovodných ilustrací. Stručně představuje účastníky a má i doslov překladatele.

Kdo po této knize sáhne, určitě nebude litovat. Pochopitelně to, co čtenář četbou získá, bude z nemalé části dáno už očekáváním, které hodlá sáhnutím po knize investovat. Není zbytečné hned si připomenout pár ne zcela automatických "samozřejmostí". Buddhismus je nejen zastřešujícím výrazem pro řadu ne zcela jednotně vnímaných náboženských tradic, přitom jen volně propojených odkazem na svého zakladatele. Kromě nějaké -- a až sekundárně vzniklé -- "metafyziky" a kultických zvyklostí jednotící pojítko mezi variantami této "orientální" víry skýtá především působivý postoj k životu. Tibetský buddhismus navíc představuje neoddělitelnou součást tamní národní (ne-li i státní!) tradice. V tomto ohledu jako soubor rozmanitého věření o povaze světa je tento ideový systém zaměřen především na dřívější texty a jejich výklad. Naprotitomu věda stále novými otázkami provokuje dosavadní, rozmanitými fakty podložená paradigmata a stále náročněji hledá vysvětlení struktury světa a života v něm. Na první pohled se obě sféry nemálo odlišují svými cíli, potřebami nebo metodami. Přesto nelze vyloučit, že zvláště mezi náboženskými představiteli (nebo nábožensky smýšlejícími vědci) opakovaně se můžeme setkat s názorem, že se náboženství a věda svérázně doplňují. Anebo aspoň doplňovat mohou. S touto motivací byl po iniciativě nynějšího tibetského dalajlamy pořádán hned první seminář s vědci, který učinil z tohoto nezvyklého počinu další a zcela novou tradici. Asi nám nepřísluší hned posuzovat přínos těchto kontaktů pro jakoby obě strany. Čtenář nutně postřehne, kde se dalajlama ujišťuje o tom, jak soudobá věda (teď už před víc než dvaceti lety) vysvětluje jevy tématicky zajímavé pro buddhistické nauky. Takovými tématy byl a je výklad vzniku života na této planetě, problematika jeho evoluce, a ovšem přímo otázka, co je a jak funguje vědomí člověka.

V této stručné recenzi nemůžeme samozřejmě rozvádět všechno to, co bylo jako obsah knihy naznačeno ve výchozím odstavci. Když došlo na téma evoluce (která se stala předmětem vědy právě před 150 lety!), bylo nadmíru vhodně připomenuto, že sám princip přirozeného výběru nevede k předpovědím a není ani jedinou, tím méně postačující podmínkou vývoje života. Zrovna tak je stále znovu nutné zdůrazňovat, že spojováním atomů v molekuly vznikají zcela nové vlastnosti sloučenin. (Aby to nevypadalo tak abstraktně: ze dvou plynů -- kyslíku a vodíku -- vzniká zcela odlišné skupenství s novými vlastnostmi, voda.) Na náročnější úrovni se to ovšem týká také možného počátku života. Asi bylo víc počátečních "bodů" ke vzniku stále složitějších struktur života. Je nepřehlédnutelné, že celé ¾ doby, po kterou je na Zemi život, byl pouze nanejvýš jednobuněčný. Přitom samotná buňka, zvláště eukaryontní, je už složitou strukturou, naznačující výchozí podmínky pro vzájemně výhodnou symbiózu jejích následných složek. Jiné složení má DNA jádra buňky a odlišné složení má mitochondriální DNA téže buňky (existující ovšem mimo její jádro). Přitom DNA sice umožňuje tvorbu bílkovin, ale samotná tato deoxyribonukleová kyselina se navinuje jako na cívku na osm histonů s bílkovinným složením a devátým histonem udržuje propojení s další "cívkou". Na půl druhé stovky nukleových bazí se omotá kolem každé takové cívky. Takových bazí je v genomu člověka (a tedy v každé jeho buňce) tři miliardy! Jako bílkoviny je klasifikováno celkem 20 vzájemně různých aminokyselin. Přitom bílkovina, skládající se celkem z 60 nějakých aminoky-selin, je považována za malou. Biochemie tohoto světa je považována za univerzální. Jako lineární je vnímán sled od DNA přes RNA k bílkovinám, a zrovna tak je jednosměrný také tok biologické informace. Zároveň není možné znovu tu neuvést, že bílkoviny jsou nutné jak k výstavbě DNA, tak k zajištění procesu přenosu její informace (v podobě enzymů). Dalajlamu mj. zajímalo, jak asi vypadal život před vznikem naší galaxie (str. 262). I na tom je vidět, že uvažování buddhisty běžně začíná u metafyzických začátků bytí, věda naprotitomu od dnes nabytých jistot směřuje opatrně zpět do minulosti (ale -- pokud šlo o dalajlámou zadanou otázku -- jen tak daleko, kde ještě jsou pro život podmínky).

Čtenář by si rozhodně neměl nechat ujít, jak bylo rozvinuto -- pro buddhismus nemálo závažné -- téma soucitu. Právě v otázce altruismu (nejen u člověka!) se ukazuje, že abstraktně pojatý princip přirozeného výběru tento zvláštní rys chování dostatečně nevysvětlí. Také neplatí jen -- již osvícensky preferovaný -- princip meliorismu pro život a jeho projevy. Stimuly dané změnou prostředí samy o sobě také nejsou plně určující. Transformace se dějí různými způsoby. Kromě vnějších faktorů jsou součinitelem dění faktory vnitřní. Prostředí jako kdyby bylo spíše zdrojem pro jistá omezení, nikoli přímým determinantem. Mezi lidmi součástí možných faktorů přizpůsobení jsou i adaptace založené intelektuálně.

"Karma" jako kdyby bylo schématem kauzálně založeným. Pokud bychom měli vnímat život na podkladě návaznosti podmínek prostředí na postupně promítnutou provázanost DNA s bílkovinami, pak se dalajlamovi zdálo, že pro karmický princip nic nezbývá (str. 286). Přesto se vědci s Jeho Svatostí (jak dalajlamu vědci oslovovali) shodli na tom, že i když tu jsou nepředstavitelně četné možnosti ke vzniku jedince, jakmile tu je ta jedna, konkrétně již daná, jako kdyby právě takto vznikly pak také předpoklady k tomu, aby tu byl "také smysl pro péči o mladé a je tu dobrá karma lásky a laskavosti a ten mladý pár může provádět altruistické činy ve prospěch skupiny" (tamtéž, str. 286, prof. Varela). Přesto dalajlama nejdřív reagoval s nečekanou rezervovaností. Jeho první závěr zněl: "Je velmi obtížné stanovit dělicí čáru mezi vlivem prostředí, tzn. přírodními fakty, a působností karmy. Jedná se o velmi tenkou čáru." (Str. 287.) Tím ale, že tibetský buddhismus počítá také se "spirituálně" pojatým vědomím jako nositelem pocitů, dalajlamovi se možný problém příštího života počatého jedince přetavil v otázku, "proč daná cítící bytost vstoupila do lůna této konkrétní matky. A zde by do hry vklouzla karma." (Str. 288.) K tomu pak ještě o chvíli později po vzájemně upřesňujících dotazech dodal: "Domnívám se, že specifické aspekty karmických činů a jejich výsledků daleko přesahují obyčejné chápání. Jedná se o velmi skryté jevy, tedy o tu třetí, velmi, velmi jemnou kategorii." (Str. 288.) Ani zde pozvaní vědci s dalajlámou nepolemizovali. Vzájemně braly oba možné tábory té diskuse na vědomí, co a jak si představuje vždy ta předpokládaně druhá strana. (Ani pro vědce nebylo vždy snadné vžít se do lamaistické terminologie.)

Už do původního textu se zřejmě vloudilo pár dílčích nepřesností. Buddhův život jako kdyby byl v jednom referátu optimálně vymezen "v 5. století před Kristem" (str. 256). Vesměs se uvádí těžiště jeho života již ve druhé polovině 6. století před naší érou a teprve závěr života do dvou desetiletí století pátého. Text uvádí, že DNA "coby ústřední genetický materiál byla objevena až v roce 1950" (str. 261). Sám objev spadá do roku 1943 (s publikováním 1944; Avery), jeho šroubovnicová struktura začala být známa až roku 1953. Zavádějící je informace o tom, jak si počínají tučňáci při hnízdění (str. 273). Text uvádí: "Několik málo ptáků zůstane doma a starají se o vejce a mláďata celé skupiny, zatímco rodiče jsou na lovu..." Mezi tučňáky se o vejce střídavě musí starat přímo samotni rodiče, aby nedošlo k prochlazení vajec. Také není dost přesná informace, týkající se exploze spojované s yukatánským meteoritem (před 65 miliony let). Ve zmíněném kontextu (str. 291) je tvrzení, že následkem té exploze v daném časovém bodu "byl život prakticky zničen". Zanikli sice dinosauři a nemálo dalších živočichů, ale např. uvolnila se nika pro přeživší hlodavce. (V říjnu 2009 se objevila zcela nová hypotéza, podle níž zánik dinosaurů způsobil jiný a nesrovnatelně mohutnější meteorit, jehož kráter byl nalezen v Indii.)

Snad bylo naznačeno dost k tomu, aby citovaná kniha vzbudila oprávněný zájem nejen mezi stoupenci buddhismu, ale současně též mezi všemi zájemci o kultivovaný záznam nesmírně zajímavé debaty o problematice života obecně a o jeho možném smyslu u člověka zvláště. Kupodivu ani s tím odstupem času od doby, kdy se ten komorní seminář konal, text knihy nezastaral. Nechci se ani moc šířit o tom, že by zájemce o vytčenou tématiku neměl s koupí této knihy moc neotálet. Doporučuje se nejen obsahem. Také vnější úpravou je to zdařilý titul.

Vytisknout