Zapřahání hipogryfů

12. 11. 2009 / John Michael Greer

Minulý týden nebyl výjimkou. Ze všech věcí v tomto eseji, které mohly pravděpodobně vyvolat obvyklé výkřiky pobouření, ta jediná, jíž se to opravdu přihodilo, byl právě improvizovaný odkaz na volnotržní fundamentalisty Rakouské školy, z nichž mnozí trvají na tom, že správným řešením každého ekonomického problému je nechat trh na pokoji. Měl jsem na mysli konkrétně Michaela Shedlocka zvaného Mish, jehož blog patří k těm několika, které denně čtu.

Mish patří k nejpečlivějším a nejvýřečnějším proponentům Rakouské školy v dnešní blogosféře, a má rovněž správný čich na důležité ekonomické zprávy -- což jsou vesměs přesně ty ekonomické zprávy, jež ostatní média ignorují. Skoro jediná věc, z níž se mi při četbě jeho blogu zvedají oči v sloup, je opakované trvání na tom, že trh má vždy pravdu a vládní regulace je vždy špatná; nezávisle na tom, jak nepříčetně se trh chová, jeho rozmary prý slouží správnému účelu, a všechny problémy by měly být napraveny dalšími a dalšími privatizacemi vládních funkcí. Mish samozřejmě není oficiálním mluvčím Rakouské školy (pokud tedy vůbec někdo takový existuje), ale zrovna tak není ve svém názoru ani zdaleka osamocen.

Dost lidí v komunitě kolem ropného zlomu sdílí podobné názory, takže je patrně nezbytné říci něco o volném trhu a jeho potenciálu řešit nebo způsobovat problémy během soumraku průmyslového věku, který nás čeká. Každému takovému komentáři je ovšem třeba předeslat připomenutí, že spektrum sestává z něčeho víc než jen ze dvou krajních bodů. Stejně jako velmi mnoho lidí na levici má pochybný zvyk používat nálepku "fašismus" pro každý politický systém napravo od Hillary Clintonové, velmi mnoho lidí na pravici je zase, zdá se, přesvědčeno, že jakákoliv forma ekonomické regulace se rovná jakémusi neomarxistickému strašidlu -- "socialisticko-komunisticko-ekologistickému systému", abych použil výrazu, který se skutečně objevil v jedné z reakcí na můj poslední esej.

Nyní je třeba připomenout, že utonutí není jediná alternativa ke smrti způsobené dehydratací; existuje střed, který je znatelně příjemnější než oba extrémy. Totéž platí i v ekonomii. Experiment, při němž vláda vlastnila všechny výrobní prostředky průmyslové společnosti, podle zásad prosazovaných Marxem (ve skutečnosti podle zásad prosazovaných Leninem na základě jeho "kreativní" četby Hilferdingova Finančního kapitálu - KD), prošel v komunistickém bloku zevrubným testem a uboze selhal. Stejným zevrubným testem ale prošel i experiment, v němž vláda dala od ekonomiky průmyslové společnosti ruce úplně pryč, podle zásad prosazovaných velmi mnoha dnešními proponenty volného trhu, a selhal stejně bezútěšně jako ten druhý. K tomuto testu došlo o něco dříve; v Americe probíhal od konce Občanské války až do první dekády dvacátého století, a výsledkem byl katastrofický sled boomů a krachů, přemístění většiny národního bohatství do kapes malé menšiny bohatých, kruté zbídačení takřka všech ostatních a úroveň sociálních nepokojů, která zahrnovala zabití dvou prezidentů a tolik bombových útoků na bohaté a jejich rodiny, že anarchisté vrhající bomby se stali pravidelným námětem písní znějících v music-halls.

Teoretikové vždy mohou kontrastovat utopický portrét volnotržní ekonomiky s hrubou a nevítanou realitou extrémního socialismu, stejně jako ti na druhé straně spektra mohou kontrastovat utopický portrét socialistické ekonomiky se stejně hrubou a nevítanou realitou nespoutaného kapitalismu. Obojí je vynikající rétorickou strategií, protože lidskou mysl lze s použitím binární logiky snadno zmást: Pokud A je zlo, zdá se zcela rozumné tvrdit, že protiklad tohoto A musí být dobrem. Skutečný svět sice takto nefunguje, ale určitě nejde o jediný případ, kdy rétorika realitu ignoruje.

Problém této rétoriky nicméně může být vyjádřen ještě o něco přesněji: Volný trh neexistuje, ať už na papíře vypadá jakkoliv přitažlivě. Přesně řečeno, je stejně bájný jako hipogryfové.

Zdá se mi ovšem, že někteří z čtenářů nemusejí být s hipogryfy natolik obeznámeni, jak by měli být. (No no, co to vlastně dneska ty děti učí?) Takže pro ty, kdo postrádají tuto základní součást vzdělání: Hipogryf je křížencem gryfona a klisny; má hlavu a přední končetiny gigantického orla a k tomu tělo, zadní nohy a ocas koně. O hipogryfech se říká, že jsou nejsilnějšími a nejrychlejšími létajícími bytostmi - proto v Zuřivém Rolandovi Astolpho na jednom z nich jel do pozemského ráje zachránit Orlandovy ztracené smysly, zatímco ve fantasy Erika Rückera Eddisona nazvané The Worm Ouroboros Juss na jednom z nich jel na horu Koshtra Pivrarcha zachránit Goldryho Bluszca. Jsou to bezpochyby skvostná stvoření; jejich jedinou skutečnou nevýhodou je jen jeden drobný detail, že totiž neexistují, a sepisování plánů jejich využití například coby nového energeticky úsporného dopravního prostředku tváří v tvář ropnému zlomu se s tímto protivným malým detailem nevyhnutelně dostává do konfliktu.

Volný trh je podřízen v zásadě stejnému drobnému problému. V dějinách existovalo mnoho příkladů tržních ekonomik, které nebyly kontrolovány vládou, ale nejsou žádné příklady tržních ekonomik, které by vůbec nebyly kontrolovány. A pokud by už nějaká taková ekonomika skutečně vznikla, zůstala by opravdu volnotržní nejdéle týden. Adam Smith v památné pasáži Bohatství národů vysvětlil, proč tomu tak je: "Lidé ze stejného obchodního odvětví se setkávají málokdy, dokonce i kvůli oslavám a zábavě, ale jejich konverzace pak končí tajnými dohodami proti veřejnosti, nebo machinacemi za účelem zvýšení cen." Pokud trh není kontrolován vládními výnosy, náboženskými zákazy, společenskými zvyklostmi nebo jinou vnější silou, rychle přechází pod kontrolu jedinců, jejichž bohatství a strategická pozice na trhu jim umožňují maximalizovat rustoucí ekonomické výhody likvidací konkurentů, manipulováním cen, skupováním dodavatelů, podplácením vládních úředníků a tak podobně: To je, řekněme, takové chování kapitalistů, k jakému se uchylují vždy, když jsou ponecháni sami sobě. To je to, co vytvořilo zcela dysfunkční ekonomiku Ameriky Pozlaceného věku (Gilded Age), a co také sehrálo obrovskou úlohu při vzniku současné debaty.

Je velice úsměvné, že tržní ekonomika načrtnutá v učebnicích -- kde kupující a prodávající jsou natolik početní a navzájem nezávislí, že jejich interakce reguluje svobodná konkurence (v běžné ekonomické terminologii "dokonalá konkurence" - KD) -- je přesně tím druhem komunitního statku, jaký by podle tolika proponentů volného trhu měl být zcela eliminován ve prospěch soukromého vlastnictví. Všechny systémy komunitního vlastnictví, jak přednedávnem ve slavném eseji vysvětlil Garrett Hardin, bývají skrytě náchylné ke zneužití, pokud nejsou spravovány způsobem, jenž brání jedincům zneužívat komunitní vlastnictví ve svůj vlastní soukromý prospěch. Letošní laureátka Nobelovy ceny za ekonomii Elinor Ostromová získala ocenění za to, že ukázala, že je veskrze možné spravovat komunitní vlastnictví tak, aby nedošlo k Hardinově "tragédii obecní pastviny", a má v tom úplnou pravdu -- v dějinách existovala řada příkladů úspěšně spravovaného komunitního vlastnictví. Pokud ale trh zbavíte regulace, která brání jeho zneužití, pak stejně jako každý jiný veřejný statek podléhá rapidní autodestrukci.

(Poznámka KD: Zde může být českému čtenáři dobře patrné -- v protikladu k tomu, co o Greerově argumentaci tvrdil Uwe Ladwig -- že psát o "selhání trhu" v žádném případě neznamená omlouvat jednotlivé aktéry, kteří v rámci zneužití této sociální instituce porušili pravidla a způsobili škody. Greer naopak plně v souladu s paradigmatem institucionální ekonomie říká, že trh může fungovat jen tehdy, je-li náležitě regulován, protože jinak sám rychle degeneruje a zaniká. Problém tedy není výhradně v "neřestných" aktérech, které by bylo třeba exemplárně trestat, ale ve stejné míře spočívá také v chybějící regulaci trhu, která k destruktivnímu jednání nepřímo vyzývá. Úplně stranou Greerovy pozornosti tu ovšem zůstává otázka předpokladů účinné vládní regulace. Je přitom zcela logické, že trh může být regulován vládami, podobně jako se to ve většině kapitalistických zemí Západu dělo v letech 1945-1975, pouze potud, pokud má vláda větší moc než jednotliví aktéři usilující ze sobeckých důvodů o odbourání její regulační funkce. Jinak řečeno, v éře extrémně mocných globalizovaných korporací -- tj. pokud tyto korporace budou existovat ­-- vlády nemohou dostatečně účinně vykonávat svou regulační funkci. Nelze tedy nadále snít o návratu "třiceti tučných poválečných let", jak k tomu sváděla jistá mediální rehabilitace keynesianismu na počátku nedávné Velké recese.)

To však neznamená, že nejlepší či dokonce jedinou alternativu k nekontrolované vládě korporátních loupežnických baronů představuje státní vlastnictví celé ekonomiky; ještě jednou, zemřít na infarkt z vedra není jedinou alternativou k umrznutí. Spíše to znamená, že má smysl pokoušet se o něco mezi těmito dvěma extrémy, zejména pokud lze na historickém materiálu ukázat, že něco takového v praxi přijatelně fungovalo. Samozřejmě, že takové příklady historie nabízí; obecněji řečeno, ekonomiky, které ponechávají výrobní prostředky v soukromých rukou, ale používají přiměřené regulace k využití těchto jednotlivých energií ve prospěch veřejného zájmu, soustavně produkují větší prosperitu pro více lidí, než nespoutaný kapitalismus nebo extrémní socialismus.

Střední cesta mezi extrémy však nemusí ležet tam, kam má sklon ji situovat konvenční vědění. Představte si příklad z nepříliš vzdálené minulosti: Velký průmyslový národ s kapitalistickou ekonomikou, ale znatelně přísnou regulací zamezující růstu soukromého prospěchu a zneužívání, k němuž v kapitalistických ekonomikách tak často dochází. Nejbohatší lidé odvádějí více než dvě třetiny svého ročního příjmu na daních a monopolistické praktiky korporací čelí příkrým a často používaným právním postihům. Finanční sektor byl zvlášť přísně omezen: Úročení úspor bylo předepisováno vládou, zákony proti lichvě stanovovaly velmi nízké stropy pro úročení půjček a tvrdé legální bariéry bránily bankám v expanzi z lokálních trhů nebo v překročení přísně střežené bariéry mezi komerčním bankovnictvím a riskantnějším světem korporátních investic. Výsledkem byla špatná dostupnost spotřebitelských půjček, takže většina lidí se po většinu života musela obejít bez nich, získávala zboží teprve po poslední zaplacení splátky a k financování velkých nákupů používala takové nástroje jako vánoční spořící programy dotované finačními institucemi.

Podle standardní rétoriky dnešních proponentů volného trhu by takto rigidně kontrolovaná ekonomika měla už z definice stagnovat a být neproduktivní. To ale ukazuje na odtrženost rétoriky od reality, protože to co jsem popsal byly Spojené státy za prezidenta Dwighta D. Eisenhowera: To znamená během nejdelšího období prosperity, inovací, ekonomického rozvoje a mezinárodního vlivu, jaké tento stát vůbec zažil. Samozřejmě, že za americkým úspěchem 50. let stály ještě jiné faktory, stejně jako ještě jiné přispěly k pozdělšímu úpadku; ale přesto je důležité všimnout si, že po odstranění ekonomických regulací 50. let, k němuž docházelo údajně za účelem zvýšení americké prosperity, se prosperita většiny Američanů nezvýšila, ale naopak snížila. Ekonomická politika jedné z nejúspěšnějších Republikánských administrativ by byla většinou dnešních Demokratů odmítnuta jako příliš levicová.

Ale je tu ještě jeden zajímavý závěr ohledně ekonomické regulace 50. let. Mimo antitrustovou legislativu se většina regulací nevztahovala na ekonomiku zboží a služeb na jakékoliv úrovni. Její jádro a téměř všechny nejstriktnější části se zaměřovaly na finanční sektor. Namísto regulace výroby a spotřeby zboží a služeb se ekonomická politika Eisenhowerovy éry zaměřila na regulaci peněz: Na zajištění toho, že se jich příliš mnoho neproduktivně nenahromadí v příliš malém počtu rukou, a na kontrolu jejich tendence množit se jako králíci po Viagře. Relativní úspěch těchto opatření poukazuje na rozlišení, které jsem již v těchto esejích provedl, a na praktické kroky, které budou prozkoumány v příštím příspěvku.

Celý článek v angličtině: ZDE

Vytisknout