RECENZE KNIHY ESEJŮ MILOŠE PICKA

Stát blahobytu, nebo stát kapitalismu?

12. 11. 2009 / Jaroslav Ungerman

Zůstal takový až do současnosti. I teď se zabývá především makroekonomikou, globálními problémy. Stačí se začíst do předmluvy – „soutěžíme se světem spíše politikou levné práce než její kvalifikovaností, a proto i vnější ekonomická rovnováha je dosud křehká. Zatímco v předlistopadové éře bylo naše hospodářství ovládáno téměř výlučně viditelnou rukou státu, nyní naopak téměř výlučně rukou trhu. Již tehdy jsme byli papežštější než papež a znárodněn byl u nás každý švec; dnes je zase krajností opačný tlak na dovršení privatizace všech podniků, včetně strategicky rozhodujících i pro energetickou a dopravní bezpečnost..... Demokracie u nás degeneruje na vyprázdněný volební rituál, jak to pojmenoval Guenther Grass. Morální úpadek překonává i zlé sny minulosti. Nejen život, ale i světový ekonomický slovník pro spekulaci a korupci jsme obohatili o tunelování.“

Období těsně po listopadu 1989 zastihuje Miloše Picka v reformním týmu tehdejšího místopředsedy české vlády Františka Vlasáka. Zde se scházejí i další ekonomové, protagonisté Pražského jara, aby veřejnosti představili svoji vizi reformy tehdy československé ekonomiky. Byla to reforma založená na postupných změnách tehdejšího systému centrálního plánování. Aby bylo jasno, nešlo o kosmetické změny – i tito ekonomové požadovali plnou směnitelnost koruny, liberalizaci cen, privatizaci atd.

Zvítězila však koncepce jiné reformy – Klausovy šokové terapie vycházející z Washingtonského konsensu – šokové liberalizace cen a zahraničního obchodu, privatizace a tvrdé restriktivní monetární politiky, kterou jeho tvůrci zkoušeli na rozvojových zemích.

Také Česká republika si musela touto cestou projít. Dnes mají mnozí pocit, že nebylo jiné cesty. Jak známé a kolikrát jsem to již slyšeli a kolikrát to možná ještě v životě uslyšíme. Pickův text z této doby jednoznačně varuje před riziky takové politiky. Tak se zabývá problematikou přechodu ke směnitelnosti koruny – postupovat rychle či pomaleji a nedopustit, aby „byl zničen životaschopný ekonomický potenciál.“

Tyto texty jsou zajímavé i pro ekonomického historika. Při jejich čtení si člověk vybavuje i řadu dalších nástrojů, které používal systém centrálního plánování – nejrůznější soustavu dovozních přirážek, rozdílových ukazatelů a dalších. Jen tak mimochodem – kdo dnes třeba dokáže vysvětlit, co to bylo FENZO?

Miloš Pick se v té době zaměřuje i na další tehdejší „hit“ – kuponovou privatizaci. Je proti. Varuje před tím, že rozptýlené vlastnictví neumožní efektivní kontrolu podniků. Naopak otevře prostor pro spekulace, které nakonec ohrozí i existenci podniků, protože povede jen ke krátkodobé strategii firem, namísto toho, aby se zabývaly dlouhodobou strategií svého rozvoje, která je přirozeně nákladná, neboť vyžaduje investovat.

Zpochybňuje i samotný mechanismus kuponové privatizace, která se stala především trumfem v předvolebním boji v roce 1992. Proto také uvádí, že „krutou ironií osudu se právě největší liberálové sami vmanévrovali do absurdního mechanismu, kdy hrstka úředníků během několika týdnů rozhodovala o několika tisících privatizačních projektů (vycházejících z tzv. podnikatelských záměrů) jednotlivých podniků. Nikdy, ani v historii československého centrálního plánování, nerozhodovalo centrum o perspektivě tisíců podniků takto jednotlivě... důsledky se projeví až po volbách.... Ekonomika bude jen obětním beránkem politiky (o chaotizaci nedostatečné „průhlednosti“ tohoto procesu ani nemluvě). Není to dobrý signál pro demokracii.“

K tématu kuponové privatizace se vrací ještě o několik let později, kdy už byly patrné její výsledky. V jeho tehdejším hodnocení zaznívá, že „jsou horší než mohli očekávat její největší odpůrci.“ Přiznává se k tomu, že neočekával, že dojde k tak rychlé koncentraci majetku, když „pět největších bank, pojišťovna a čtrnáct největších investičních společností ovládne čtyřicet procent akcií podniků z první vlny kuponové privatizace a bude se podílet osmdesáti procenty na poskytovaných bankovních úvěrech.“

To, co po té následovalo, však také Miloš Pick neočekával – nárůst klasifikovaných úvěrů, třetí vlna kuponové privatizace, krachy bank. To byl zjevně nevyhnutelný důsledek tehdejší hospodářské politiky a samozřejmě i experimentů tehdejší doby. Dnes jsme již vzdáleni od těch dob a začte-li se člověk do dobových článků, pak teprve si uvědomí hloubku problémů, které se tehdy otevřely. Zdá se to tak dávno a někdo by si mohl myslet, že to ani se současností tak moc nesouvisí.

To je však jenom zdání. Naopak, mnohé z těchto problémů se nás týkají i dnes. Krizi bank vyvolanou kuponovou privatizací a tím co následovalo, jsme nakonec zaplatili všichni. Kam přešly všechny ty špatné úvěry řádově nejméně za 500 mld? Skončily přece ve státním rozpočtu.

Jak dopadli drobní akcionáři? „Vyřešil“ je zákon o nuceném výkupu akcií. Někteří z nich za své akcie dostali pár korun nebo vůbec nic. Stačilo přece tak málo, vyhlásit, že největší vlastník má povinnost vykoupit akcie firmy, kterou před tím dovedl do ztráty. Oficiální odhad pak stanovil cenu s přihlédnutím k této ztrátě a pak už jen stačilo napsat, že akcie se musí osobně předat v místě – pokud možno – hodně vzdáleném od sídla firmy. Tomu, kdo je nedá k výkupu, je prohlásíme ze neplatné A to byl konec kuponové privatizace. Takový však nikdo v roce 1992 nedokázal dohlédnout.

Stejně jako si nikdo neuměl představit, že nesplácené úvěry firem, které z privatizovaných bank nakonec skončí v Konsolidační agentuře, si odtud bude moci jejich původní vlastník, přes jinou svoji firmu, koupit za zlomek původní výše úvěru. A s tou původní, již státem oddluženou, firmou bude moci dál podnikat.

To všechno se stalo. A i když varování Miloše Picka před kuponovou privatizací zaznělo, pak nikdo si neuměl představit, kam až to nakonec všechno dospěje.

Ke kuponové privatizaci snad ještě jednu poznámku. Miloš Pick hodnotící výsledky kuponové privatizace dospívá k závěru, že „možná pět set rodin dnes ovládá většinu ekonomiky, aniž ji přímo řídí“. Myslím, že se zde zmýlil. Je to jinak. Vyloučíme-li zahraniční kapitál, pak českou ekonomiku dnes ovládá určitě méně rodin. Asi jich nebude více než sto a dnes již jim velká část ekonomiky patří, už to není jen manažerská kontrola přes investiční společnosti či fondy. Zkoumání otázek vlastnictví kapitálu, jeho koncentrace a toho, zda a jak to ovlivňuje politický vývoj v České republice se však, zdá se, nikdo nezabývá.

Miloš Pick se koncem devadesátých let věnuje zhodnocení desetiletí tržní ekonomiky v ČR. Má pro to příznačný název – Zbytečné selhání transformace české ekonomiky. K takovému hodnocení byly pádné důvody. V roce 1997 propukla naplno hospodářská krize – byla to krize bankovního systému doprovázená krachy v podstatě všech malých a středních bank (začalo to krachem Agrobanky v roce 1996 – jen tak mimochodem dodnes pokračují spory mezi státem resp. centrální bankou a jejími akcionáři) spojená s deficity veřejných rozpočtů, následnými balíčky rozpočtových škrtů a vyúsťující do poklesu HDP.

V roce 1999 tak Pick uvádí, že příčinami tehdejší krize je především skutečnost, že přijatá strategie nerespektovala hloubku a tvar zaostávání produktivity ČR. Odmítala mikroekonomickou politiku podpory konkurenční schopnosti podniků – v ČR se vynakládá jen 0,4 – 0,45 % HDP a ve vyspělých zemích je to 0,7 -1 % HDP. Je to snad dnes jiné?

Druhou příčinou je „nezvládnutí systémových transformačních změn, zejména nezdařená privatizace, nevytvoření účinného právního prostředí a institucionálního rámce podnikání.“Další pak použití standardní devalvačně-restriktivní makroekonomické politiky v našich nestandardních podmínkách a konečně i selhání a podcenění úlohy státu i ve veřejných službách.

Při hledání východisek z této krize polemizuje především s těmi, kteří chtějí dovršit zjevně chybnou transformaci voláním po jejím urychlení. Východisko nabízí „v zásadně nové hospodářské politice, orientované na růst, na mikroekonomickou podporu konkurenční schopnosti podniků a na nápravu nezdařené privatizace a institucionálního prostředí podnikání. K tomu je nezbytný celonárodní dialog, bez ohledu na míru zavinění.

Za nejhlubší výzvu „listopadu“ – ještě hlubší než volání po svobodě a po tržní ekonomice –osobně považuji volání po pokoře namísto pýchy předchozích všemocných „neomylných učení“ a vládců. Škoda, že vydrželo jen do nastolení nové pýchy nových „neomylných učení“ a vládců“ uzavírá M. Pick.

V tomto období se od zkoumání příčin selhání transformace české ekonomiky, přesouvá pozornost Miloše Picka k hledání, jak dál. Možná, že je to i změnou letopočtu. Proto začíná svoje úvahy soustřeďovat do základní teze – do třetího tisíciletí třetí cestou.

Vidím dva hlavní důvody tohoto posunu. K jejich vysvětlení je možná nutno začít trochu obecněji. Miloš Pick se v té době významně zasazuje o vypracování dlouhodobého programu české sociální demokracie. Autor těchto řádek může potvrdit, že nikdo v té době neudělal více práce na přípravě dlouhodobého programu sociální demokracie – na jeho ekonomické části – více než právě Miloš Pick.

Již tehdy však byl program sociální demokracie formován pod vlivem tehdy módních New labour Tonyho Blaira či Agendy 2010 německé SPD. Byly to programy, které byly rezignací na tradiční hodnoty sociální demokracie – solidaritu, sociální odpovědnost, spravedlnost i svobodu a lidskou důstojnost. Oba tyto programy byly faktickou kapitulací sociální demokracie před náporem neoliberálních teorií.

A již tehdy bylo jasné, že obě strany za to v budoucno musejí zaplatit ztrátou své pozice ve voličské základně. Kde je dnes Labour party ve svých preferencích? A o katastrofě SPD v posledních parlamentních volbách snad ani nemluvme. Jsou v obou případech logickým vyústěním rezignace na vlastní program.

Mnohému se z tehdy módního trendu „přizpůsobení se novým výzvám“ či požadavku dodat programu „blairovský střih“ podařilo v dlouhodobém programu české sociální demokracie zabránit. Bylo tomu tak především proto, že program vznikal jako odpověď na výzvy budoucnosti. Bylo z čeho vybírat – byla zde poměrně rozsáhlá zásoba analýz budoucnosti, úvah o tom, kam vývoj globalizované ekonomiky směřuje, jaká jsou rizika a hrozby ohrožující sociální stát a co je nutno v budoucnosti dělat, aby negativní tendence dopadly co nejméně „na dolních deset milionů.“

A to je zjevně zásadní rozdíl oproti současnosti, kdy se programy formují jako reflexe minulosti. Co je jiného než reflexe minulosti či momentální nálady je výzkum veřejného mínění. Žádná analýza budoucnosti z výzkumů veřejného mínění ještě nikdy nevzešla.

V tomto období jsme také byli svědky stále silnějšího – jak to Miloš Pick charakterizuje – nájezdu na sociální stát.

Jak uvádí, je nájezd na sociální stát spojen s řadou iluzí. První z nich – „hlavní příčinou obtíží financování sociálních systémů není ani objektivní růst nákladů na nové výzvy civilizace, ani uvedený sociální dumping nesociálních států, ale především plýtvavost solidárně financovaných sociálních systémů. Odvolává se na známá fakta – převážně soukromé zdravotnictví USA je dvakrát nákladnější než solidární systémy v EU. A ptá se – je prodlužování lidského života – jako výsledek pokroku lékařské vědy – plýtváním?

Vyvrací i známou tezi mnoha českých liberálů – snižování daní je hlavní cestou urychlování hospodářského růstu. Jak ukazuje, taková cesta je mimořádně nákladná a neúčinná.

Navrhuje podívat se na historii právě uplynulého století. Jeho první polovina „byla převážně dobou krizí, světových válek za znovurozdělení světa, občanských válek i revolucí a následné obnovy. Růst ekonomické úrovně byl nejpomalejší za poslední dvě staletí a blížil se stagnaci. Poslední čtvrtstoletí přineslo světu éru globalizace a s ní nejen pomalý – kromě asijských tygrů – růst ekonomické úrovně, ale i polarizaci bídy a bohatství. Jediná, třetí čtvrtina století byla érou nejen ekonomických, ale i sociálních zázraků: ekonomická i životní úroveň se rychle zvyšovala, v západní Evropě o čtyři procenta ročně.“ Bylo to především díky sociálnímu státu založenému na tom, že „solidárním přerozdělováním rozvíjel participaci zaměstnanců a hendikepovaných vrstev na výsledcích ekonomického vývoje.“

Jak tehdy viděl Miloš Pick světovou ekonomiku? „Sítě největších multinacionálních korporací ovládly podstatnou a stále rostoucí část světového obchodu a přeměňují jej na svůj „vnitropodnikový trh“, kterým vytlačují trh svobodné konkurence a přeměňují jej na trh se silnými monopolistickými dominantními tendencemi. Nájezdy spekulačního kapitálu vyvolávají krize celých kontinentů. Neregulovaný vývoj naráží na zdrojová a ekologická omezení této planety.

Problémy regulace působení multinacionálních společností i mezinárodních kapitálových toků přerůstají v jeden z hlavních úkolů světového společenství. Globální převaze nejvyspělejšího centra světové ekonomiky – USA – čelí i tendence k regionálním integracím, k přeměně globalizace v regionalizaci a k objektivizaci celosvětových regulačních mechanismů.

Třetí cesta – smíšená úloha trhu i státu resp. i nadstátní regulace – je proto ve společném zájmu nekatastrofického vývoje vyspělých i nevyspělých zemí světa. Vede je do třetího tisíciletí.“

Jistě jde o prozíravá slova. Ale kolik takových již bylo v historii napsáno. Co však tato slova zmohou proti vidině ohromných zisků z roztočené rulety hypoték, finančních derivátů a proti pohádkovým bonusům finančních manažerů. Nic. Po nás potopa....

Miloš Pick je především analytik a tak se v dalších letech po roce 2000 věnuje tomu, aby dokázal, jak je to s „plýtvavým“ sociálním státem, aby dokázal, že právě ekonomiky sociálních států se nejlépe dokáží vyrovnávat s globalizací ekonomiky, že mají velmi flexibilní ekonomiku a celkově proto tyto státy vítězí v soutěži s americkou ekonomikou jako představitelkou liberálních ekonomických teorií.

Registruje v té době i nový fenomén – nástup čínské ekonomiky na světovou scénu. Má pro Čínu slova uznání, která vyplývají z jeho historické zkušenosti. Zažil – přirozeně, že z evropského povzdálí – vznik lidové Číny, zmatky kulturní revoluce a nakonec vzpomíná si i dobu, kdy území Číny bylo před druhou světovou válkou dobýváno Japonskem. Proto také odchází k závěru, že čínský hospodářský rozvoj „je zřejmě jeden z největších, ne-li největší hospodářský zázrak světového vývoje posledních dekád. Je příkladem modernizačních reforem, úspěšně harmonizujících úlohu státu a trhu v ekonomice. Uzavírá éru monopolárního a otvírá éru multipolárního světa“.

A také současné hospodářské krizi věnuje několik svých článků z poslední doby. To však čtenáři Britských listů znají, protože většina z nich zde byla publikována.

Jak skončit toto malé zamyšlení nad retrospektivou textů Miloše Picka? Snad jeho – jak s oblibou uvádí svá diskusní vystoupení – výkřikem

„Ještě nikdy lidstvo tolik nepotřebovalo posílit sociální stát. A ještě nikdy jej tolik neoslabovalo.“

Ten „výkřik“ vypadá jako rezignace, ale nemylme se. Miloš Pick je svou duší bojovník a proto stále bojuje za sociální stát, ze „třetí cestu“ ve svém pojetí podání neviditelné ruky trhu s viditelnou rukou státu. A tak se ještě můžeme těšit na jeho další texty.

ing. Miloš Pick CSc. (1926) Makroekonom. Vystudoval statisticko-ekonomické inženýrství a je kandidátem ekonomických věd. Odbornou dráhu zahájil v ekonomickém výzkumu a nadále se k němu vracel (mj. Ekonomický ústav ČSAV, Prognostický ústav ČSAV, Vídeňský ústav pro mezinárodní ekonomické komparace). V ústředních orgánech státu se v dobách reforem v šedesátých letech zabýval hlavně produktivitou a jejími mezinárodními komparacemi a zaváděním pětidenního pracovního týdne. Po listopadu 1989 působil jako ekonomický poradce některých ekonomických představitelů československých a českých vlád (např. v týmu místopředsedy vlády Vlasáka pro alternativní strategii ekonomické reformy) a také jako dlouholetý poradce odborové centrály ČMKOS.

Vytisknout