AUSTRALIAN POLITICS, SOCIETY & CULTURE

Celosvětová finanční krize

12. 11. 2009 / Kevin Rudd

Existuje pocit, že právě nyní takové období prožíváme: uběhlo sotva první desetiletí nového tisíciletí, sotva dvacet let od konce studené války a sotva třicet let od vítězství neoliberalismu – onoho konkrétního druhu fundamentalismu volného trhu, krajního kapitalismu a přehnané ziskuchtivosti, jenž se stal ekonomickou doktrínou naší doby.

Tato změna je způsobena tím, co nyní nazýváme celosvětovou finanční krizí. V průběhu pouhých osmnácti měsíců se tato krize stala jedním z největších útoků na ekonomickou stabilitu, jaký se odehrál za tři čtvrtě století. Jak už napsali jiní, “odráží největší selhání regulace v moderních dějinách”. Není to zkrátka jen krize, jíž čelí největší světové soukromé finanční instituce – ačkoli to je samo o sobě ze systémového hlediska také dost závažné. Je to víc než jen krize na úvěrových trzích, dluhových trzích, derivátových trzích, trzích s nemovitostmi a kapitálových trzích – nehledě na důležitost každého z těchto aspektů.

Tato krize se rozšiřuje na širší frontu: je to finanční krize, jež se stala krizí obecně ekonomickou; jež se může stát krizí zaměstnanosti; a jež v mnoha zemích způsobila krizi sociální a postupně i politickou. Dokonce se už začínají objevovat úvahy o dlouhodobých geopolitických důsledcích imploze na Wall Street – její dopad na budoucí strategický vliv Západu a obzvláště Spojených států.

Celosvětová finanční krize již dokázala, že nebere ohledy na jednotlivce, na jednotlivá odvětví, ani hranice států. Je krizí současně pro jednotlivce, národy i celý svět. Je krizí jak pro rozvinuté, tak pro rozvojové části světa. Je krizí jak institucionální, tak i intelektuální a ideologickou. Zpochybnila převažující neoliberální ekonomickou doktrínu uplynulých třiceti let – doktrínu, na níž stály národní i celosvětové řídící rámce, jež tak velkolepě nedokázaly zamezit ekonomickému chaosu, který nás zasáhl.

Není to poprvé v dějinách, co se mezinárodní výzvou pro sociální demokraty stala záchrana kapitalismu před ním samým: uznání velkých předností otevřených konkurenčních trhů a současně odvržení krajního kapitalismu a bezuzdné ziskuchtivosti, jež v poslední době svedly z cesty tak velkou část globální finanční soustavy. Franklinu Delano Rooseveltovi připadl úkol obnovit americký kapitalismus po Velké ekonomické krizi. A byli to opět američtí demokraté, silně ovlivnění Johnem Maynardem Keynesem, jimž připadlo znovu vybudovat poválečnou domácí poptávku, navrhnout Marshallův plán evropské obnovy a nastolit brettonwoodský systém řízení mezinárodních ekonomických závazků. A administrativě presidenta Obamy – a těm, kdo jeho vedení poskytnou mezinárodní podporu – nyní připadl úkol podpořit globální finanční systém, který by správně vyvážil soukromé pohnutky s veřejnou odpovědností, v reakci na vážné výzvy, jež představuje současná krize. Společnou nití, jež spojuje všechny tři tyto události, je spoléhání na činnost státu pro znovunastolení řádně usměrňovaných trhů a znovuvytvoření domácí i celosvětové poptávky.

Druhou výzvou pro sociální demokraty je nevylít s vaničkou i dítě. Jak se rozvíjí celosvětová finanční krize a její tvrdý dopad na pracovní místa pociťují rodiny na celém světě, nastane velký tlak na ústup k nějakému modelu všezajišťujícího státu a úplnému opuštění otevřených konkurenčních trhů jak na poli domácím, tak i mezinárodním. Protekcionismus už začal být cítit, byť v mírnější a nenápadnější podobě, než byla nepropracovanost Smoot-Hawleyova celního zákona z roku 1930. Protekcionismus, ať již mírný či tvrdý, je zaručenou cestou k přeměně recese v hospodářskou krizi, jelikož prohlubuje zhroucení celosvětové poptávky. Myšlenková výzva pro sociální demokraty nespočívá pouze v odvržení neoliberálního extrémismu, jenž nás do těchto potíží dostal, ale též v prosazování argumentů pro to, že právě sociálnědemokratický stát nabízí nejlepší záruky pro zachování výrobní výkonnosti správně řízených konkurenčních trhů, současně se zajištěním toho, že vláda je regulátorem, že vláda je financovatelem veřejných škol a že vláda vyrovnává nevyhnutelné nerovnosti na trhu příslibem spravedlnosti pro všechny. Trvalým filosofickým požadavkem sociální demokracie na politickou legitimitu je její schopnost vyvážit soukromé a veřejné, zisky a mzdy, trh a stát. Tato filosofie opět promlouvá se srozumitelností a pádností o výzvách naší doby.

Sociálně demokratické vlády na celém světě musí být schopné se vyrovnat s další výzvou – k vytvoření účelné politiky v reakci na krizi, která obnoví otřesený ekonomický růst, a současně také vytvořit nový regulační režim pro peněžní trhy budoucnosti. To je naše bezprostřední výzva. Pokud ale selžeme, je tu vážné nebezpečí, že nové politické hlasy extrémní levice a nacionalistické pravice začnou nabývat legitimity, jež jim byla dosud upřena. Historie je opět plná těch nejznepokojivějších předchozích případů.

Proto potřebujeme otevřenou analýzu ústřední role neoliberalismu mezi zásadními příčinami současné ekonomické krize. Potřebujeme též rozhodnou analýzu sociálně demokratického přístupu ke správně regulovaným trhům a ke správné roli státu, v novém ujednání pro budoucnost, jež se vyhne extrémismu jak levice, tak pravice. A tuto analýzu musíme spojit s nebývale naléhavým požadavkem na globální spolupráci, jestliže mají vlády ve svém úkolu uspět.

■ ■ ■

Po celém světě dnes existuje pochopitelný poplach mezi veřejností ohledně rychlosti, vážnosti i rozsahu rozvíjející se krize. Zatímco příčiny celosvětové finanční krize jsou složité, několik málo prostých ukazatelů je schopno postihnout závažnost a pohromu, jakou způsobila na peněžních trzích, v reálné ekonomice a vládních financích.

Peněžní trhy utrpěly nejrozsáhlejší narušení za celý náš život. Hodnota celosvětových trhů s akciemi poklesla zhruba o 32 bilionů amerických dolarů od svého vrcholu, což odpovídá společnému hrubému domácímu produktu zemí G7 za rok 2008. Úvěrové trhy téměř vyschly, a nárůst úvěrů je na nejnižší úrovni od druhé světové války. A, v jádru krize, ceny domů v mnoha zemích prudce klesají, s tím, že americké ceny klesají největší rychlostí od počátku novodobých záznamů.

Reálná ekonomika čelí jednomu z nejtěžších zaznamenaných období, a MMF odhaduje, že rozvinuté ekonomiky se zúží poprvé za 60 let, čímž počet nezaměstnaných v zemích OECD naroste o 8 milionů. V rozvojových zemích by podle odhadů Mezinárodní organizace práce mohla finanční a ekonomická krize uvrhnout do chudoby více než 100 milionů lidí.

Tato krize navíc způsobuje nebývalé výdaje a zadlužení vlád, jež bude citelné ještě v následujících desetiletích. Odhaduje se, že deficit Spojených států bude v roce 2009 celých 12,5% HDP. A odhady celkových (skutečných a závislých) finančních závazků plynoucích z řady případů pomoci bankám a záruk dosahují více než 13 bilionů dolarů – což je více než náklady na všechny větší války, v nichž kdy Spojené státy bojovaly. To, co tohle znamená pro budoucí mezinárodní půjčky Ameriky, je stejně tak nevídané.

Zmatek ovšem rychle přechází ve vztek, když ekonomická krize zasahuje životy rodin prostřednictvím rostoucí nezaměstnanosti, snižování nárůstu mezd a propad hodnoty majetku – zatímco odměny řídících pracovníků ve finančním sektoru neustále šplhají vzhůru, zjevně bez vztahu k realitě nedávných událostí. V roce 2007, měli výkonní šéfové S&P 500 v průměru 10,5 milionů dolarů (zhruba 344násobek platu běžných amerických pracujících). Manažeři 50 nejvýznamnějších investičních fondů a akciových fondů měli v průměru každý 588 milionů dolarů (19,000krát tolik, co běžný pracovník). V roce 2007, vyplatilo pět největších firem na Wall Street odměny v závratné výši 39 miliard dolarů – obrovské částky vyplacené řídícím pracovníkům investičních bank, jimž poté pomohli z nesnází američtí daňoví poplatníci.

To jsou impozantní čísla, daná ziskuchtivostí impozantních rozměrů. Zmatenou a čím dál rozezlenější veřejnost staví před následující otázky: Jak to, že se něco takového dovolilo? Jaká ideologie, jaká politika, jaké nešvary to umožnily? Existovala nějaká varování? A pokud ano, jak to, že si jich nikdo nevšímal?

■ ■ ■

George Soros prohlásil, že „nejvýznačnějším rysem současné finanční krize je, že nebyla způsobena žádným vnějším otřesem ... tuto krizi vyvolal systém samotný“. Soros má pravdu. Současná krize je vyvrcholením 30leté nadvlády ideologie volného trhu, porůznu nazývané neoliberalismus, ekonomický liberalismus, ekonomický fundamentalismus, thatcherismus nebo washingtonský konsensus, v přístupu k ekonomice. Stěžejní myšlenkou této ideologie je, že činnost vlády by měla být omezena a nakonec nahrazena tržními silami.

Během uplynulého roku jsme viděli, jak nevázané tržní síly přivedly kapitalismus k propasti. Bankovní systémy západního světa se dostaly na pokraj kolapsu. Téměř přes noc roztrhali zákonodárci i ekonomové neoliberální scénáře a vlády podnikly nebývalé a mimořádné intervence na zastavení paniky a odvrácení celosvětového finančního systému od kraje propasti.

I největší nositel neoliberální ideologické standarty, dlouholetý předseda centrální banky Spojených států (US Federal Reserve) Alan Greenspan, nedávno ve své výpovědi před Kongresem přiznal, že jeho ideologické stanovisko bylo chybné a „celá myšlenková konstrukce“ moderního řízení rizik se zhroutila. Henry Waxman, předseda kongresového výboru pro dohled a státní reformy, se Greenspana dále dotazoval: „Jinými slovy jste zjistil, že váš pohled na svět, vaše ideologie nebyla správná; že se neosvědčila?” Greenspan odvětil, „Naprosto, přesně tak.” Toto formální přiznání chyby od muže kdysi nazývaného 'Maestro’ se rozšířilo do celého světa.

Pro pochopení selhání neoliberalismu je třeba uvážit jeho hlavní prvky. Ideologie nespoutaného volného trhu, kterou zpochybnila velká hospodářská krize, se znovu objevila v sedmdesátých letech spolu s rozšířenou vírou, že přetrvávající ekonomické potíže s vysokou inflací a malým růstem byly výhradně důsledkem nadměrného zasahování vlády do trhu. V osmdesátých letech daly vlády Reagana a Thatcherové tomuto protidaňovému, protiregulačnímu a protivládnímu konzervativnímu hnutí politické vyjádření.

Neoliberální návrhy politiky plynou z teoretického přesvědčení o vyšší kvalitě neregulovaných trhů – obzvláště neregulovaných peněžních trhů. Tato tvrzení konec konců pramení z „hypotézy efektivního trhu”, jež ve své nejsilnější podobě tvrdí, že ceny na peněžních trzích, stejně jako ceny na akciových trzích, v sobě zahrnují dostupné informace, a představují tudíž nejlepší možný odhad cen majetku. Z toho tudíž plyne, že jsou-li trhy plně efektivní a ceny plně informované, není důvod se domnívat, že by byl pravděpodobný vznik bublin v cenách majetku; a pokud se přeci jen objeví, trhy se samy opraví; a neexistuje tudíž žádná oprávněnost pro vládní zásahy, jež by jejich výskyt měly zastavit. Vlastně by se, podle neoliberálního názoru, všechny odchylky od efektivnosti trhu měly přičíst na vrub vnějším příčinám. Bubliny a další narušení jsou způsobeny vládami a dalšími „nedokonalostmi”, ne trhy samotnými. Tato teorie ospravedlňuje víru v to, že by zájmem jednotlivců měl získat volnou ruku a že na rozdělení příjmů dané trhem by se mělo nahlížet jako na přirozené a ze své podstaty spravedlivé. Podle neoliberálního názoru jsou trhy spontánní a samoregulační produkty občanské společnosti, zatímco vlády jsou cizími vetřelci představujícími nátlak.

Neoliberální ekonomická teorie má své kořeny v teoriích Hayeka a von Misese, kteří věřili, že společnost by se měla vyznačovat „spontánním řádem”, který se vyvine, když budou jednotlivci sledovat své vlastní cíle v rámci systému zákonů a tradic. V ideálním případě by role vlád měla spočívat pouze v uplatňování smluv a ochraně rozložení vlastnických práv. Všechny ostatní ekonomické funkce by měly být ponechány tomu, co Reagan nazýval „kouzlo trhu”. Sám Hayek o trhu mluvil jako o „hře” – obzvláště hře zvané „katalaxie”, což je převzato z řeckého slova pro „směnu (zboží)”, která je podle Hayeka „soupeřením hraným podle pravidel a rozhodnutým na základě lepších dovedností, síly nebo štěstí”. Podle Hayekových pravidel je „hra” jediným správným určujícím činitelem pro rozdělení zdrojů, na rozdíl od jakýchkoli „atavistických” konceptů sociální spravedlnosti existujících v sociálně-demokratickém programu.

Zastánci neoliberalismu se snažili, kdykoli to bylo možné, odstranit všechny aspekty sociálně-demokratického státu. Idea sociální solidarity, která se odráží v kolektivním poskytování společenských statků, je zavrhována jako nesmysl centrálního plánování. Tváří v tvář vehementnímu odporu vůči škrtům ve veřejných službách se neoliberální program držel strategie „vyhladovění zvířete”, snižování daní za účelem potlačení schopnosti vlády investovat do vzdělávací, zdravotní a ekonomické infrastruktury. Konečný výsledek: poskytnout v ekonomii maximální prostor soukromým trhům.

Neoliberalismus se postupně stal ekonomickou doktrínou. Odrážel se v dalších a dalších vlnách snižování daní. Vlády se chvástaly svým úspěchem při snižování měřitelné úrovně zadluženosti, a současně odmítaly uznat dlouhodobou ekonomickou cenu neinvestování do vzdělávání, dovedností a školení (jež zvyšují produktivitu), a zavrhovaly přiměřenou roli státní zadluženosti při financování investic do infrastruktury, která je oporou dlouhodobému ekonomickému růstu. Neoliberálové také projevovali vášnivou oddanost naprosté deregulaci trhu práce. Neoliberálové na pracovní sílu běžně nahlížejí jako na jakoukoli jinou ekonomickou komoditu. V ideálním neoliberálním řádu by se ochrana trhu práce měla omezit pouze na fyzickou bezpečnost, a ne na přiměřené odměňování či minimální zásady pro vyjednávání. Opět by mělo převážit smluvní právo, spíš než jakýkoli širší koncept společenské smlouvy. Neoliberálové ve vládě začali notoricky zdráhat identifikovat a reagovat na případy selhání trhu. Změny klimatu jsou pádným příkladem. To, co Sir Nicholas Stern opodstatněně popisuje jako největší selhání trhu v dějinách lidstva, neoliberálové zamítají jakožto návrh na svévolné vměšování do tržních sil.

■ ■ ■

Neoliberální neregulační mantra je ještě zjevnější v řízení finančních trhů. Ve Spojených státech usilování o finanční deregulaci překročilo Rubikon zrušením Glass-Steagallova zákona ustanoveného v důsledku Velké hospodářské krize. V opojných dvacátých letech se velké americké banky, jejichž tradiční úlohou bylo prostě přijímat vklady a poskytovat půjčky, vrhly na bouřlivý býčí trh, obchodovaly na vlastní účet, schvalovali krytí nových emisí akcií a účastnily se lehkomyslné spekulace. Když bublina trhu s akciemi roku 1929 praskla, vzala s sebou komerční banky a způsobila ničivou řetězovou reakci, která na desetiletí ovlivnila celou ekonomiku. Roku 1933 zavedl President Roosevelt Glass-Steagallův zákon, aby do budoucna zamezil vystavení komerčních bank z Main Street rozmarům Wall Street. Jak poznamenal Keynes, sám také úspěšný spekulant: „Když začne být kapitálový rozvoj země vedlejším produktem činnosti kasina, práce nejspíš nebude odvedena dobře.”

Po lobbyistickém úsilí sektoru finančních služeb v hodnotě 300 milionů dolarů byl Glass-Steagallův zákon roku 1999 účinně zrušen, což odstranilo zákaz toho, aby komerční banky vlastnily investiční banky. Nyní se otevřely dveře pro vytváření obrovských konglomerátů finančních služeb. Jedním z prvních, kdo využil nového režimu, byla Citigroup, vytvořená z běžné banky Citicorp a Travelers Group, která se ještě předtím sloučila s investiční bankou Salomon Smith Barney. Problém byl v tom, že takovéto sloučené celky začaly být systémově příliš důležité, než aby mohly selhat, a jejich pobočkám investičního bankovnictví bylo přesto dovoleno zabývat se spekulacemi obrovského rozsahu – tak rozsáhlými, že ohrožovaly finance jakékoli vlády, která jim musela pomáhat z nesnází. Citigroup se ve skutečnosti stala příjemcem balíčku záchrany od daňových poplatníků, který činil odhadem 249 miliard dolarů. Je ironií, a – vzhledem k protivládní neoliberální doktríně – také velkým pokrytectvím, že masivní vystavení těchto soukromých konglomerátů riziku jim současně vystavilo i vládu, vzhledem k rozsahu možné vládní intervence v případě selhání bank. Během bubliny si toho ovšem nikdo nevšímal, zatímco se obrovské zisky privatizovaly a ztráty socializovaly při fungování implicitních záruk.

Na mezinárodní úrovni řídí bankovní rizika basilejská dohoda. Nyní se však názorně ukázalo, že direktivy Basel II vydané v červnu roku 2004 nejsou dostatečné, jelikož ponechaly určení rizik na chybných procesech úvěrových ratingů a „samoregulačních“ interních modelech samotných bank pro posuzování. A mimoto, basilejská pravidla se dala snadno obejít při použití netradičních finančních struktur: cíleně se používaly strukturované investiční nástroje pro přesun rizik mimo bilanční výkazy. Jak tvrdil Joseph Stiglitz, „mnoho velkých bank v Americe se místo 'půjčování’ přeorientovalo na 'stěhování‘,” zaměřily se na vytvoření půjček, jejich přeskupení a následný prodej, s tím, že na jejich tradiční roli při posuzování rizik a prověřování úvěrové bonity je kladem malý důraz.

Místo toho klíčová funkce posuzování rizik do značné míry přešla na ratingové agentury. Přitom, jak závisely na bankách svými příjmy, byly agentury v zoufalém střetu s lákadlem velkých zisků výměnou za bezproblémová hodnocení. Jerome Fons, bývalý vrchní ředitel Moody’s pro kvalitu úvěrů, v říjnu roku 2008 připustil, že „do středu zájmu Moody’s místo ochrany investorů dostalo to, že šlo o organizaci řízenou marketingem ... zájem managementu se přesouval čím dál tím víc k maximalizaci výnosů.” Nakonec v podstatě toto zaměření přispělo k vytvoření atmosféry, v níž začala mít řada soukromých ratingových agentur až přílišné sklony pohlížet příznivě na rizika spočívající v investicích jejich klientů.

Finanční liberalizace dala též vzniknout spoustě nových neregulovaných finančních institucí na tom, co se nyní šířeji označuje jako trh bankovního zprostředkování: investiční fondy, akciové fondy, hypotéční makléři. Investiční banky s poměrem dluhu k vlastnímu kapitálu dosahujícím 30:1 také podepřely nedostatečné a chybné účetní standardy, které podněcovaly společnosti kótované na burze, aby podle pravidla „mark to market” upravily svá aktiva: tedy, aby je fakticky přecenili v souladu s tržními cenami, když vylétnou při konjunktuře.

Řada velkých národních a mezinárodních finančních krizí za poslední desetiletí už měla vést k pauze na zamyšlení, zásah a jednání. Asijská finanční krize z roku 1997 způsobila rozsáhlou ekonomickou a sociální devastaci a vedla ke znepokojenému volání po „nové mezinárodní finanční stavbě”. Toto volání bylo ale vždy samolibě zlehčováno vyspělými ekonomikami jako něco, co by bylo ku prospěchu primárně pro asijské a další rozvojové ekonomiky postižené krizí. Bylo snazší obviňovat „starý dobrý kapitalismus“ než se podívat na podstatu neoliberální doktríny (včetně živelných útoků investičních fondů na národní měny), jíž se stále řídily globální finanční trhy. Objevila se další varovná znamení, včetně pomoci pro investiční fond Long-Term Capital Management (LTCM) v roce 1998 a velkolepá bublina a propad internetových společností v letech 2000–01.

Pokaždé, když se objevila krize, přispěchala se záchranou americká federální rezervní banka (US Federal Reserve) s tím, že výrazně snížila federální úrokové sazby, aby vehnala do trhu vyšší likviditu a odvrátila jakékoli další zhoršení. Po pádu burzy v roce 1987, válce v Zálivu, mexické krizi z roku 1994, asijské finanční krizi z let 1997–98, debaklu LTCM z roku 1998 a prasknutí internetové bubliny v letech 2000–01 byla reakce vždy tatáž.

Investoři začali čím dál tím víc důvěřovat tomu, že pokud se něco pokazí, ochrání je měnová politika známá jako „Greenspan put” – nízké úrokové sazby, vysoká likvidita a ochrana cen aktiv. Uvolněná měnová politika byla vnímána jako elixír, jenž dokázal vyléčit jakoukoli nestabilitu trhu která vznikla. Vlastně to jen přilévalo víc oleje do ohně v podobě levných peněz, který byly dostupné pro půjčky.

Nízké úrokové sazby daly ve Spojených státech vzniknout nové třídě vypůjčovatelů, které hypotéční makléři podněcovali ke koupi vlastního bydlení. Výsledkem toho bylo, že se ohromné množství kapitálu nahrnulo do trhu podřadných hypoték, kde směřovalo k dlužníkům s chabou úvěrovou historií. Současně s tím převažující anti-regulační kultura na finančních trzích napomohla rozvoji nového modelu bankovnictví – takzvaného modelu originate-and-distribute (distribuce kreditního rizika vzniklého poskytnutím úvěru). Hypotéční makléři poskytovali půjčky, které poté prodávali jiným, včetně investičních fondů a strukturovaných investičních nástrojů, čímž přeťali pouto mezi posuzovatelem úvěruschopnosti a konečných držitelem půjčky. Zde se oba svět střetly: svět snadných půjček jako definující charakteristika Greenspanova neoliberálního finančního řádu, a další neoliberální svět neregulovaných finančních institucí se svým novým bankovním modelem, který fakticky rozložil riziko. Tato kombinace byla toxická: vytvořila bublinu aktiv nebývalých rozměrů a, což bylo nejzásadnější, s nebývalým dosahem napříč světovým finančním systémem prostřednictvím trhu bankovního zprostředkování. Pokud by bublina praskla, vazby na hlavní systém komerčního bankovnictví a z něj vyplývající vládní záruky, znamenaly, že stát (a ne trh) ponese následky. Toto je podstata neoliberálního dědictví, jež nyní daňovým poplatníkům zůstalo – dnes i do budoucna.

Zbytek je už samozřejmě znáte. Každoroční objem amerických podřadných a dalších sekuritizovaných hypoték vzrostl zhruba ze 160 miliard dolarů v roce 2001 na více než 600 miliard v roce 2006. Kvůli nízkým úrokovým sazbám a vysoké poptávce po bydlení ceny bydlení vylétly. Ve srovnání s průměrným ročním zhodnocením amerických cen bydlení ve výši 1,4% během třiceti let až do roku 2000 rostly ceny bydlení mezi lety 2000 a 2006 ročně o 7.6%, spolu s obrovským nárůstem na trhu podřadných hypoték. Pomalu začaly být známky finanční nestability zřejmé všem, kdo byli ochotni se dívat. Magnát Warren Buffett rozpoznal vznikající riziko tkvící ve finančních inovacích, snadných penězích a slabé regulaci roku 2003, kdy poukázal na to, že mnoho nových finančních nástrojů se podobá „finančním zbraním hromadného ničení, nesoucím s sebou nebezpečí, které, byť je nyní skryto, je potenciálně smrtonosné”.

Banka pro mezinárodní platby (Bank for International Settlements), která vždy byla skeptičtější než většina ostatních, byla první oficiální institucí, která začal bít na poplach. Ve své výroční zprávě z roku 2007 BIS upozorňovala, že „roky uvolněné měnové politiky podnítily obrovskou globální úvěrovou bublinu a zanechaly nás náchylné k dalšímu propadu podobnému třicátým letům dvacátého století.” I přesto nedošlo k žádnému systémovému opatření.

Navzdory třem krizím v průběhu jednoho desetiletí, navzdory jasným varováním, která s nimi a po nich přišla, byli neoliberálové natolik přesvědčeni o ideologické oprávněnosti jejich věci a tak slepí ve své bezpodmínečné víře, že trhy jsou ve své podstatě samokorekční, že odmítli byť i jen uznat závažnost problémů, jež se objevily. Tyto problémy neodpovídaly modelu, a proto byly důkazy prostě odloženy. Nekompromisní neoliberálové neměli zájem, jelikož v srdcích cítili, že oni mají pravdu. Nadešel čas prohlásit, z týlu současné krize, že velký neoliberální experiment posledních třiceti let selhal a císař je bez šatů. Neoliberalismus, a fundamentalismus volného trhu, k němuž vedl, se ukázal být stěží víc než jen osobní ziskuchtivost převlečená za ekonomickou filosofii. A nyní paradoxně připadá sociální demokracii úkol zachránit liberální kapitalismus před tím, aby se sám rozložil.

■ ■ ■

Se zánikem neoliberalismu začala být role státu opět uznávána jako zásadní. Stát je primárním činitelem, který reagoval na tři zřejmé oblasti současné krize: záchranou soukromého finančního systému před kolapsem; poskytnutím přímých podnětů reálné ekonomice kvůli zhroucení soukromé poptávky; a navržením národního a mezinárodního systému regulace, v němž bude mít vláda konečnou zodpovědnost za určení a prosazování jeho pravidel.

Současnou výzvou pro sociální demokraty je přepracovat roli státu a s ní spojené politické ekonomie sociální demokracie do komplexního filosofického rámce pro budoucnost – upraveného jak pro období krize, tak pro období prosperity. Při tom budou sociální demokraté čerpat zčásti z dlouholeté keynesianské tradice. Sociální demokraté budou muset sáhnout i mimo Keynese, vzhledem k některým novým skutečnostem, jimž čelíme zhruba 70 let po vydání Keynesovy Obecné teorie.

Dlouho před tím, než byl pojem 'třetí cesta’ zpopularizován literatuře politiky devadesátých let dvacátého století, na sebe sociální demokraté nahlíželi jako na někoho, kdo představuje politickou ekonomii střední cesty, která odmítala jak státní socialismus, tak fundamentalismus volného trhu. Místo toho sociální demokraté zachovávají vydatnou podporu tržní ekonomiky, ale předpokládají, že trhy mohou fungovat jen ve smíšené ekonomice, kde má stát roli regulátora a financovatele a poskytovatele veřejných statků. Transparentnost a konkurenční neutralita, zajištěná konkurenčním režimem a zákonem na ochranu spotřebitelů, jsou nezbytné.

Sociální spravedlnost je též vnímána jako neodmyslitelná součást sociálně-demokratického programu. Sociálně-demokratické usilování o sociální spravedlnost je založené na víře v samozřejmou důležitost rovnosti, namísto například výhradně utilitářského argumentu, že nějaká konkrétní investice do vzdělání je důležitá, jelikož vede ke zvýšení nárůstu produktivity (ačkoli, naštěstí pro moderní sociální demokraty, obojí je náhodou pravda). Vyjádřeno šířeji, usilování o sociální spravedlnost je založeno na argumentu, že všem lidským bytostem je vlastní právo na lidskou důstojnost, rovnost příležitostí a možnost žít naplňující život. V podobném duchu píše Amartya Sen o svobodě jako o prostředku pro dosažení ekonomické stability a růstu, ale také jako o něčem, co je cílem samo o sobě. Vláda má podle toho jasnou roli při poskytování takových veřejných statků, jako je všeobecné vzdělání, zdraví, pojištění proti nezaměstnanosti, proti pracovní neschopnosti a penzijní příjem. Tohle je v rozporu s hayekovským názorem, že hodnota jednotlivce by měla být v první řadě a bez sentimentu určována trhem.

Sociálně-demokratické vlády čelí trvalé výzvě spoutat schopnost trhu zvýšit inovace, investice a růst produktivity – a skloubit je s účinným regulační rámcem, kteří řídí rizika, opravuje selhání trhu, financuje a poskytuje veřejné statky a usiluje o sociální spravedlnost. Příkladem takové vlády jsou australské labouristické vlády Boba Hawkeho a Paula Keatinga během osmdesátých a na počátku devadesátých let. Hawke a Keating uskutečňovali ambiciózní a nijak omluvný program ekonomické modernizace. Jejich reformy zmezinárodnily australskou ekonomiku, odstranily protekcionistické bariéry a otevřely ji širší konkurenci. Dokázali výrazně zlepšit produktivitu australské soukromé ekonomiky, a současně s tím rozšířit úlohu státu při poskytování veřejných služeb zdravotnictví a vzdělávání, které zvyšují ekvitu.

■ ■ ■

Při současné krizi mají tudíž sociální demokraté velkou výhodu v souvislém postoji vůči centrální úloze státu – na rozdíl od neoliberálů, kteří jsou svázáni ideologickými pouty, když jsou nuceni spoléhat a stát, kterým zásadně opovrhují, aby zachránil finanční trhy před kolapsem. Toto umožňuje sociálně-demokratickým vládám podniknout takové praktické kroky, jako je regulace úvěrového trhu, intervence a stimulace poptávkové strany ekonomiky. Nepříjemnou pravdou pro neoliberály je, že nebyli schopni se obrátit na nestátní činitele a nestátní mechanismy, aby uhradili rizika a znovu nastolili důvěru, obnovili bilanční výkazy a otevřeli celosvětový pohyb kapitálu. Toto je možné jen prostřednictvím státu.

V raných stádiích globálního finančního kolapsu centrální úlohu státu znovu potvrdily vlády jak klasické levice tak pravice, když jednaly tak, aby zaručily integritu bankovního systému. Konzervativní neoliberálové se dovolávali „subjektivního rizika” – způsobem podobným diskusi o tom, kdo zaplatí požárníkům, zatímco samotný dům lehá popelem. Alternativou k vládní intervenci, jak globální bankovní bratrstvo až příliš dobře ví, byl systémový kolaps. Prvním krokem k udržení důvěry a obnovení likvidity koncem roku 2008 bylo poskytnutí jednoznačné garance vkladů do tradičních finančních institucí. Ochota veřejnosti, vyjádřená prostřednictvím jednotlivých vlád, přijmout případné s tím spojené závazky, odhaluje obecně uznávaný názor, že stabilita bankovního systému je veřejným statkem sama o sobě. Jak poznamenal Keynesův životopisec Robert Skidelsky: „když přišel rozhodující okamžik, zjistili jsme, že daňoví poplatníci národa stále stojí za bankami a národní řízení insolventnosti je důležité.“

Vlády následně také předvedly ochotu podniknout nebývalé intervence na soukromých úvěrových trzích. Vlády se zapojily konkrétně do kapitalizace bank, přímého nákupu bankovních a korporačních obligací, vytvoření účelově založených nástrojů pro sdílení rizik se soukromými finančními institucemi, a do hlavních záruk pro podporu mezibankovního půjčování. Ve Spojených státech se záchrana Citigroup a Bank of America de facto rovná zestátnění. Toto následovalo po uvalení nucené správy na Fannie Mae (Federal National Mortgage Association, FNMA) a Freddie Mac (Federal Home Loan Mortgage Corporation), a faktického znárodnění AIG, největší pojišťovací společnosti na světě. Opět byl k záchraně povolán sociálně-demokratický stát, a ne nespoutané tržní síly.

Tato opatření nebyla provedena na základě socialistické ideologie, a také nepředstavují návrat ke státnímu vlastnictví a kontrole. Až se finanční systém stabilizuje a globální recese ustoupí, můžeme očekávat, že se vlády opět stáhnou z přímého zapojení do vlastnictví a fungování bankovního sektoru. Cílem současného zásahu je zajistit úvěrové trhy tak, aby mohly sloužit potřebám soukromých podniků a spotřebitelů. Dny praktické deregulace a neomezených finančních inovací jsou zcela jasně pryč a nesmí se nikdy vrátit. Následky pro ekonomiku jsou příliš velké.

Stabilizace finančního systému je nezbytným prvním krokem k předejití systémovému kolapsu. Jenže prasknuté spekulativní bubliny a následné přiškrcení úvěrů již přivodily zpomalení ekonomického růstu, narůstající nezaměstnanost a možnost vleklé globální recese. Neoliberálové jako Alan Moran z Australian Institute of Public Affairs prohlašují, že náklady recese by měli nést zaměstnanci, prostřednictvím snížení mezd a snížení výdajů – což je přesně postoj amerického ministra financí Andrewa Mellona na počátku Velké hospodářské krize. Sociální demokraté, oproti tomu, zdůrazňují centrální roli státu při udržení souhrnné poptávky, jak ve spotřebě tak v investičních výdajích, v době ochabujícího růstu. To znamená, že stát se sám musí zapojit do stimulace na straně poptávky, aby vykompenzoval rozsáhlé zúžení soukromé poptávky. MMF čtyřikrát pozměnil svou předpověď na rok 2009, celkem o 3% celosvětového HDP. Tato „růstová mezera“ naznačuje rozsah úkolu fiskální stimulace, který nyní čeká na vlády, má-li být mezera na straně poptávky vyrovnána a má-li být odvrácena značná nezaměstnanost. Tohle je klasické keynesiánství, čisté a prosté.

Keynes tvrdil, že, Stiglitzovými slovy řečeno, „v případě závažného poklesu bude monetární politika nejspíš neúčinná. Bude zapotřebí fiskální politiky.” Věřil, že v době dramaticky zpomaleného ekonomického růstu se monetární orgány ocitnou v pasti likvidity, neschopné „vyvolat nárůst v poskytování úvěrů s cílem zvýšit úroveň ekonomické aktivity”. Nebo, jak to popsali jiní, monetární politika se stane neúčinnou, protože je to jen „tlačení provázku”. Vlastně, jak naznačuje Paul Krugman, „selhání monetární politiky v současné krizi ukazuje, že Keynes měl už od začátku pravdu.” Pravdou je, že fiskální politika musí podpořit tu monetární pro souhrnnou poptávku. Ani jedna sama o sobě nestačí.

S argumentem, že náklady při neposkytnutí fiskálních impulzů převáží nad negativními dopady na rozpočty, Tony Blair naléhal na současné vůdce, aby „udělali, cokoli je třeba ... aby znovu rozproudili finanční systém”. Výzvou pro nové keynesiánce je také zajistit, aby tato stimulace byla cílená, včasná a přechodná. Úměrně s tím, jak se soukromá spotřeba a obchodní investice vzpamatují, by se měla snižovat fiskální stimulace, aby nevyhnala nahoru inflaci v období ozdravění ekonomiky.

Při navrhování aktivních opatření ke stimulaci poptávky je tudíž nutné zdůraznit ústřední princip keynesiánského řízení ekonomiky: potřebu vyvážit rozpočty v průběhu ekonomického cyklu. Selhání v tomto směru, spolu s přehnanou tolerancí inflace, do značné míry přispělo k pádu keynesiánského řízení ekonomiky na počátku sedmdesátých let. Nárůst veřejných investic a přímé převody domácnostem budou stimulovat ekonomiku, ale bude třeba za ně v budoucnu, až se obnoví ekonomický růst, zaplatit.

Sociální demokraté vždy zdůrazňovali potenciál systémových šoků vyplývající ze spekulativních bublin a jejich prasknutí poháněných tím, o čem Keynes hovořil jako o nepředvídatelném „zvířecím duchu” investorů. Finanční regulace musí bankám a dalším finančním institucím umožnit být prostředníky mezi úsporami domácností a obchodními investicemi, aniž by se samy staly zdrojem systémové nestability. Toto vyžaduje pečlivou regulaci nad rámec prostého zajištění toho, že jednotlivé instituce budou dodržovat standardy navržené na ochranu před jejich insolventností za normálních ekonomických podmínek. Tento sektor jako celek by měl být uzavřen činnostem, které zvyšují systémová rizika, jako je nadměrný rozmach derivátních trhů. Stejně důležité ve světle nedávné krize je, aby si sociálně demokratický systém uvědomil dopad pobídkových struktur ve firmách na míru přijetí rizik u jednotlivců. Pro sociální demokraty představují systémová stabilita a integrita veřejné statky samy o sobě – veřejné statky, který vždy budou mít přednost před příležitostmi jednotlivců maximalizovat zisk).

■ ■ ■

Další výzvou pro sociální demokraty při vypořádávání se se současnou krizí je její téměř nevídaný celosvětový rozsah. Tohle má dva aspekty: integrace a vzájemná závislost finančních trhů, která přivodila rychlé šíření nákazy; a následky pro reálnou ekonomiku, když propad poptávky v jedné zemi ovlivní export ze země další.

Místo, aby riziko rozložil po celém světě, ho globální finanční systém prohloubil. Neoliberální doktrína měla za to, že se globální finanční trhy nakonec opraví samy – že neviditelná ruka nespoutaných tržních sil najde své vlastní ekvilibrium. Jenže, jak Stiglitz jízlivě podotkl: „důvodem, proč se neviditelná ruka často zdá být neviditelná, je, že neexistuje.” Finanční trhy se neopravily samy. Globální finanční inovace problém s cenovými bublinami znásobily, místo aby ho zmenšily. Neoliberalizační antiregulační problém na amerických hypotéčních trzích rychle přeměnily v rozvinutou celosvětovou finanční a ekonomickou krizi, která nyní hrozí, že ovlivní budoucnost otevřených globálních trhů – další příklad kapitalismu rozkládajícího sebe sama, jenže tentokrát v děsivějším globální měřítku.

Vyvstávají tři hlavní zásady: zaprvé, národní finanční trhy vyžadují účinnou národní regulaci; zadruhé, globální finanční trhy vyžadují účinnou globální regulaci, i kdyby jen proto, že quantum celosvětových finančních transakcí je nyní schopné zdolat jakoukoli osamoceně stojící národní ekonomiku; a zatřetí, prostředky pro dosažení účinné regulace v obou případech mohou podat jen navzájem spolupracující národní vlády. Nenabízí se žádné řešení ze soukromých finančních trhů, které by se vypořádalo s rozsahem a složitostí celosvětové systémové nestability, jíž nyní čelíme.

Proto se svět nyní obrátil ke koordinovaným vládním krokům prostřednictvím G20ky: poskytnutí okamžité likvidity celosvětovému finančnímu systému; koordinace dostatečných fiskálních stimulů v reakci na růstovou mezeru pramenící z globální recese; přepracování globálních regulačních struktur pro budoucnost, včetně nové Basel III; reforma stávajících globálních veřejných institucí – obzvláště MMF – aby jim byly poskytnuty pravomoci a zdroje potřebné pro požadavky jednadvacátého století. Tragédií je, že po desetiletích od nástupu neoliberalismu se MMF, Keynesovo dítě z Bretton Woods, na čas stal organizací, jejímž prostřednictvím se neoliberální doktrína šířila po světě – ke škodě dlouholeté pozice fondu a s reálným dopadem na jeho schopnost účinně jednat v současné krizi s vládami, s nimiž v minulosti špatně zacházel.

Vlády musejí vytvořit důsledné globální finanční směrnice, aby zabránily rychlému pádu na dno, kdy kapitál prosakuje do oblastí globální ekonomiky s nejslabší regulací. Musíme vytvořit přísnější celosvětové reportovací normy pro systémově důležité finanční instituce. Také musíme vytvořit přísnější kontrolní systém pro poskytování pobídek za zodpovědnější korporátní chování, včetně odměňování řídících pracovníků.

Dále je třeba rozšířit pravomoci MMF pro provedení pečlivé analýzy a posílit jeho systém včasných výstrah ohledně institucionální zranitelnosti. A jeho řídící uspořádání je třeba zreformovat. Nemá smysl, aby upořádání pro řízení současného globálního finančního systému odráželo rozložení sil ze čtyřicátých let. Je jedině rozumné, že pokud očekáváme, že rychle se rozvíjející ekonomiky, jako je Čína, poskytnou multilaterálním institucím, jako je MMF, vyšší příspěvky, měly by na těchto fórech také získat silnější rozhodovací hlasy.

Dlouhodobou výzvou pro vlády je zaměřit se na nevyváženosti, které pomohly destabilizovat globální ekonomiku v posledním desetiletí: obzvláště na nerovnováhu mezi velkými přebytkovými ekonomikami jako jsou Čína, Japonsko a země vyvážející ropu, a velkými zadluženými zeměmi, jako je Amerika. Z krátkodobého pohledu tyto nevyváženosti pravděpodobně narostou, jak roste deficit amerického rozpočtu. Ze střednědobého pohledu bude překonání těchto nevyvážeností a práce na vytvoření stabilnějšího globálního makroekonomického rámce vyžadovat nové úrovně globální ekonomické spolupráce a koordinace. Jakákoli náhlá změna v řízení těchto globálních nevyvážeností – například když Čína prudce sníží nákup amerických státních dluhopisů – by otřásl devizovými trhy, s vážnými následky jak pro dolar tak pro naděje na globální ekonomické ozdravění. A tohle se opět rýsuje jako výzva pro státnické umění; nemůžeme zkrátka doufat, že jednotliví účastníci na trhu nějakým kouzlem udělají to, co je správné.

Role sociálních demokratů při vypořádávání se s globální krizí má ještě další rozměr. Dopad krize na chudobu a politickou stabilitu v rozvojovém světě nebyl ještě v globální debatě o politice reagující na krizi plně zaznamenán. Zásah Světové banky, bilaterální oficiální rozvojová spolupráce a pokračující naplňování rozvojových cílů milénia se staly nejdůležitější součástí zvládání následků krize, která by jinak uvrhla velkou část rozvojového světa zpět do chudoby. Sociální demokraté, jednak díky svým instinktům, jednak díky tradici, mají sklony se do tohoto zapojit, ale bude to těžší, jak se rozpočty vyspělých zemí dostanou pod větší tlak nebývalých vnitrostátních požadavků, které na ně nyní krize klade.

Neoliberálové, jako neokonzervativci (jejich ideologičtí souputníci ve sféře zahraniční politiky), jsou vnitřně podezřívaví vůči všem formám multilaterálního řízení. Vlastně existuje paralela mezi odporem neoliberálů vůči zásahům národních vlád do národních trhů a jejich odporem vůči mezinárodním vládním institucím zasahujícím na globálních trzích. Kontrast se sociálními demokraty je opět poučný, vzhledem ke dlouhé tradici internacionalismu u sociálních demokratů – která je sama o sobě odpovídající vlastností vzhledem ke složitosti řízení mezinárodního trhu, spolupráci a koordinaci, s nimž se nyní všichni vyrovnáváme. Pravdou je, že se nenabízejí žádná důvěryhodná unilaterální řešení, vzhledem k narůstajícímu rozptylování globální ekonomické síly.

■ ■ ■

Politickým domovem neoliberalismu v Austrálii je samozřejmě samotná Liberální strana. Za poslední desetiletí Howardova vláda snížila investice do klíčových veřejných statků, včetně vzdělávání a zdraví. Odmítla také investovat do státní ekonomické infrastruktury, bez ohledu na varování centrální banky před dopadem dlouhodobého omezování kapacity na ekonomický růst. Liberálové ve vládě se také pustili do úplně deregulace trhu práce – založeného na argumentu, že lidská práce se nijak neliší od ostatních komodit. Vedeni filosofií minimálního vládního zasahování do trhů liberálové ignorovali jak Dawson Review z roku 2003, tak četné zprávy od ACCC volající po kriminalizaci kartelového jednání. Odmítli jednat, aby zabránili nahromadění tržní síly prostřednictvím plíživých akvizic. Odmítli účinně regulovat spotřebitelské úvěry nebo úvěrové ratingové agentury. A ignorovali výzvy – od Fóra finanční stability (Financial Stability Forum) v roce 2000, podání Australian Prudential Regulatory Authority k HIH Royal Commission v roce 2002, a program MMF vyhodnocující finanční program v roce 2006 (IMF Financial Sector Assessment Program) – k zavedení plánu na pojištění vkladů, který by sladil naši ochranu vkladů s většinou ostatních zemí OECD. Nejvážnější bylo, že Howardova vláda přehlížela nebývalý nárůst zadluženosti domácností i mezinárodních dluhů. Průměrná zadluženost domácností v poměru k ročnímu hrubému disponibilnímu příjmu se více než zvýšila na 114,5%, ze 49,8% za vlád Hawkea a Keatinga; poměr čistých úspor domácností vůči disponibilním příjmům spadů na průměrné 1,1%, z průměrných 7,9% za vlád Hawkea a Keatinga; a úroveň australského zahraničního dluhu vzrostla na 55,5% HDP, ze 37,9% HDP za vlád Hawkea a Keatinga.

Kontrast mezi soupeřícími politickými tradicemi v Austrálii ohledně role vlády a trhu je jasný. Labouristé v mezinárodní tradici sociální demokracie, soustavně argumentují ve prospěch role vlády při regulaci trhů a poskytování veřejných statků. V souladu s touto tradicí labouristická vláda jednala rozhodně prostřednictvím zásahu státu, aby udržela stabilitu australských finančních systémů s ohledem na ekonomickou krizi. V říjnu vláda zasáhla s cílem garantovat všechny vklady. Pro podporu mezibankovního půjčování u australských hlavních aktérů vláda podpořila formou garance financování mezibankovních institucí. Na podporu likvidity vláda uzákonila zvýšení maximální hodnoty státních dluhopisů o 25 miliard dolarů na maximální hodnotu státních dluhopisů, které je možné najednou vydat. Iniciovala také program na zakoupení hypotéčních cenných papírů. K ochraně finančních institucí před bezohlednými spekulanty byl zaveden přechodný zákaz rychlých prodejů. Labouristé jednali i ku pomoci reálné ekonomice, pro stimulaci ekonomické aktivity investicí do cíleného vytváření pracovních míst; reformou služeb v oblasti zdravotnictví, vzdělávání, znevýhodnění (disabilities) a bezdomovectví; a v silniční, železniční, přístavní a další důležité infrastruktuře. To vše prostřednictvím rázných státních opatření.

Liberálové přijímající neoliberální tradici namířenou proti regulaci usilují o co největší omezení působnosti státu na soukromých trzích. Rozdíl odrážejí prohlášení předchozího ministerského předsedy, že „konkurenční kapitalismus v rámci volných trhů zůstává nejúčinnějším ekonomickým paradigmatem, jak doma, tak na mezinárodní úrovni”; že „správné reakce budou zakotvené v doktrínách volného trhu”; a že „bychom se měli vyhnout uchýlení k opětovné regulaci.” Tato ideologie Austrálii v přípravě na současnou krizi moc dobře neposloužila.

■ ■ ■

Účinná reakce na celosvětovou finanční krizi v budoucnosti vyžaduje vyřešení závažných otázek z minulosti, z nichž hlavní je: Co způsobilo takovou krizi, že vedla ke všeobecné ekonomické a sociální devastaci? Rozsah krize a její dopad po celém světě znamená, že drobné úpravy dlouhodobě uznávaných doktrín nepostačí. Prokázaly se již dvě nepopiratelné pravdy: že finanční trhy nejsou vždy samoopravné nebo samoregulační, a že vlády (na úrovni národní i mezinárodní) se nikdy nemohou vzdát své zodpovědnosti za udržení ekonomické stability. Tyto dvě pravdy už samy o sobě boří nároky neoliberalismu na jakoukoli trvalou ideologickou legitimitu, neboť odstraňují základy, na nichž je celý neoliberální systém vystavěn.

V jakém rozsahu sociální demokracie účinně a udržitelně zareaguje na výzvy, jež nám zanechali neoliberálové, zůstává otevřenou otázkou. Nedávné reflexivní připomenutí cyklů dějin Robertem Skidelskym mírní jakékoli tendence levého středu pociťovat ideologický triumf ze zániku neoliberalismu:

Říká se, že společnosti se pohupují jako kyvadla mezi střídajícími se fázemi vitality a rozkladu; pokroku a konservatismu; nevázanosti a puritanismu. Každý pohyb směrem ven přivodí krizi přemíry, která vede k reakci. Rovnováhy se dosahuje těžko a je vždy nestabilní. Ve svých Cyklech amerických dějin (1986), Arthur

Schlesinger Jr definoval politicko-ekonomický cyklus jako „ustavičný přesun zájmu státu mezi veřejnými účely a soukromými zájmy” ...

Další argumentovali tím, že zažíváme zásadnější změnu režimu: třetí v poválečné historii, počínaje keynesiánským modelem od čtyřicátých do sedmdesátých let; následovaným nástupem neoliberalismu, mezi lety 1978 až 2008; a nyní následovaným novým režimem, který se utváří. Možná se tomuto novému režimu začne říkat 'sociální kapitalismus’ nebo 'sociálně-demokratický kapitalismus’, nebo prostě jen 'sociální demokracie’. Ať již bude označení jakékoli, koncept je jasný: systém otevřených trhů, jednoznačně regulovaných aktivistickým státem, a takový, v němž stát zasahuje, aby omezil větší nerovnosti, než konkurenční trhy nevyhnutelně vytvoří.

V každém případě jsou otřesové změny v plném proudu, slabá místa podléhají zlomům, jež by časem mohly podlehnout ještě hlubším tektonickým posunům. Ani vlády, ani lidé, jež reprezentují, už nemají důvěru v neregulovaný systém extrémního kapitalismu. Jak to formuloval president Sarkozy: „Le laissez-faire, c’est fini.” Nebo, jak údajně o něco nepříměji prohlásil čínský vicepremiér Wang Qishan: „Učitelé teď mají trochu problémy.”

Pro sociální demokraty je zásadní, abychom to dobře zvládli – abychom nejen zachránili systém otevřených trhů před sebedestrukcí, nýbrž abychom také znovu vybudovali víru v náležitě regulované trhy tak, abychom zabránili tomu, že se ujmou extrémní reakce krajní levice či pravice. Sociální demokraté to také musí zvládnout proto, že v sázce je tak moc: je tu ekonomická a společenská cena dlouhodobé nezaměstnanosti; chudoba znovu se pochmurně šířící rozvojovým světem; a dopad na dlouhodobé struktury moci ve stávajícím mezinárodním politickém a strategickém řádu. Úspěch není nepovinný. Příliš mnoho závisí na naší schopnosti obstát.

Věřím, že sociální demokraté dokážou vytyčit účinný směr, jenž nás z této krize dostane, a který bude také schopný vytvořit z dlouhodobého pohledu spravedlivější a odolnější řád. Toho se dá dosáhnout jen tvořivou činností vlády – a prostřednictvím součinnosti vlád. Jak by nyní bylo možné tvrdit, že minimalistický stát, on němž liberálové vždy snili, by mohl nějakým způsobem mít dostatečnou potenci reagovat na maximalistickou výzvu, kterou nám zanechalo toto nejpůsobivější selhání celé neoliberální doktríny? Vláda není oním vnitřním zlem, jak prohlašovali neoliberálové. Vláda, správně ustanovená, je pro společné dobro, přijímající jak svobodu jednotlivce, tak spravedlnost, projekt navržený pro mnoho lidí, ne jen pro několik.

Autor je australský ministerský předseda. Při přípravě toho článku panu Ruddovi svými poznámkami a příspěvky asistoval kolektiv, poradci a další se společným zájmem o ideologický prapůvod současné krize.

Vytisknout