Rakouská debata: Sociální stát jako hrobař univerzit?

12. 11. 2009 / Karel Dolejší

"Výstřelky" sociálního systému, mimo jiné vysoké standardy sociální bezpečnosti, prý mohou za dlouhodobé podfinancování univerzit, tvrdí někteří pravicoví komentátoři, jako například Hans Rauscher. Podle nich je v Rakousku po mnoho let málo peněz na vysoké školství jen proto, že stát má špatně nastavené priority a příliš štědře financuje sociální záchrannou síť. Hans Pechar ale ukazuje, že věci jsou složitější, a pokusy postavit stávkující studenty a demonstrující zaměstnance proti sobě operují s falešnými předpoklady. Pohled na jiné modely sociálního státu než je rakouský, a to v rámci typologie dánského sociologa Gøsty Esping-Andersena, totiž nikterak nenaznačuje, že by vysoké standardy sociální bezpečnosti a financování vzdělání byly navzájem v neřešitelném konfliktu. Pecharova polemika s lidmi jako je Rauscher nakonec i v oblasti terciálního vzdělávání vyznívá ve prospěch univerzalistického modelu založeného na dekomodifikaci trhu práce.

Pechar mimo jiné poukazuje na celkem špatné výsledky univerzit působících v zemích s konzervativním sociálním státem, kde je relativně nízký podíl studujících a absolventů, pokud jsou srovnávány s univerzitami zemí s liberálním modelem sociálního státu (anglosaský svět), ale také ve srovnání s univerzalistickými systémy skandinávských zemí. V Šanghajském rankingu stovky nejlepších univerzit světa se umístilo sedm skandinávských, ale ani jedna rakouská; v rámci rankingu Times v Top 200 zabodovalo jedenáct skandinávských vysokých škol, ale rakouská pouze jedna. Skandinávský model přitom nabízí všeobecně dostupné vzdělání na vysoké úrovni, což v případě nákladného studia v anglosaských systémech nebývá nutně pravidlem. Konzervativní sociální systém v Rakousku (stejně tak i v Německu), ale působí ještě jinak: Uchovává historicky vzniklé sociální nerovnosti, které se promítají i do nerovného přístupu ke vzdělání. Jinak řečeno: Vzdělání není za daných okolností ani tak záležitostí schopných pocházejících ze všech sociálních vrstev, ale do značné míry stále doménou tradičních elit, a nepočítá proto s masovou participací. Právo na kvalitní vzdělání není součástí konzervativního rakouského konceptu sociálního občanství (optimalizovaného pro potřeby klasické průmyslové ekonomiky), a z toho plynou i priority státu v oblasti financování. Tolik Pechar.

Podobné polemiky ukazují i přihlížejícím v zatuchlé české kotlině, že je prakticky nemožné zásadně oddělovat problematiku terciálního vzdělávání od otázek spojených s konceptem sociálního občanství. Jakmile se u sousedů ozvali nespokojení studenti, okamžitě se objevila snaha postavit jejich požadavky do služeb neustále se vracející neoliberální mantry omezování sociálních výdajů a oddělit je tak od zbytku společnosti jako projevy speciálního zájmu konkurujícího všem ostatním. A je to přitom právě postoj "přihlížející" veřejnosti, co zřejmě nakonec rozhodne o osudu rakouských protestů, jež v rámci samotných již spíše manažersky strukturovaných než samosprávných vysokoškolských struktur mají jen pramalou šanci uspět. Buď se stávkujícím podaří "prodat" svůj protest jako součást širší a zásadnější celospolečenské rozpravy o pojetí sociálního občanství, kterou sami iniciují, nebo jejich improvizované aktivity postupně ukončí všeobecné vyčerpání účastníků a absence konkrétních výsledků.

Vytisknout

Obsah vydání | Čtvrtek 12.11. 2009