ANALÝZA

Geopolitika a energie: pohled na globalizaci bez liberálních předsudků

10. 11. 2009 / Oskar Krejčí

Podle ročenky BP činil loňský růst spotřeby primárních energií 1,4 % - což je nejméně od roku 2001. Celosvětově poklesla spotřeba ropy o 0,6 %, což byl první pokles od roku 1993; spotřeba přírodního plynu ovšem zaznamenala historicky nevětší nárůst, a to o 24,1 %. A svět se rozdělil na ty, kdo zatím krizi zvládají, a kdo nikoliv: Spojené státy zaznamenaly pokles spotřeby primárních energií o 2,8 %, zatímco Čína nárůst o 7,2 %.

BP Statistical Review of World Energy. June 2009, s. 2-4 ZDE

Ve světle těchto údajů se jeví všechny prognózy, které pracovaly a pracují s vizí plynulého růstu jako nevěrohodné či málo věrohodné – představují pouze jednu, a to málo pravděpodobnou, variantu budoucího vývoje.

Obvyklé obrazy globalizace hovořící o tom, že soukromé podnikání a živelná konkurence vyvářejí rovnováhu. Jenže globální trh vypadá jinak. Co je to svobodný globální trh s energií, na němž operuje několik gigantických hráčů? A navíc: do hry vstoupil stát. Podle prognózy zpravodajských služeb Spojených států nazvané Globální trendy 2025, která byla zveřejněna loni v prosinci, čínské státní investiční fondy (sovereign wealth fund, SWF) v kombinaci se zahraniční pomocí často triumfují v rozvojových zemích nad projekty Světové banky (Viz Global Trends 2025: A Transformed World. Washington: US Government Printing Office, November 2008, s. 12.).

Růst významu státní aktivity v oblasti energetiky na počátku 21. století je zpravidla spojován se zásahem ruské vlády proti Jukosu, firmě Michaila Chodorkovského. Ten v roce 2003 zahájil rozhovory s americkými firmami Chevron a ExxonMobil o prodeji blokujícího či kontrolního balíku akcií své firmy. Koncem října 2003 byl Chodorkovskij zatčen za podvody a daňové úniky a soudní spory vedly v roce 2007 k vyhlášení bankrotu firmy. Jako výchozí argument při kritice postupu Moskvy se používá odsouzení státních zásahů do volné soutěže, což prý podlamuje svobodu a růst. Existují ovšem i jiné možnosti datování počátku státních zásahů do podnikání v oblasti energetiky.

V březnu 2005 čínská ropná společnost China National Offshore Oil Corporation (CNOOC) ohlásila nabídku 16 až 18 miliard dolarů za Union Oil Company of California (Unocal), americkou firmu s velkými ropnými a plynovými rezervami v severní Americe a Asii. Následující měsíc Chevron nabídl 16,5 miliardy. CNOOC zvýšila nabídku na 18,5 miliardy – a Chevron zahájil politickou protiofenzivu s tím, že je třeba vzít do úvahy geopolitické souvislosti prodeje Unocal Číně. Zároveň začal ostrý legislativní útok republikánů v Kongresu proti této možné čínské akvizici, přičemž základní argumenty se dovolávaly energetické bezpečnosti USA. V diskusích byla připomenuta i platnost zákonného dodatku, který už v roce 1988 prosadili senátor J. James Exon a poslanec James J. Florio (Exon-Florio Amendment). Podle něho musejí být zahraniční investice v USA posuzovány z hlediska národní bezpečnosti. Čínská firma CNOOC pod tímto tlakem svoji nabídku na koupi Unocalu stáhla. Souhlas Bílého domu urychleně dostal Chevron.

V diskusích kolem kauzy Unocal se zpravidla zdůrazňuje, že CNOOC je státní společnost, což znamená narušení pravidel svobodného podnikání. Totéž se uvádí v souvislosti s ruskými firmami Gazprom a Rosneft. V případě Číny o tom nikdy nebyly pochyby a faktem také je, že s nástupem Vladimíra Putina do funkce prezidenta začal Kreml jednoznačně vymezovat ruské státní zájmy týkajících se surovin, zvláště pak ropy a plynu, ale i jejich zpracování a dopravu. Tento jev však není nikterak neobvyklý. Tabula číslo 1 přináší seznam tuctu největších společností ve světě z hlediska vlastnictví ropných rezerv. Všechny tyto společnosti jsou státní.

Tabulka č. 1: Největší firmy vlastnící ropné rezervy

firma	známé rezervy v miliardách barelů ropy	typ
Saudi Aramco	295	státní
National Iranian Oil Company	287	státní
Qatar Petroleum	165	státní
Abu Dhabi National Oil Company	137	státní
Iraq National Oil Company	137	státní
Gazprom (Rusko)	115	státní
Kuwait Petroleum Corporation	107	státní
Petróleos de Venezuela S.A.	102	státní
Nigerian National Petroleum Corporation	62	státní
National Oil Corporation (Libya)	45	státní
Sonatrach (Alžírsko)	40	státní
Rosneft (Rusko)	35	státní

Zdroj: Oil and Gas Data Reserves by Country or Company

Ropný trh je dnes nejsrozumitelnější ukázkou fungování globalizace. Volání po svobodě těchto trhů vždy bylo snahou vytvářit co nejširší prostor pro čtyři hlavní firmy: ExxonMobil, Chevron, Royal Dutch Shell a BP. Ty dnes na Západě kontrolují „ropný kapitalismus“ a mají konkurenční výhodu proti jiným firmám, a to jak domácím, tak i zahraničním – mají jak kapitál, tak i znalosti nutné pro podnikání. Jejich pozice byla vytvořena už v minulosti, ne bez vlivu kolonizace. Je v zásadě neopakovatelná.

Dnes se však Západ musí vyrovnat se surovinovým neomerkantilismem – tedy využívání ekonomických a zahraničněpolitických nástrojů vlády k pomoci státem ovládaných energetických společností a k zajištění si přístupu k zahraničním zdrojům. Řečeno slovy Pula Tempesta, někdejšího výkonného ředitele firmy Shell, Čína a další asijské státy dvoustrannými dlouhodobými dohodami se státy Perského zálivu „cílevědomě je izolují od otevřeného trhu“ (Citováno podle RUTLEDGE, Ian: Addicted to Oil. America’s Relentless Drive for Energy Security. London, New York: I. B. Tauris, 2005, s. 144.). Jenže ani zmíněné západní firmy nefungují bez pomoci státu.

Neomerkantelismus

Pro mnohé ekonomy představuje merkanteltismus teorii, kterou ekonomický vývoj pohřbil už v 18. století. Důvod je prostý - merkantelisté hájily představy, že bohatství země je dáno množstvím drahých kovů v zemi; že bohatství země vytváří především mezinárodní obchod; že cílem obchodu musí být aktivní obchodní bilance. Jenže stát byl prohlášen za špatného hospodáře a jeho chyby měl nahradit svobodný trh. Co se však stává se svobodou podnikání, když jsou ohroženy státní zájmy, nebo když dojde k vytvoření oligopolu?

V předvečer 1. světové války se v Londýně 1. lord admirality, tedy minstr námořnictví, dožadoval, aby britská vláda převzala většinové vlastnictví v Anglo-Perské ropné spolčenosti (dnes BP). Zdůvodnění: zajištění paliva pro lodě v nevyhnutelně se blížící válce s Německem. Oním lordem admirality nebyl nikdo jiný než Winston Churchill. Bezpečnost byla už tehdy spojována s vlivem státu na podnikání.

Stát vstupuje do podnikání s životně důležitými energiemi dvojím způsobem: buď přímo, jako vlastník firem, nebo jako aktivní podporovatel spřízněných soukromých firem na globálním trhu. Tento druhý způsob je znám hlavně z USA, a to především od vyhlášení Carterovy doktríny z ledna 1980, byť je praktikován mnohem déle. Už v dubnu 1977 pak prezident charakterizoval energetický problém jako „morální ekvivalent války“. V případě energií lze však připomenout, že již v únoru 1945 se po Jaltské konferenci sešel na válečné lodi USA, kotvící Suezském kanálu, prezident Franklin Roosevelt se saúdským králem. I když není znám obsah jejich rozhovoru, obecně se soudí, že Roosevelt „nabídl Ibn Saudovi vojenskou podporu proti vnějšímu útoku nebo vnitřnímu odporu vůči jeho vládě výměnou za privilegovaný přístup k obrovským ropným zásobám Království,“ což znamenalo vytlačení Britů a Francouzů (RUTLEDGE, Ian: Addicted to Oil. America’s Relentless Drive for Energy Security. London, New York: I. B. Tauris, 2005, s. 30 a 31.). Protože Chevron a Texaco sice měly v Saúdské Arábii koncese, ale neměly v USA rafinerie, které zase měly Exxon a Mobil, vytvořily tyto čtyři firmy v roce 1947 Arabian American Oil Company, ARMACO; původní dva koncesionáři v ní získali podíl 60 %, Exxon 30 % a Mobil 10 %.

Samotná Carterova doktrína byla přijata v návaznosti na invazi sovětských vojsk do Afghánis¬tánu, obsazení velvyslanectví USA v Teheránu, ale také jako reakce na ropný šok z roku 1973. Při jejím zdůvodňování prezident Jimmy Carter prohlásil: „Nechť je naše pozice absolutně jasná: pokus každé vnější síly získat kontrolu nad oblastí Per¬ského zálivu bude chápán jako útok na životní zájmy Spoje¬ných států amerických, a takovýto útok bude odražen všemi nutnými prostředky, včetně vojenské síly.“ (CRABB, Cecil V., Jr.: The Doctrines of American Foreign Policy. Their Meaning, Role, and Future. Baton Rouge, London: Louisiana State University Press, 1982, s. 328 a 329.) Střední východ byl prohlášen za oblast životních zájmů USA. Energie začala být chápána jako „životodárná krev americké bezpečnosti a blahobytu“. (KALICKY, Jan H., GOLDWYN, David L.: Conclusion: Energy, Security, and Foreign Policy. In: Energy and Security. Toward a New Foreign Policy Strategy. Edited by J. H. Kalicki and D. L. Goldwyn. Washington: Woodrow Wilson Center Press, Johns Hopkins University Press, 2005, s. 578.)

Vliv Carterovy doktríny na politiku všech následujících prezidentů Spojených států byl mimořádný. To se týká i těch prezidentů, kteří nastoupili do funkce po skončení studené války. Podle některých autorů Carterova doktrína nejen stále řídí zahraniční politiku USA vůči oblasti Perského zálivu, ale „její základní principy byly též rozšířeny na ostatní oblasti ropné produkce ve světě, včetně Kaspického moře a západní Afriky“. (KLARE, Michael T.: Petroleum Anxiety and the Militarization of Energy Security. In: Energy Security and Global Politics. The Militarization of Resource Management. Edited by D. Moran and J. A. Russell. New York: Routledge, 2009, s. 48.)

Právě oblast Kaspického moře je dnes předmětem velkých diskusí v souvislosti se spory o výstavbu plynovodů Jižní potok a Nabucco. Je příznačné, že nejméně roku 1993 geopolitické analýzy v USA vnímají Rusko a oblast Kaspického moře nejen jako dvě odlišné oblasti zdrojů ropy a plynu, ale též jako geopolitická ohniska, které je nutné co nejvíce oddělit. Tehdy získaly podporu Bílého domu iniciativy týkající se ropovodu Baku-Tbilisi-Ceyhan a plynovodu Baku-Tbilisi-Erzurum, které obcházejí Rusko a Irán. Jestliže se státní podpora podnikání v energetice v případě regionu Kaspického moře ze strany Washingtonu datuje od počátku devadesátých let minulého století, pak stání podpora ze strany Pekingu pro vlastní firmy v této oblasti přišla na pořad až koncem onoho desetiletí.

Přes veškeré snahy o úspory a využívání domácích zdrojů je od roku 1994 podíl dovážené ropy na spotřebě Spojených států vyšší než domácí těžba. A tak období vlády George Bushe ml. bylo sice plné volání po svobodě trhů, stát byl však plně využíván k prosazování zájmů ropných společností. Ostatně prezident Bush ml., právě tak jako jeho otec, odvozoval své bohatství z ropy, viceprezident Dick Cheney měl podnikatelské zájmy v ropném průmyslu a poradkyně pro otázky národní bezpečnosti a v druhém období ministryně zahraničí Condoleezza Riceová byla členskou správní rady Chevronu. Zájmy soukromých podnikatelů v oblasti energií a sátu se prolnuly ještě výrazněji. V květnu 2001 byl přijat dokument Státní energetická politika, který připravila pracovní skupina v čele s viceprezidentem Cheneym. Zde se lze dočíst, že „energetická bezpečnost musí být prioritou obchodu a zahraniční politiky USA“. (National Energy Policy. Report of the National Energy Policy Development Group. Washington: U.S Government Printing Office. May 2001, s. XV.)

Dnes už je samozřejmé, že o velkých projektech v energetice jedná ruský premiér se svým tureckým či italským protějškem, nebo že se tyto otázky stávají předmětem jednání summitu Evropské unie. Svoji strategii energetické bezpečnosti vypravovávají státy od USA přes Slovensko až do Japonska, ale i NATO či Šanghajská organizace spolupráce. Dogmatický liberalismu volající po svobodně podnikání bez zásahu státu ustoupil dávno do pozadí, zůstal jen ideologií určitých médií a živností některých vysokoškolských pedagogů.

Geopolitické proměny

V sedmdesátých letech minulého století zformovaná teorie komplexní vzájemné závislosti položila důraz na to, že svět je propojován oboustranně (byť často asymetricky) výhodnými vztahy, přičemž stát přestává hrát rozhodující roli v mezinárodní politice. To byl dramatický ústup od představ klasické geopolitiky, která sleduje průběh silokřivek v prostoru podle vojenských potenciálů států, někdy obecně podle mocenských potenciálů. Geopolitika počítá množství jaderných náloží, strategických raket či tanků. Tuto tvrdou sílu by ve světě komplexní vzájemné závislosti měla nahradit měkká moc, tedy především ekonomika a kultura.

Jenže po vítězství ve studené válce a zvláště pak po příchodu George Bushe ml. do Bílého domu se Washington začal vracet ke klasickým mocenským pohledům na svět. Také pojetí energetické bezpečnosti se zradikalizovalo. Pro mnohé autory se energie stala „ústřední výzvou pro zahraniční politiku USA, ne pouze jednou z mnoha výzev“. (National Security Consequences of U.S. Oil Dependency. Report of an Independent Task Force. (John Deutsch and James R. Schlesinger, chairs; David G. Victor, project director). New York: Council on Foreign Relations, 2006, s. 60.)

V americkém doktrinálním myšlení je dnes energetická bezpečnost zpravidla chápána jako jistota dodávek ropy a plynu. Jinak řečeno, energetická bezpečnost vyžaduje mimo jiné stabilitu či plynulost importu ropy a plynu, a to za přijatelné ceny. Tento základní požadavek pak bývá konkretizován do podoby diverzifikace dodavatelů a vytváření ropných rezerv ve Spojených státech. Součástí takto pojaté bezpečnosti je dostatek informací o trhu, světových zásobách a o spotřebě. Z geopolitického hlediska se pak jako hlavní problémy energetické bezpečnosti USA jeví dvě témata: volný přístup ke zdrojům a kontrola dopravních tras. To lze zajistit buď nástroji měkké, nebo tvrdé moci – a ve spolupráci s ostatními státy, nebo jako sólový hráč.

V době prezidentství George Bushe ml. podařilo naplnit Carterovu doktrínu téměř zcela, a to především nástroji státní tvrdé moci, přičemž Spojené státy vystupovaly především jako sólista. „Život, svoboda a úsilí o ropu“ – tak charakterizuje dnešní politické ideály Ian Routledge (RUTLEDGE, Ian: Addicted to Oil. America’s Relentless Drive for Energy Security. London, New York: I. B. Tauris, 2005, s. 7.); parafrázuje tak Deklaraci nezávislosti USA, která vymezuje základní lidská práva jako „život, svobodu a úsilí o štěstí“. Pod dozor vojáků USA se dostal celý Blízký východ, ale vlastně celý onen podivuhodný oblouk od Nigerie přes Střední východ k oblasti Kaspického moře. Když ne přímo, tak námořní obchodní trasy. Jenže, jak upozorňují někteří autoři nejen na příkladu Středního východu, ve vojensky kontrolovaných oblastech mohou efektivněji obchodovat jiné země. Podle Flynta Leveretta, Čína a státy Středního východu „mohou vytvořit de facto strategikou alianci a usilovat společně nevojenskými prostředky vyvažovat americký vliv v Zálivu“. (LEVERETT, Flynt: Resource Mercantilism and the Militarization of Resource Management. Rising Asia and the Future of American primacy in the Persian Gulf. In: Energy Security and Global Politics. The Militarization of Resource Management. Edited by D. Moran and J. A. Russell. New York: Routledge, 2009, s. 211, 212.)

Klasický geopolitický pohled na svět tak dostává trhliny. Mocenské dělení neprobíhá pouze podle vojenských silokřivek, a také podle toho, které státy mají suroviny a které nemají. Ovšem také závěry teoretiků komplexní vzájemní závislosti se relativizují, zvláště pokud jde o roli státu. Tradiční západní západoevropské mocnosti a Japonsko se v ropné epoše staly závislými na dovozu uhlovodíkových energií. Oslabené je hegemonistické postavení Spojených států. Naopak státy vyvážením ropu a plyn vnímají své postavení jako konkurenční výhodu, které je nutné využít – k ekonomickému rozvoji, geopolitickým hrám či přímo k vojenskému vybalancování situace ve světě. Michael Klark v pozoruhodné knize, jejíž název by se dal volně přeložit jako Rodící se mocnosti, sdílená planeta: nová geopolitika energie, definuje „surovinový nacionalismus“ jako „řízení toků energií v souladu s  životními státními zájmy“. (KLARE, Michael T.: Rising Powers, Shrinking Planet: The New Geopolitics of Energy. Henry Holt & Company, Incorporated, 2008, s. 23.) Globální ekonomická krize povede k posílení neomerkantelismu a tento proces ještě více posílí. I zpravodajské služby USA se v citované prognóze vývoje do roku 2025 domnívají, že svět budoucnosti bude multipolární. (Viz např. Global Trends 2025: A Transformed World. Washington: US Government Printing Office, November 2008, s. VI.)

Lze samozřejmě říci, že závislost moci státu na surovinách se může zmenšit v důsledku inovací, které proniknou do výroby a sníží energetickou i materiálovou náročnost. Je zajímavé, že autoři zmíněné prognózy zpravodajských služeb USA v horizontu do roku 2025 žádný zásadní zlom v ekonomice z důvodu masového průmyslového využití nových objevů neočekávají. Změny se však nesporně objeví.

V ropné epoše jsou nejdůležitější prognózy, které se týkají právě ropy a plynu – a ty jsou nestále upravovány. Základní tendence je však zachována: uváděné prokázané zásoby kolísají a cena se zvyšuje. Tabulka číslo 2 ukazuje, jak se podle BP vyvíjel přehled o ověřených zásobách ropy a plynu ve světě. Z geopolitického hlediska jsou v této tabulce uváděné informace nesmírně významné: při nerovnoměrném ekonomickém růstu států, zvláště pak v souvislosti s rostoucími potřebami energií ze strany takových států jako je Čína a Indie, znamená stagnace či pokles (ale i malý růst) množství známých zásob potenciální konflikt. Pravdou také je, že největší dovozci energií patří mezi největší vývozce zbraní a státy v oblasti ropných zdrojů jsou mezi největšími dovozci zbraní. Přitom výroba zbraní je mimořádně energeticky náročná aktivita – či, řečeno jazykem environmentalistů, neuvěřitelně nebezpečné plýtvání nedostatkovými surovinami.

Tabulka č. 2: Ověřené zásoby ropy a plynu podle BP

	1988	1998	2007	2008	Podíl
ROPA - v miliardách barelů
svět celkem	998,4	1068,5	1261,0	1258,0	100,0%
z toho: Evropská unie	8,3	8,9	6,7	6,3	0,5%
OECD	118,3	89,2	90,3	88,9	7,1%
OPEC	764,0	827,2	957,1	955,8	76,0%
Non-OPEC	173,5	157,6	174,7	174,4	13,9%
bývalý Sovětský svaz	60,9	83,8	129,2	127,8	10,2%
PLYN - v biliónech kubických metrů
svět celkem	109,72	148,01	177,05	185,0	100,0 %
z toho: Evropská unie	3,65	3,77	2,91	2,87	1,6%
OECD	16,57	16,17	16,56	16,63	9,0%
bývalý Sovětský svaz	38,46	51,48	51,50	57,00	30,8%

Jako příklad vývoje cen paliv ukazuje tabulka číslo 3 aktuální prognózu trhu ve Spojených státech, který vypracovala vládní agentury USA, Energy Information Administration.

Podrobnosti: Annual Energy Outlook 2009. April 2009, s. 17 – zkráceno ZDE

Také z ní lze očima geopolitiky vyčíst nebezpečí růstu množství, ale i ostrosti budoucích mezinárodních sporů.

Tabulka č. 3: Prognóza vývoje energií podle EIA, USA

Vytisknout