Skutečným poučením z roku 1989 je to, že nic se nikdy nevyřeší natrvalo

12. 11. 2009

Z hlediska západního pohledu na svou vlastní ideologii byl rok 1989 nesmírně důležitým mezníkem - byl to rok triumfu individuální svobody a porážky ideologického soupeře, všechno jsme to viděli živě v televizi. Došlo k rituální destrukci symbolu zlořečeného nepřítele uprostřed Evropy. Takže intenzivní mediální pokrytí oslav výročí pádu berlínské zdi a průvod politiků, opakujících dnes v Berlíně fráze o pádu komunismu, se dalo plně očekávat, píše Seumas Milne v deníku Guardian.

Pozoruhodná je však absence ideologické sebedůvěry a nadšení z pádu komunismu ve středovýchodní Evropě, nadšení, jaké by Západ od ní ještě před několika lety plně očekával. Ve středovýchodní Evropě se širší rozklad starých komunistických režimů v současnosti výrazně vlastně vůbec neoslavuje. Vzhledem k tomu, že vznikly války, globální nestabilita a nyní hospodářská krize, širší narativ o míru, prosperitě kapitalismu a konci historie, který mnozí prosazovali po roce 1989, se dnes zdá prostě absurdní.

Pro Němce samozřejmě neznamenala likvidace zdi jen ukončení autoritářské vlády a zákazu cestovat na Západ, demokratické volby a lepší zboží v obchodech, jako jinde ve východní Evropě. Znamenalo to také ukončení militarizovaného rozdělení rodin, hlavního města Německa a celého národa, takže mají Němci větší důvody letos oslavovat než jiné země.

Avšak rok 1989 nebyl o tom, zda se starý systém musí změnit, byl o tom, jak ten systém změnit. Existovaly alternativní východiska z krize. To, co demonstranté nejprve v Gdaňsku a pak v Lipsku požadovali, nebyl samozřejmě kapitalismus, ale jiný druh socialismu. I znovuvytvoření kapitalismu se dalo udělat daleko jemněji, mohl to vyjednat Michail Gorbačov a mohli to garantovat Spojené státy a jejich spojenci.

Namísto toho znamenal rok 1989, že se po celém středo a východoevropském režimu a v bývalém Sovětském svazu spustila divoká volnotržní terapie, došlo k masovému rozkradení hospodářství, k obrovskému zvýšení nerovnosti, chudoby a nezaměstnanosti pro desítky milionů lidí. Sjednocení Německa de facto znamenalo anexi NDR, převzetí a likvidaci většiny východoněmeckého průmyslu, politickou čistku více než milionu učitelů a dalších zaměstnanců, likvidaci práv žen, uzavření školek zadarmo a hromadnou nezaměstnanost - která je na území bývalé NDR ještě po dvaceti letech stále dvojnásobná než v západním Německu.

A to se východnímu Německu vedlo lépe než ostatním. Jinde ve východní Evropě vznikla pod vedením Západu a nomenklaturního kapitalismu taková krize, jaká byla srovnatelná s Velkou hospodářskou krizí v Americe ve dvacátých a třicátých letech, a trvalo více než deset let, než se národní důchod středo a východoevropských zemí zotavil. V samotném Rusku vyvolala postkomunistická katastrofa největší hospodářský krach v dobách míru v moderní historii. Po celém regionu prudce vzrostla v devadesátých letech úmrtnost - v Rusku vytvořil tržní experiment v devadesátých letech více sirotků než 20 milionů ruských mrtvých za druhé světové války, a Gorbačovova demokratizace se začala odstraňovat.

Nyní, po deseti letech hluboce nerovného hospodářského oživení, se středovýchodní Evropa opět octla v hluboké krizi v důsledku rozkladu hospodářství samotného Západu. Šíří se etnické násilí a státní zaměstnanci čelí snížení platů až o 40 procent.

Západ selhal v tom smyslu, že nebyl schopen uznat, jak šokující byla cena, kterou mnoho Středo a Východoevropanů zaplatilo za vysoce omezenou svobodu. Ruku v ruce s tím jde i neochota uznat, že komunistický systém měl kromě záporných vlastností i svoje výhody. Bývalá NDR byla zemí, kde vládla tajná policie Stasi, v obchodech chybělo zboží a země byla obehnána zdí, byla to ale také země plné zaměstnanosti, společenské rovnosti, levných bytů, levné dopravy a kultury. NDR měla snad nejlepší systém péče o předškolní děti a na pracovišti měli zaměstnanci v bývalém východním Německu daleko větší míru svobody, než jakou mají zaměstnanci v dnešním Německu.

Právě proto letos zjistil týdeník Der Spiegel, že 57 procent východních Němců zastává názor, že "NDR měla více pozitivních než záporných rysů" a dokonce i mladí lidé odmítají představu, že NDR byla diktaturou. Stejně tak si dnes jen 20 procent Maďarů myslí, že změny, jimiž Maďarsko prošlo od r. 1989, byly k lepšímu, jen 11 procent Bulharů zastává názor, že obyčejní lidé měli a mají prospěch ze změn po pádu komunismu a většina Rusů a Ukrajinců lituje rozkladu Sovětského svazu.

Tato dvojí tvář roku 1989 se odráží i v jeho globálním a ideologickém dopadu. Rok 1989 vedl k ukončení studené války. Avšak zlikvidovalo to jednu ze dvou světových supervelmocí a odstranilo to omezení globální americké moci a vedlo to k válkám, od války v Perském zálivu a v Jugoslávii až po invaze do Iráku a do Afghánistánu.

Zároveň tím, že byl zlikvidován hlavní ideologický soupeř Západu, otevřel r. 1989 dveře k deregulovanému modelu kapitalismu, který vyvolává už dvacet let po celém světě společenskou a hospodářskou katastrofu. To vedlo r. 2009 k hospodářské krizi, která neoliberální model otevřeně zdiskreditovala. Vznikly tím také podmínky pro vlnu pokrokových změn v Latinské Americe, která se postavila proti pořádku z období po roce 1989 a vyvolala možnost vytvoření v jednadvacátém století nové formy socialismu.

Často se říká, že rozpad evropského komunismu a Sovětskému svazu zlikvidoval jedinou systémovou alternativu kapitalismu. Jenže tlak na vznik společenské alternativy vždycky pocházel od samotného kapitalismu a od jeho selhání, která jsou znovu lidem po celé světě dnes zjevná. Jen 11 procent osob, dotazovaných tento týden společností BBC, uvedlo, že si myslí, že volnotržní kapitalismus funguje dobře, téměř 25 procent lidí zastává názor, že je má volnotržní kapitalismus fatální chyby a většina lidí chce více státního vlastnictví a zásahy do ekonomiky.

Podrobnosti v angličtině ZDE

Vytisknout

Obsah vydání | Čtvrtek 12.11. 2009