O čem taky svědčí "případ Kundera"?

23. 10. 2009 / Miloš Dokulil

Taky nejednou, když už se s něčím jako "faktem" začne mávat, můžeme o tom vědět své. Pak -- z jakýchkoli již důvodů -- ať si říká kdokoli cokoliv, "na má slova jednou dojde, na to vemte jed!" Protože já (kdokoli z nás) o tom přece musím vědět líp. Mám své zkušenosti. Nebo dotyčného nějak -- samozřejmě spolehlivě -- znám. Přitom ovšem ani na sebe se nemůže člověk někdy dostatečně spolehnout. Jsou situace, kdy nemůže člověk dost přijatelně tušit, jak se nakonec zachová, bez ohledu na svá výchozí předsevzetí či osobní "nezlomné" přesvědčení. (Tohle je možná zbytečné rozvádět.)

Samozřejmě že se nejednou může vyvrbit nevývratná písemnost či chemická stopa, které jakoby už autonomně a automaticky "o něčem svědčí". (Nepřehlédněte, že jsem dal celý výraz do uvozovek.) Jenže bez "advokáta" (doslova, či v přeneseném významu) kterýkoli "fakt" ještě jím očividně není. Musí být začleněn do dalších prokazatelných souvislostí a s přesvědčivou naléhavostí interpretován. Jinak řečeno: nikoli sám nějaký "fakt", ale teprve jeho interpretace činí takovou nějakou informaci smysluplnou a vybavenou možná bezděky dalšími okamžitě možná netušenými významy. Takže sám poukaz na nějakou listinu či podpis na ní, anebo odkazování třeba na krevní zkoušku (tím méně na pachové stopy či jiné indicie) nemusí ještě znamenat průlom v posuzování daného "předmětu doličného".

Zatím se pohybujeme v rovině věcné, předmětové. Sama od sebe nějaká věc, papír, anebo dokonce podpis na něm neříkají nic o původu písemnosti, ani o okolnostech jejího vzniku. Právě ty okolnosti mohou být nesmírně závažné pro hodnotu třeba případného podpisu, ať už spolu s věrohodností pisatele, anebo toho, kdo jakoby svým podpisem dosvědčuje cokoliv, co tomu podpisu předchází. Nemusí jít zrovna jen o podvrh nebo některé "redakčně" upravené údaje. (Nemyslím teď na žurnalistiku. Sám zdroj té zprávy může mít okamžitě jistý zájem, který není automaticky z jejího znění zřejmý.) Je asi zbytečné tu rozvádět, že my sami bychom možná pod závažnou pohrůžkou podepsali cokoli, jen abychom se vyhnuli nejhoršímu (nebo abychom neohrozili své nejbližší). Jinak řečeno, z žádné písemnosti automaticky nevyždímáme, za jakých okolností byla pořízena a s jakým záměrem. Předem nemusíme vědět, o čem ten nějak prezentovaný text doopravdy vypovídá. Může vypadat jen jako akademická otázka, zda už nějaký případný druhý text, stvrzující nějak něco z toho původního textu, je automaticky definitivním trumfem ve sledované záležitosti. Opět by tu mělo být refrénem, že bez celkového vyhodnocení podpůrného textu (samozřejmě také v konfrontaci s tím textem výchozím) bychom neměli vynášet žádné ukvapené -- a nějak již "definitivní" -- soudy.

Ještě horší to je s osobními svědectvími. Lidské mozky nejsou počítače, aby z nich bylo možno vyvolat na nějaké adrese přesně to, co bylo předtím do té "paměti" vloženo. Člověk je dynamická soustava. Jak přesně se do lidské paměti ukládají informace, o tom zatím existují vzájemně odlišné představy. Musíme všichni (pokud nás nepostihla třeba skleróza stáří) vědět, že na něco si nevzpomeneme už za chvíli, když nebyl zvláštní důvod k zapamatování. Ani ta dlouhodobá paměť není trezor. Copak nepotřebujeme všichni občas něco ze své minulosti -- pro sebe, anebo před dalšími lidmi -- nějak revidovat? Vždyť také ve svých vlastních životech "redigujeme". Přehodnocujeme lidské vztahy, události, svůj podíl na nich, anebo jací byli či jsou ti, kteří nás něčím možná "převezli". Čím jsou události vzdálenější, tím dramatičtější může být spletenina našich kritérií, které vezmeme v úvahu, abychom uspořádali vlastní portrét jak před sebou, tak jaksi pro vnější fórum. Ani tady nemáme málem od samého začátku před sebou jen nějaká "čistá fakta", ale setrvale nějak v rozdílném rytmu proměnlivé jejich interpretace. (Týká se to ovšem i scenérie, na níž se má kdokoli "ze zábavně-programových důvodů" nějak "uvolňovat. Samozřejmě sem spadají všechny poukazy na rozmanité "sítě" nebo dokonce "mafie". Už sám pokus o nestranný osvit fakt stěží může začít bez odkazu na serióznost klíče, s nímž dojde -- kéž by -- k jejich interpretaci.)

Nechci rozvádět to, o čem psaly noviny či jeden časopis před rokem nebo teď během těchto dní. Nikdo z nás, kdo jsme nebyli svědky jistého udání z roku 1950, nic přijatelného nevíme ani o časovém sledu výchozího sledu informací, které dovedly nakonec ke klasifikaci "závažné stopy". Vždyť zprvu zřejmě tu neexistovalo žádné aktuálně hrozivé očekávání čehokoli nanejvýš osudového přinejmenším hned pro jednu osobu nečekaně vstupující na zprvu netušené jeviště. Vždyť nejdřív na scéně příštího dramatu byla nejdříve jen jakási zavazadla. A ta byla shledána nevinnými. Ta stopa mohla vychladnout dřív, než začalo nečekaně přihořívat. Nelze vyloučit jistou -- nemalou -- trému u vyslýchaného děvčete. Jenže zde začali najednou nezvaní hosté větřit. A pak začal teprve kolotoč.

A to jsme nemohli nikdo z kruhu věcně nezainteresovaných (a málem z perspektivy o 60 let později!) tušit, jaké další "drátky" měli v případné nečekané "hře" všichni tehdy mladí muži, kteří se znali s přitažlivou mladou ženou, která se měla svěřit se zřejmě delikátní informací, týkající se jednoho najednou se vynořivšího -- a pro ostatní do "věci" pak zapletené cizího -- muže. Přičemž nikdo z nás neví, jak tu zprávu případný další informovaný přítel přijal. Jak si ji interpretoval. Ani tu nešlo jen o sám výchozí fakt, aby večer jeden přítel nechodil "na pokoj". Pokud třeba někdo z dalších na události se nějak údajně podílejících osob přímo nic adresného neuvede (a pokud nezpochybnitelné doklady a důvěryhodná a naprosto nezpochybnitelná svědectví chybí), můžeme se jen dohadovat o možných pohnutkách přinejmenším obou důvodně podezřelých mladých mužů, z nichž aspoň jeden musel s nějakým výchozím podezřením "na Veřejnou bezpečnost" zajít (bez ohledu na tehdejší či možná později modifikovanou motivaci; a bez ohledu na výchozí, automaticky nejednoznačné písemné doklady). Jinak ten řetěz dalších událostí nemohl být zřejmě spuštěn.

Že dnes stěží někdo vydestiluje původní pohnutky v tom zájmově vztažném víceúhelníku, je zřejmé. Svou roli v tomto neblahém "žertu" (ne-li také výchozím motivu k pozdějšímu napsání "Žertu") zajisté musela sehrát dobová atmosféra. Svou roli mohl zvýšenou měrou hrát podezíráním otrávený tehdejší čas a možný strach (anebo matná naděje), že by z nečekaného příchodu toho nově příchozího mladého muže z kapitalistického zahraničí něco mohlo vzejít, ať už pro samotnou apartní kolegyni, anebo -- možná zcela rozdílně -- pro dva mladé kolegy z koleje (s pochopitelně teď stěží věrohodně stanovitelnými pohnutkami k možnému spuštění toho nakonec neblahého kolotoče, ať už okamžitě s potenciálně erotickým nebo spíše politickým kontextem). Právě ty spolehlivě zakalkulovatelné pohnutky s jejich -- pokud možno adekvátními -- interpretacemi zatím do té "kauzy" nikdo dodnes nevnesl. Víra v důvěryhodnost té či oné osoby (zaštítěná třeba i Nobelovou cenou toho, kdo tou vírou argumentuje) nevnáší naprosto žádné světlo do faktického stavu věcí a do těch následných interpretací, bez nichž žádná informace mezi námi lidmi nefunguje. Každý "fakt" je nějak zakódován. A úroveň i věrohodnost "faktické informace" stojí a padá s úrovní a zodpovědností dekodéra. Na to ani není třeba brát jed.

Vytisknout