Je to o pravidlech...?!?

23. 10. 2009 / Ladislav Žák

Slovo korupce má mimo celou řadu odborných i společenských a kulturních konotací také svůj latinský kořen, který znamená porušení nebo narušení. Pro omezení korupce jsou zcela bezesporu nejdůležitější správně nastavená pravidla, a proto lze také bezesporu s klidem a po pravdě říci, že korupce je především narušením a porušením pravidel. Až potud lze s paní profesorkou rovněž bezesporu souhlasit, stejně jako nelze nesouhlasit s myšlenkou vlády práva nebo obecněji pravidel. Co však ve vystoupení nezaznělo a v debatách o korupci to schází všeobecně, je to, že už si málo klademe otázku, jakáže to pravidla by se měla ujmout vlády.

Je zcela nepochybné, že české zákony a od nich odvozená pravidla jsou špatná. Nejde o formální kvalitu, i když tu a tam je to k smíchu i k pláči zároveň. To podstatné však spočívá v tom, že zákony, kterými se máme řídit, nejsou legislativními normami, které vycházejí přirozeně z norem společenských. Hlavní důvody jsou dva, i když spolu úzce souvisí. Ten první je ten, že na našem území se jen zcela výjimečně objeví právní norma, která by přirozeně dozrála v české společnosti a naprostá většina z nich je vnášena zvenčí, často pod silným politickým nebo i mocenským tlakem, anebo je alespoň důsledkem nějakého toho vnitřního akutního tlaku. Ten druhý je ten, že pokud mne paměť neklame, tak tady budeme mít, dojde-li k podpisu Lisabonské smlouvy, od roku 1918 již asi dvanáctý ústavní pořádek. Je zcela symbolické, že jedna jediná významná ústavní změna, která vycházela z hlubší domácí politické i společenské diskuse a kterou byl ústavní zákon o československé federaci z roku 1968, nedošla nikdy svého faktického naplnění a byla nakonec pouze jedním z významných nástrojů relativně bezproblémového rozpadu československého státu.

Máme zákony, kterými si rakouské mocnářství, německá říše, Sovětský Svaz a v posledku Evropská unie zabezpečovaly a zabezpečují svůj vliv na našem území, máme pár zákonů revolučního práva po odchodu nebo rozpadu těchto mocí (zatím neplatí pro EU, ve jménu které už jsme přijali více než dvacet tisíc různých norem), které na to v radostné kocovině reagují a potom pár čestných výjimek, které ovšem nikdy neměly čas dozrát, protože dobrý zákon potřebuje nejen čas na předchozí vytvoření dobré společenské normy, ale potřebuje i svou legisvakanci a potom dost dlouhé období, než původně společenskou normu přijmou lidé za svou právě v podobě normy zákonné. Kde na to brát čas, když průměrná životnost jednoho ústavního pořádku není ani 10 let, a to musíme počítat s tím, že více než dvacet platil, byť nenaplněný, pořádek z roku 1968.

Důsledky jsou jasné. Naši lidé neberou platná pravidla za svá a žijí si podle svých, která jsou jim bližší, i když nejsou v souladu ani s kostelním pořádkem ani s Transparency International. Můžeme to nazývat korupcí, můžeme to stíhat, soudit, trestat, můžeme dělat konference a poslouchat zahraniční zkušenosti i domácí moudra. Řešení jsou ale pouze dvě. Tím prvním je budování vlastních kvalitních pravidel a jejich následné vyžadování v rámci společenského i právního vědomí. Tím druhým je rezignace na naši suverenitu v těchto otázkách a plné přijetí norem nějaké cizí moci. Ty nebudou sice naše, ale alespoň se nebudeme neustále zmítat v pocitech z neustálého obviňování z toho, že jsme korupčníci, loupežníci a ohrožujeme bezpečnost státu, který je již dnes „kleptokracií“ par excelence.

Vzhledem k tomu, že posledních dvacet let ve jménu členství v EU systematicky rezignujeme na pokus o vytvoření vlastních pravidel, které jsme ani v minulosti nedokázali nikdy vytvořit, je nabíledni, které z řešení se nakonec prosadí. Jde jen o to si to dokázat přiznat a udělat si konečně pravidlo z toho, že si žádná pravidla sami vytvářet nebudeme...

Vytisknout