(Ne)pravděpodobná historie jednoho osočení

Jak média destabilizují českou společnost

22. 10. 2009 / Jaroslav Bašta

Začalo to docela nenápadně. Reportéři ČT natočili pořad o žalobě 161 Ukrajinců, (které zastupují dva brněnští advokáti) na český stát, za to, že se museli v roce 2008 telefonicky objednat k podání žádosti o vízum, museli čekat dva měsíce ve virtuální frontě, než přišli na řadu a že toto telefonické objednání bylo zpoplatněno přes call centrum. Toto se jich natolik dotklo, že se po roce dali dohromady, našli si advokáty a hromadně podali žalobu. Český stát se evidentně zachoval podle, když jim neumožnil to, nač byli zvyklí dříve - jít se postavit před Generální konzulát ve Lvově, strávit tam několik dní a nocí, poslouchat samozvané organizátory fronty a platit jim za pořadí.

V pořadu jsem byl zmíněn jen nepřímo, s odkazem na rok starý článek v Právu, který poměrně objektivně popsal činnost call centra, ocitoval vyjádření MZV, že výběr dodavatele služby proběhl podle platných zákonných ustanovení, zaměřil se ovšem jen na fakt, že jsem v roce 1999 řekl, že znám pana Valentu, který se objevil v čele jedné z firem, které tuto službu pro GK Lvov provozovali. Nu, a přítel politika je přece tak vděčná a populární mediální postava... Pan redaktor, který mi tehdy volal, opomenul napsat, že jsem ani nevybíral firmu ani nepodpisoval smlouvu, protože nejsem vedoucím zastupitelského úřadu ve Lvově, ale v Kyjevě. Chápu jej. Co by pak chudák dal do titulku...

Pořad o žalobě 161 Ukrajinců odvysílala ČT1 7. 9. 2009 a nějak nezaujal. V Čechách ho nepřevzal nikdo. To by ovšem bylo trestuhodné plýtvání vloženými prostředky a bylo třeba najít cestu, jak toto promotion ke svěží a neotřelé žalobě brněnských pánů advokátů lépe využít. Chtělo to změnit hlavní osobu příběhu, odvolaný pan generální konzul evidentně nebyl mediálně přitažlivý.

Příležitosti se chopila paní Markéta Chaloupská, redaktorka sběhlá v psaní příběhů, v nichž se to jen hemží nejmenovanými zdroji z BIS nebo policie. Moc práce si s tím nedala - doslova exhumovala rok a den starý článek z Práva, přidala k tomu několik anonymních zdrojů z diplomacie a policie a za použití mnoha kondicionálů sdělila, že protikorupční policie prověřuje fungování call centra ve Lvově, že se jí případ dostal na stůl po odvysílání pořadu v ČT. Dokonce i anonymní zdroje paní redaktorky si nějak nebyly jisté tím, jakou roli bych v případě mohl hrát. Nicméně, slova mého kolegy o tom, že Lvov je jiný úřad, takže jí o takových věcech jako je podpis smlouvy a fungování call centra nemůžeme nic říct, pro jistotu osekala do totální nesrozumitelnosti. Chápu. Nesplnila by zadání, kdyby napsala, jak se věci mají a její mediální chrchel by nemohl vyrazit do světa.

Jeho cesta na počátku nebyla nic převratného. V Čechách to převzaly jen Lidové a Hospodářské noviny, ale příběh zaujal Deutsche Welle a ukrajinská média, která se rozdělila na tři skupiny - ta prvá zavolala zeptala se, zda probíhá nějaké šetření. Po odpovědi, že ne, nic nenapsala. Druhá skupina převzala zprávu Aktuálně.cz a titulky opatřila otazníkem. Třetí skupina ukrajinských médií komunikovala s brněnskými pány advokáty, ta pak příběh vyzdobila některými podivnými detaily, nicméně přes absurdnost této mediální tiché pošty to byl příběh na jeden den - chyběly mu další zdroje.

Ty přišly z nečekané strany - ze serveru Monsters and Critics, který napsal, že jsem dle ukrajinského serveru Korrespondent.net hlavou vízové mafie na Ukrajině. Samozřejmě, že Korrespondent nic takového nenapsal. Zato zprávu Monsters and Critics převzala ČTK, do posledního slůvka ji přeložila a vypublikovala jako článek Korrespondentu, bez odvolání na zdroj. Ten přiznali až druhý den. Senzační zpráva ČTK se objevila na úvodních stranách všech významných českých deníků a já jsem konečně dostal možnost říct, že Lvov je jiný úřad. Po roce...

Má odpověď se objevila v denících na straně osm. A aféra vyhasla. Poslal jsem stížnost Radě ČTK, zastali se mně někteří moji přátelé, pokusil jsem se věci vysvětlit v Otázkách Václava Moravce, abych zjistil, že anonymní zdroje vládnou i ve výkladní skříni české žurnalistiky. Ale už v úvodu jsem předeslal, že mám tvrdý čtyřicetiletý tréning a nedělám si o nikom a ničem žádné iluze. Z každého podobného příběhu plyne nějaké ponaučení - částečně jsem ho vložil do svého Otevřeného dopisu čtenářům novin. Nicméně bych rád dodal něco o fungování českých médií jako vážného faktoru destabilizace české společnosti a politiky. Teze, že to, co nebylo v televizi (a médiích obecně) se nestalo, není nadsázka, platí beze zbytku.

Jenže zároveň platí, že ne vždy jsou to novináři, kdo rozhoduje o tom, co je a není důležité. Tam, kde neexistují závazná etická pravidla, je příležitost pro kohokoliv, kdo potřebuje deformovat veřejný prostor. Z toho pak vyplývá kampaňovitost, charakteristická pro práci českých médií, a atmosféra permanentního honu na čarodějnice, takže frustrace společnosti je jejím logickým důsledkem.

Média nás bombardují každodenně aférami a jen minimum z nich se trapně nerozplyne v čase a prostoru, jediné, co zůstává je pachuť a neodbytný pocit, že se někdo snaží udělat z nás blbce.

Jsme každodenně konfrontováni s pravidly virtuální pavlače - není důležité, co se stalo, ale to, co kdo o tom, co se stalo, řekl. A co, kdo komu řekl o někom třetím. (Nejlépe v uniklém policejním(?) odposlechu, aby to mělo sílu). A všichni pak máme pocit, že není spravedlnost, neexistuje právo, neexistují jistoty a řád, že se všichni nejspíš zbláznili. Náš svět je jen nepřetržitá řada skandálů nepravidelně po sobě jdoucích.

Možná, že to celé pramení jen z každodenní mesaliance médií s lobbistickými skupinami, dodávajícími údajně utajené informace způsobem, který tak dokonale zakryje jejich původ, že je pak velmi obtížné poznat, co uniklo policii nebo tajným službám a co vyfabrikoval organizovaný zločin . Jenže, kdo může hlídat hlídače, kteří se nehlídají navzájem?

Vytisknout