Jako správní otroci koušeme do ruky, která nám pomáhá

17. 10. 2009 / Václav Žák

Základním důvodem odmítnutí evropské ústavní smlouvy ve Francii a Nizozemsku byly mj. obavy veřejnosti z rozšíření EU, tedy ze "žebráků z Východu". Prostě nás v klubu nechtěli. Politici, kteří vidí dál než veřejnost, a kteří si byli vědomi, že postkomunistické země musí dostat šanci k prosperitě, jinak si budou muset od nich koupit ostnaté dráty a postavit je u nich, změnili integrační ambaláž. Proto neudělali celkovou revizi zakládajících smluv, co udělala evropská ústavní smlouva, jenom je poupravili, a tak vznikla Lisabonská smlouva. Mimochodem, není proto vůbec divné, že konsolidované znění LS je delší.

Členství v EU pro nás má nezměrný přínos, zdaleka neměřitelný miliardami, které z EU dostáváme. Člověk by čekal, že si budeme přístupu evropských politiků, jejich snahy integrovat Evropu, vážit. Ne. Jako správní otroci koušeme do ruky, která nám pomáhá.

Upřímně řečeno, když čtu podobné texty, jako je text pana Víta, zůstává mi rozum stát, kde se bere taková přehršle zamindrákovanosti, jakou jejich autoři předvádějí.

Problematika EU je složitá a tak by se k ní měli vyjadřovat jenom lidé, kteří věnovali alespoň minimální úsilí pochopit, jak Unie vlastně funguje. Bohužel, nejen občané, ale jak hlavní média, tak politici zhusta kážou bludy. Z nich pak pochopitelně vycházejí naprosto absurdní představy.

Má cenu s nimi polemizovat? Obávám se, že ne. Napsat pitomost je velmi jednoduché, vyargumentovat, proč je to pitomost, je složité a obvykle to nikdo nečte. Obdivuji trpělivost pana Kroha, že se k polemice odhodlal.

Na ukázku vezměme pár odstavců z článku "Co se skrývá pod pokličkou Evropské unie".

"Evropa čeká na podpis Václava Klause pod Lisabonskou smlouvou. Teď je klid až do rozhodnutí ústavního soudu. Potom přijde další kolo. Klaus předem varoval, že nedá žádné záruky, že potom podepíše. Hájí názor, že tento proces je mrtvý. Jako evropskou ústavu ho odmítli lidé ve Francii i v Nizozemsku. Proces byl zastaven, ale vrátil se jako Lisabonská smlouva. Ani se moc neříká smlouva koho s kým. Ale i tuto smlouvu odmítli Irové v referendu."

1) Klaus předem varoval...

To je naprosto základní omyl. Podle článku 63, odst. (1) Prezident republiky písm. b) sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy; sjednávání mezinárodních smluv může přenést na vládu nebo s jejím souhlasem na její jednotlivé členy (...)

Čl. 63 má však i další odstavce:

(3) Rozhodnutí prezidenta republiky vydané podle odstavce 1 a 2 vyžaduje ke své platnosti spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády.

(4) Za rozhodnutí prezidenta republiky, které vyžaduje spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády, odpovídá vláda.

Jinými slovy, v článku 63 se jedná o tzv. kontrasignované kompetence. A teď pozor, to je základní nepochopení od ústavního "experta" Kuby a dalších prezidentových boys. Je-li za rozhodnutí prezidenta odpovědna vláda, pak to znamená, že vláda také rozhoduje a prezident pouze formálně plní její přání. Pokud si někdo myslí, že ústava nechává rozhodovat neodpovědného prezidenta, ačkoliv primérním účelem ústav je omezovat moc ústavních hráčů, nemá cenu s ním diskutovat.

Na doplnění uvádím citát z knihy prof. Vladimíra Klokočky Ústavní systémy evropských států:

  • "Ve vztahu prezidenta republiky k vládě jde o nechuť (ze strany Hradu, pozn. VŽ) pochopit, že vazbou aktů hlavy státu na nezbytný souhlas a spolupodpis premiéra a odpovědného ministra je prezident zproštěn své odpovědnosti před parlamentem a že naopak vláda, jež tuto odpovědnost přejímá, musí trvat na tom, aby akt hlavy státu, za nějž sama odpovídá, také její vlastní stanovisko vyjadřoval.
  • Primát ve vztahu prezidenta a vlády patří nepochybně vládě všude tam, kde rozhodnutí formálně označované jako rozhodnutí prezidenta republiky vyžaduje souhlasu vlády (což je velká většina). V těchto záležitostech neasistuje vláda prezidentovi, ale prezident vládě." (zvýraznění VŽ)

Pokud prezident Klaus varuje, že nepodepíše LS, a klade si podmínky, hrubě porušuje svoje ústavní kompetence. Poznamenejme, že je tristní, že si to vláda nechá líbit a s prezidentem jedná. Měla jeho požadavky rázně odmítnout. To je značný mocenský posun v ústavním systému, který bude mít v budoucnosti neblahé důsledky.

2) Lisabonská smlouva je mrtvá.

Mezinárodní mnohostranné smlouvy se přijímají podle Vídeňské úmluvy o smluvním právu, 15/1988 Sb.

Čl.18

Závazek nemařit předmět a účel smlouvy před jejím vstupem v platnost

Stát je povinen zdržet se jednání, které by mohlo mařit předmět a účel smlouvy, jestliže:

  • a) podepsal smlouvu nebo vyměnil listiny tvořící smlouvu s výhradou ratifikace, přijetí nebo schválení, dokud jasně neprojevil úmysl, že se nehodlá stát její smluvní stranou; nebo
  • b) v období, které předchází vstupu smlouvy v platnost, vyjádřil svůj souhlas s tím, že bude vázán smlouvou, a to za podmínky, že vstup smlouvy v platnost není nepřiměřeně oddalován.

Jak je vidět, úmluva předpokládá, že se státy neohlížejí na ostatní, ale snaží se závazek, který přijaly podpisem smlouvy, naplnit ratifikačním procesem. Jedině v případě, že se rozhodnou od smlouvy odstoupit, nemají povinnost "nemařit předmět a účel smlouvy". Tvrzení, že smlouva je "mrtvá", kritika Lisabonské smlouvy, podpora prezidenta Klause irským odmítačům smlouvy, jeho projev v Evropském parlamentu, jeho podpora euroskeptickým stranám atd. je proto v rozporu se závazkem vyplývajícím z Vídeňské úmluvy.

Zajímavé je, že evropskou ústavní smlouvu podepisoval za ČR Václav Klaus. Přebíral tím ale také podle Vídeňské úmluvy závazek, aby se v dobré víře snažil o její v uvedení život. Laskavý čtenář posoudí, jak to dělal.

Myslím, že je dostatečně jasné, pro nemá cenu se textem pana Víta zabývat. Už první odstavec obsahuje tak závažné neznalosti, že pokračovat dál by bylo zhola zbytečné.

Na závěr uvedu jenom jednu poznámku: základním důvodem odmítnutí evropské ústavní smlouvy ve Francii a Nizozemsku byly mj. obavy veřejnosti z rozšíření EU, tedy ze "žebráků z Východu". Prostě nás v klubu nechtěli. Politici, kteří vidí dál než veřejnost, a kteří si byli vědomi, že postkomunistické země musí dostat šanci k prosperitě, jinak si budou muset od nich koupit ostnaté dráty a postavit je u nich, změnili integrační ambaláž. Proto neudělali celkovou revizi zakládajících smluv, co udělala evropská ústavní smlouva, jenom je poupravili, a tak vznikla Lisabonská smlouva. Mimochodem, není proto vůbec divné, že konsolidované znění LS je delší.

Členství v EU pro nás má nezměrný přínos, zdaleka neměřitelný miliardami, které z EU dostáváme. Člověk by čekal, že si budeme přístupu evropských politiků, jejich snahy integrovat Evropu, vážit. Ne. Jako správní otroci koušeme do ruky, která nám pomáhá.

Evropská ústava a Lisabonská smlouva
Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 16.10. 2009