Návod našich prapředků jako životní postoj ano, jako reakci na krizi ne!

16. 10. 2009 / Jan Hošek

Dojde-li někdo na základě svého (vyvíjejícího se) životního postoje k závěru, že by měl omezit svou spotřebu (ať už zboží, nebo služeb), je to naprosto v pořádku. Toto z mého pohledu nemůže ohrozit fungování ekonomiky. Asi jsem zbytečně v předchozím článku použil sousloví "zdravá rostoucí ekonomika", protože v určité fázi (nasycených potřeb a konstantní populace -- to si to zase od teoretiků schytám ;-)) si i stagnující ekonomiku dokážu představit jako zdravou a zaručující maximální blahobyt populace.

Na článku pana Klímy jsem kritizoval něco jiného. A sice to, že by lidé měli prudce změnit své spotřební chování (omezit spotřebu) v reakci na hrozící krizi. Abych demonstroval výše uvedený rozdíl na příkladu, vypůjčím si od pana Karla Hušnera (který mi na můj předchozí článek poslal obšírnou polemiku) následující větičku: "Potřebujete např. opravdu každé tři až pět let nové auto?". Pro někoho možná překvapivě na tuto otázku odpovídám: ne, nepotřebuji, patřím spíše k lidem, kteří se snaží chovat maximálně úsporně. Ale to není důležité. Spousta lidí to nové auto subjektivně potřebuje (rozuměj chce a může si ho koupit). Postupně se tak vytvořil určitý objem poptávky po nových autech, v reakci na to vznikly továrny, které se snaží tuto poptávku uspokojit. Ty zaměstnávají nemalý počet lidí.

Pokud se vývoj ve společnosti POSTUPNĚ obrátí směrem, že není potřeba měnit auto po pěti letech, ale po patnácti, je to problém pro automobilky a jejich vlastníky, nikoliv však pro ekonomiku jako takovou. Jak budou ubývat pracovní místa v automobilkách a klesat poptávka pro dělnících, obsluhujících výrobní linky, bude růst poptávka po opravářích aut (ne každý si bude umět opravit své stárnoucí auto sám, jak by nám poradili naši prapředkové). Pohyb to sice bude po spirále vývoje v protisměru (tedy od vysoce produktivní automatizované výroby k činnosti, která automatizovat prakticky nejde a je náročná na pracovní sílu), ale tím spíše nehrozí drastický pokles zaměstnanosti (pokud tento proces bude plynulý a pracovní síla se bude mít čas přizpůsobit).

Pokud však dáme na radu prapředků a drasticky omezíme svou spotřebu, výsledkem bude okamžitě zástup nezaměstnaných dělníků, kteří však nemohou převzít okamžitě roli opravářů, neboť u pásu vykonávali pouze dílčí úkony a o opravování aut neví prakticky nic.

Lze předpokládat, že příjem těchto nově nezaměstnaných poměrně výrazně poklesne a tak budou muset omezit spotřebu nejen aut, ale i ostatního zbytného zboží a služeb. Tím přijdou o práci další lidé v továrnách na televize, počítače a podobné zbytné statky, ale také zaměstnanci kadeřnictví, restaurací, cestovních kanceláří atd. Že jim rovněž klesnou příjmy je každému jasné, že dále omezí svou spotřebu rovněž. A tak můžeme pokračovat po samodestruktivní spirále dál a dál. Začalo to strachem z krize a individuální sobeckou (ve smyslu maximalizace vlastního užitku bez zohlednění užitku společnosti jako celku) i když naprosto přirozenou akcí jednotlivce.

Nikdo nemůže dnes kohokoliv nutit, aby utrácel, pokud sám nechce. V rámci tržních sil se o to pokoušejí různé reklamy a podomní obchodníčci. Chtěl bych všechny své kritiky ubezpečit, že tyto praktiky mi lezou krkem stejně jako jim. A pokud z mého předchozího článku usoudili, že i já vyzývám ke stále většímu konzumu (pro konzum a růst, nikoliv pro užitek), asi jsem se nevyjádřil dostatečně srozumitelně. Chtěl jsem jen upozornit, k čemu by došlo, kdyby se všichni řídili "receptem našich předků" proti ekonomické krizi. Nejde o to stále zvyšovat spotřebu, ale zamezit jejímu prudkému propadu, jehož důsledky (a mechanismus šíření napříč ekonomikou) jsem popsal výše.

Současné chování většiny vlád na světě, tedy to, že se snaží do ekonomiky (ať už přímo nebo přes banky) nalít velké množství peněz, je třeba vnímat jako akci zaměřenou právě proti poklesu poptávky a spotřeby. A že se jedná o vážný problém, potvrzuje i chování ekonomů v soukromém sektoru. Ti sice vládní ekonomy většinou za jejich chování (zejména za zadlužování státu) kritizují, ale sami dychtivě čekají na reakci amerického spotřebitele (např. vývoj maloobchodních prodejů), aby ve svých prognózách mohli předpovědět, zda ekonomika projde jen přechodnou recesí (v případě že spotřebitelé budou ignorovat úsporné rady našich předků), nebo přejde do vleklé krize (oné výše popsané sebedestruktivní spirály) v případě, že americký (tedy zatím nejvýznamnější na světě) spotřebitel významně omezí svou spotřebu.

Závěrem se dotknu problému, který jsem sice řešit nechtěl, ale některé kritické reakce jej zmínily a tak bych chtěl naznačit můj postoj k němu. Jsou to pomalu se rozvírající nůžky mezi nejvyššími a nejnižšími příjmy ve společnosti. Osobně považuji tento jev za škodlivý a ztotožňuji se s mnohými studiemi, které docházejí k závěru, že obecně se za spokojenější v průzkumech považují lidé ve společnosti, kde jsou rozdíly v příjmech menší. V takové společnosti je tudíž vnímaná životní úroveň vyšší, než by odpovídalo čistě ekonomickému kritériu HDP na hlavu. Ale to už je na jinou diskusi.

Vytisknout