Věř, však komu věříš, měř

14. 10. 2009

V čem mají ti Klausovi oponenti problém, když požaduje ve smlouvě, ke všemu ještě neplatné(!), doplnění o záruky, že zdejší rezident odsunutých Němců nebude prvním, kdo bude uplatňovat u nečeských soudů revizi poválečného uspořádání Evropy s požadavkem k návratu do stavu před koncem prohrané války, ač dnes sice tvrdí pravý opak, ale přitom se dovolává jakýchsi práv odsunutých.

Vždyť proč jinak by si zde ten Landsmannschaft svého rezidenta vydržoval, když zde nikdo z nich sice zatím není doma, ale od samého odsunu po tom volají. Stačilo jim přitom být k zemi, v níž byli odjakživa menšinou, loajální, a ne v ní dělat pátou kolonu mocnosti, která tu jejich domovinu hodlala "očistit" od majority vysídlením na ne právě přívětivou Sibiř.

V čem tedy má EU potíž, vložit do již ostatními ratifikované smlouvy pár vět uspokojujících jednu ze smluvních stran poté, co tak zanedbali její pověření vyjednávači? K tomu se přece nemusí, pokud s tím ti ostatní vysloví svůj souhlas, udělat nic jiného, než LS o ten dovětek doplnit, tak jako se to dělá běžně se zákony, které jsou přitom o něco větší právní kalibr, než pouhá smlouva, byť mezistátní. Ono snad něco hoří, že se nedá strpět potřebná úprava? Naše prastaré pořekadlo praví, že "spěchej pomalu", a ti kdo nám ho zanechali dobře věděli, "o čem je řeč", neb platí i "práce kvapná, málo platná", a to tvrzení nedočkavců na uvedení LS v platnost - o nemožnosti retroaktivity i bez Klausem požadovaného doplnění - je ve světle neustálých soudních pří (a i úspěšných) bývalé šlechty i jiných o majetky zkonfiskované jim dokonce již po rozpadu C&K monarchie, tak takové tvrzení je zcela nevěrohodné a nutně tím způsobuje nedůvěru v jeho protagonisty. Nedůvěru hraničící s podezřením na další podraz našich národních zájmů, jakých bylo od plyšáku v této zemi "neúrekom".

A tak namísto vstřícného - "No dobře, tak tu LS o váš požadavek doplníme, vždyť nás to nic nestojí, a jestli se tím něco pozdrží o pár dnů, týdnů, nebo i měsíců, tak o nic nejde, když nejde o život" - je reakcí hysterie jako před svatbou vynucenou těhotenstvím nevěsty z nevěry ženichovi, a to je zatraceně podezřelá situace vyžadující oprášit ono již v úvodu řečené a ve známé komedii o Bílé paní jako zaklínadlo napsané: "Věř, však komu věříš, měř".

Poznámka KD: Můj článek není žádnou "exhibicí vzdělanosti", ale kritikou toho, že mnozí Češi nadšeně tleskají svému ústavnímu představiteli, který ve jménu hypotetického nebezpečí reálně podkopává ústavní zřízení. O Lisabonské smlouvě jsem v článku nepsal nic -- ani pro, ani proti -- ale moje pozice je taková, že EU přece nemá nejmenší důvod respektovat ultimátum vznesené v rozporu s ústavním pořádkem České republiky. Klausův čin je v mezinárodní perspektivě absurdním divadlem hodným jeho předchůdce v úřadu.

Poznámka ŠOK: Na rozdíl od kolegy Dolejšího si myslím, že Klausův čin je sice zoufalým, ale nutným obranným krokem proti tušenému, ze strany evropských byrokratů předvídatelnému nebezpečí. Precizně načasovaným, precizně a s pohrdavou noblesou provedeným. Arogance, s jakou jednají někteří představitelé Evropské unie, je varující. Je stejná, jaká byla ve chvíli, kdy se v Mnichově rozhodovalo o osudu malého Československa. Zradila Francie, Zradila Anglie. Prodali svobodu evropského souseda a krátkodobý pocit vlastního bezpečí. Staraly se jen o sebe. No a my se dnes v Unii staráem také především o sebe. Kdyby nyní o Lisabonské smlouvě hlasovali občané ČR, namísto "poslušných" poslanců a senátorů, nevím, jak by to dopadlo. Pokud je Evropská unie spolkem demokratických států, kde je slyšen a respektován každý člen, bude respektovat i britské NE. Stejně tak české ANO, ALE... Jinak ať jde k čertu. A Václav Klaus v mých očích zůstal mužem, který na rozdíl od amerického agenta hájí české zájmy tak, jak přísahal.

Pozn. JČ: Štěpán Kotrba bohužel přehrává známé a zdiskreditované české nacionalistické stereotypy, které několikrát přivedly Československo na pokraj záhuby a dnes se to děje znovu. Zajímavě se tomu věnují nové, brilantní dějiny československé historie od americké historičky Mary Heimannové, které 28. října vyjdou v nakladatelství Yale University Pres a o níž v týdnu výročí československé státnosti přineseme rozsáhlou recenzi.

Vytisknout