Návod našich prapředků jak přežít hospodářskou krizi

15. 10. 2009 / Jan Hošek

Toto uvažování zapadá přesně do schématu známého ekonomického (a obecně společenského) problému, zvaného "vězňovo dilema". Ano, pokud se já, moje rodina, případně malá komunita či malá země budeme řídit popsanými pravidly (a ostatní ne), budeme my na tom lépe (taky se toto chování někdy v literatuře označuje jako "ožebrač, okraď si svého souseda"). Jenže pokud by se nedejbože těmi samými pravidly řídila většina ekonomických subjektů na této planetě, budeme na tom všichni hůř. A to mnohem hůř. Zdravá rostoucí ekonomika funguje na principu "já budu spotřebovávat, tím dám práci a peníze tobě, ty budeš spotřebovávat a tím dáš práci a peníze mně", a tak pořád dokola. Je to uzavřený kruh, který je lehké rozpojit, ale těžké opět uzavřít. Učeně se to v literatuře nazývá jako kooperativní ekvilibrium ekonomického procesu (a hry zvané "vězňovo dilema"). V této situaci společnost jako celek těží z rostoucí specializace, produktivity a vzájemné spolupráce. Rovnováha je to však velice křehká a pokud ji něco naruší (např. prasknutí bubliny na americkém hypotéčním trhu, což byla sama o sobě událost ne příliš velkého ekonomického významu), je třeba zjednat nápravu koordinovanou akcí, která zajistí setrvání v kooperativním ekvilibriu.

Recept pana Klímy (a údajně našich předků) je naopak ukázkou nekooperativní (sobecké) akce jedné strany, která v podstatě je na úkor druhé strany, a té tudíž nedává jinou možnost, než udělat totéž. A pak celá společnost skončí v nekooperativním ekvilibriu, které je sice stabilnější, ale pro obě strany prokazatelně horší. Snad každému musí být jasné, že když najednou všichni začnou šetřit a přestanou spotřebovávat (jak zboží, tak služby), tak bude méně práce a méně pracovních příležitostí. Riziko, že přijdu o práci tak pan Klíma nahradí jistotou, že práci mít nebudu. "Dobrá zpráva" je, že práce nakonec opět přibude. Vývoj se totiž bude pohybovat po té samé spirále jako dříve, jen s tím rozdílem, že tentokrát dolů, takže nakonec skončíme s mizivou produktivitou a specializací s motykou v ruce na (možná) vlastní farmě, kterou jsme si dle návodu našich předků pořídili jako pojistku proti krizi. Další dobrá zpráva je, že komodity budou opět levné.

Výše uvedenou a maximálně zjednodušenou úvahou samozřejmě nechci tvrdit, že člověk by měl utrácet na dluh a spotřebovávat víc, než bude do (očekávaného) konce života schopen vydělat. Na druhé straně např. koupě vlastního bytu na dluh (hypotéku) není spotřebou na dluh, ale investicí, která by měla být z hlediska toků hotovosti v dlouhém horizontu prakticky neutrální, jen se nahradí platba nájmu splácením hypotéky. Ekonomika ke svému fungování vyžaduje velké množství dílčích rovnováh (ekvilibrií). Produkce musí být v rovnováze se spotřebou, od (očekávané) produkce se odvíjí rovnovážná úroveň investic. Ty se většinou realizují na dluh nebo z vlastních úspor podnikatele, takže rovnovážná úroveň úspor se odvíjí od potřebných investic. Zbytek se může spotřebovat a kruh se uzavírá.

Začneme-li šetřit víc, půjde cena našich úspor (úroková sazba) dolů. To dočasně zvýší míru investic (které budou levnější), ale pokud budou úspory nadále přebývat (kvůli nedostatečné poptávce po zboží a službách z důvodu šetření), bude se pro ně muset hledat jiné použití. Úrokové sazby se blíží k nule, takže bankovní vklady, dluhopisy a akcie nevynáší. Co takhle investovat své úspory do stále více sofistikovaných (schválně si najděte různé významy tohoto zajímavého slova) produktů finančního trhu? Nepřipomíná vám to něco? Tyto uměle vytvořené finanční deriváty ale netvoří žádné reálné hodnoty (i když pro některé to může být náhrada adrenalinového sportu), jen hledají použití pro vaše úspory (zejména pokud jste nechutně bohatí ). Zde raději skončím svůj možná až příliš zjednodušený komentář. Za éry budování socialismu bylo moderní ještě připojit nějaké akční slogany, tak třeba: "Šetřením k trvalé chudobě", "Šetři, posílíš celosvětovou hospodářskou krizi".

Vytisknout