Klaus mezi Lisabonskou smlouvou a Benešovými dekrety

14. 10. 2009 / Jan Hradil

Ve věci paní europoslankyně již jistý čtenář BL správně poznamenal, že se nejedná o analýzu, ale jakousi předběžnou studii. Klíčovou pro tuto "analýzu" je otázka, zda bude Soudní dvůr ES (v Lucemburku) (ESD) vykládat Evropskou úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod (EÚLP) stejně, jak to činí Evropský soud pro lidská práva (ve Štrasburku) (ESLP). Je zde uvedeno několik z kontextu vytržených výroků soudce J. Malenovského, z nichž jsou pak činěny dalekosáhlé závěry. Ze zjištění, že je možné, že ESD bude EÚLP vykládat jinak než ESLP, je logicky zcela chybně vyvozen závěr, že tedy jsou v ohrožení i Benešovy dekrety. Skutečnost, že výklad EÚLP ze strany ESD a ESLP obecně nemusí být vždy totožný, přece ještě neznamená, že ESD najednou pomine veškeré právní zásady a pravidla a bude rozhodovat svévolně.

Pokud jde o rozbor JUDr. J. Kuby, rovněž se nemohu ubránit tvrzení, že vlastně o právní analýzu vůbec nejde. Jde o jakousi politickou předpověď budoucnosti, ještě ke všemu založenou na pocitech a strachu ze Sudeťáků. O naprosté neznalosti evropského práva a rozhodovací praxe ESD svědčí jeho zmínky typu:

Takováto vyjádření nemají nic společného se seriózním odborným rozborem, navíc jsou to slova úplného laika z pohledu evropského práva. Text Lisabonské smlouvy vychází (respektive je okopírován) z textu stávajících zakládacích Smluv a metody výkladu vyplývající z lege artis nemohou vést k výkladu, který by popřel více než 40 let vývoje zakládacích Smluv. Navíc, pojítkem právních řádů (alespoň kontinentálních) evropských států jsou určité základní zásady, které respektuje jak ESLP, tak ESD ve své rozhodovací praxi, a které vůbec nejsou tak mlhavé a neurčité, jak si dr. Kuba myslí -- mimochodem je uplatňuje i náš Ústavní soud. Mezi nimi je i zásada právní jistoty, zásada legitimního očekávání i zákaz zpětné účinnosti (zákaz retroaktivity), které brání tomu, aby byly právní účinky právního předpisu vzniklé před 60-ti lety zpětně zapovězeny.

Navíc je nutno zdůraznit to, co mnozí "odborníci" v této souvislosti zcela opomíjejí:

-- Listina základních práv EU se neuplatní ve vztahu k pravomocem členských států, ale výhradně k pravomocem Unie -- tedy ve vztahu k činnosti jejích orgánů a případně ve vztahu k činnosti orgánů členských států, pokud tyto svým jednáním přímo vykonávají pravomoc Společenství;

-- EU nemá (a nebude mít) pravomoc regulovat otázky vlastnictví, takže ani v této souvislosti se orgány členských států nebudou muset řídit přímo Listinou základních práv EU, a EU ani nemůže přijímat žádnou legislativu;

-- ESD nemá (ani na základě Lisabonské smlouvy nebude mít) pravomoc k přezkumu vnitrostátních aktů a nemůže tedy vnitrostátní akt prohlásit za neplatný; je však pravda, že vnitrostátní orgány mají povinnost neuplatnit každé takové ustanovení vnitrostátního práva, které by bylo s evropským právem v rozporu;

-- Rozhodnutí ESD nevylučuje podání stížnosti k ESLP;

-- ESD ve své rozhodovací praxi uznává mezinárodní právo jako relevantní, snaží se o výklad konformní s mezinárodním právem a je připraven mu přiznat i potřebný přímý účinek tam, kde je to možné. Proto by vždy nutně bral v úvahu i mezinárodně právní režim, který byl po druhé světové válce stanoven.

Na tomto základě je skutečně možno vyloučit, že by konfiskace provedené na základě Benešových dekretů byly zpochybnitelné před ESD na základě Lisabonské smlouvy. Ke stejnému závěru dospívá i dosud nejfundovanější právní analýza, kterou jsem dosud k tématu Benešových dekretů četl, od profesora Ch. Tomuschata (Humboldt-Universität, Berlin), který poukazuje na to, že právní účinky "majetkových" Benešových dekretů jsou již vyhaslé, a nelze je tudíž zpochybnit.

Uvedená analýza ale dospívá ke kritickému závěru, pokud jde o zákon č. 115/1946 Sb. ze dne 8. května 1946 o právnosti jednání souvisících s bojem o znovunabytí svobody Čechů a Slováků. Tento zákon totiž stanoví, že jednání, k němuž došlo v době od 30. září 1938 do 28. října 1945 a jehož účelem bylo přispět k boji o znovunabytí svobody Čechů a Slováků nebo které směřovalo ke spravedlivé odplatě za činy okupantů nebo jejich pomahačů, není bezprávné ani tehdy, bylo-li by jinak podle platných předpisů trestné. Jinými slovy (a zjednodušeně řečeno) se tímto zákonem také promíjejí vraždy z odplaty a msty na osobách německé a maďarské národnosti provedené nejen za války, ale ještě půl roku po skončení války, a jako takový byl a je evropskou výjimkou. Tento zákon skutečně nemá oporu ani v mezinárodním právu a vzhledem k tomu, že je dodnes účinný, může dodnes chránit některé osoby, které se v uvedeném předválečném, válečném a poválečném období dopustily činů, které nemůže žádný stát, který se označuje za "právní", tolerovat. Jelikož však by tyto činy (pokud by byly trestnými činy) navíc byly podle českého vnitrostátního práva promlčeny, však ani ESD nemůže do budoucna prosadit potrestání ještě žijících pachatelů těchto činů (obecné otázky promlčení v trestním právu nejsou v pravomoci EU) nebo jejich vydání do zahraničí (jelikož platí zásada oboustranné trestnosti dotčeného jednání). Jak poznamenává prof. Tomuschat, Česká republika však tím, že i nadále toleruje právní účinky tohoto zákona, porušuje dodnes své základní povinnosti v oblasti lidských práv. S tímto závěrem je třeba se ztotožnit, jelikož zákon dodnes zaručuje beztrestnost mimo jiné vrahům, kteří takto zavrženíhodným způsobem jednali i dlouhé měsíce po skončení války.

Pokud jde o tu "morální" zmatenost, chtěl bych poukázat na jednání V. Klause i to, jak reaguje česká společnost, která místo toho, aby jednoznačně prezidentovu iniciativu odmítla jako porušení veškerých politických, právních, ale i morálních hledisek, mu naopak ještě věnuje pozornost. V. Klaus byl prezidentem v době, kdy se na textu Lisabonské smlouvy pracovalo. Byl prezidentem i v době, kdy se podepisoval text Lisabonské smlouvy. Byl dokonce již prezidentem v době, kdy se podepisovala její předchůdkyně, Ústava pro Evropu (která je v podstatě totožná s Lisabonskou smlouvou). Měl více než dostatek času na to, aby si dokument prostudoval, vyjádřil své námitky i představil své konkrétní požadavky vládě i veřejnosti. To však neučinil. Stejně jako se dnes ohání svou pravomocí podle čl. 63 odst. 1 písm. b) Ústavy ratifikovat mezinárodní smlouvy, i tehdy se měl prezident ohánět pravomocí sjednávat mezinárodní smlouvy, která je založena stejným ustanovením. Místo toho ale nejprve práci na nové smlouvě bohorovně ignoroval. Poté začal o Lisabonské smlouvě šířit nepravdy a lži (uveďme za všechny například jeho tvrzení, že Lisabonskou smlouvou evropské právo dostává přednost před právem vnitrostátním -- které není pravdivé, jelikož to platí pro stávající zakládací Smlouvy a platilo to v době, kdy ČR k EU přistoupila, a nikoliv až prostřednictvím Lisabonské smlouvy). Poté, když neuspěl, sliboval, že Lisabonskou smlouvu nezablokuje, pokud by s ní Irové ve druhém referendu vyjádřili souhlas. Pak přišlo jeho slavné podání před Ústavním soudem, které bylo opět snůškou neucelených politických (a nikoli ústavněprávních) argumentů, které opět vycházely z jeho hluboké neznalosti českého, evropského i mezinárodního práva. Nyní, když všechny fáze jednání o dokumentu řádně proběhly, si klade další podmínky, které však nevyřkl v době, která k tomu byla určena.

Každá lidská činnost obecně má svůj postup, to platí o to více v případě sjednávání mezinárodních smluv. A daný postup se dodržuje prostě proto, aby bylo i ve větším okruhu účastníků možno dosáhnout určitého výsledku jednání -- a jeho dodržení je nejen věcí mezinárodního kreditu daného státu, ale i věcí morální odpovědnosti a osobní cti účastníků tohoto procesu. V rámci takového postupu je nejprve vyhrazen čas na sjednávání textu přijatelného pro všechny účastníky, v jehož rámci mohou vznášet námitky a prosazovat změny textu, který však neběží donekonečna, ale musí mít své limity. Polsko i Irsko tohoto času využily. V. Klaus tehdy jakožto orgán odpovědný za sjednávání Smlouvy žádné konkrétní argumenty nepřednesl. Po této fázi přichází fáze ratifikace v členských státech, během níž jsou smluvní státy (a tedy i jejich orgány) povinny zdržet se jednání, která by mařila účel a cíl sjednané smlouvy. V. Klaus v té době radil jako prezident ČR Irům, aby Smlouvu neschvalovali. Když konečně přišla řada na ČR, souká ze sebe Klaus v rozporu s veškerými pravidly tohoto postupu nynější argument ohledně sudetských majetkových nároků.

Stejně tak se určitými postupy řídí i vnitrostátní právní rámec ratifikace mezinárodních smluv. Ani tady však prezident zjevně nechová žádný respekt vůči ústavně předepsaným pravidlům. Pouze díky uražené ješitnosti se při sjednávání dokumentu odmítal bavit s tehdejším předsedou vlády Topolánkem. Nyní, co byla Lisabonská smlouva schválena oběma komorami parlamentu a přezkoumána Ústavním soudem, dále odmítá uznat, že v případě Lisabonské smlouvy byly všechny ústavní náležitosti splněny a klade si další podmínky (které jsou navíc nezávislé na výsledku druhého projednávání smlouvy před Ústavním soudem).

Takto se skutečně nechová státník, ale buď technolog moci Stalinova ražení anebo nanejvýš arogantní narcis, pro kterého neplatí žádná pravidla. Jeho kroky poškozují pověst České republiky nesrovnatelně více, než svržení vlády uprostřed českého předsednictví EU. Svržení vlády sice přišlo nevhod, ale bylo provedeno řádně za použití legitimních prostředků demokratického politického boje (opozice vyslovila nedůvěru vládě na základě ústavně stanoveného postupu). Kladení dodatečných jednostranných požadavků na dvakrát sjednávanou smlouvu až ve fázi její ratifikace v rozporu s postupem stanoveným mezinárodním právem, a navíc v rozporu s vůlí české vlády i českého parlamentu, je nejenže nevhod, ale rovněž přímo odporuje chápání práva i morálky ve státech na západ od nás.

A ještě jednu poznámku k "tažení" V. Klause proti Lisabonské smlouvě. Na Lisabonské smlouvě je mnoho věcí, které je možno kritizovat. Mnoho lidí, zejména v "nových" členských státech, je přesvědčeno, že by se jim ještě nějakou dobu dobře žilo za stavu podle stávajících zakládacích Smluv a že by mohla být nová smlouva vyjednána teprve tehdy, až tyto státy získají nějakou zkušenost s fungováním EU. Existují oprávněné obavy ohledně snížení vlivu hlasu malých států v rozhodovacích orgánech EU. Avšak namísto toho, aby se skupinka Klaus -- Železný -- Bobošíková soustředila na to, jak v době vhodné (tedy v letech 2002 až 2006) konstruktivním způsobem vysvětlit tyto obavy "starým" členských státům, jejich politikům a jejich veřejnosti, soustředila se na šíření nepravdivých a zavádějících zpráv, jejichž cílem bylo naopak vyděsit českou společnost. Díky záměrně šířeným lžím z jejich strany byli nakonec i lidé, kteří měli proti Smlouvě o Ústavě pro Evropu a Lisabonské smlouvě opodstatněné výhrady, nuceni se od tohoto tábora distancovat ve prospěch schválení dokumentu. Jinými slovy, skupinka euroskeptiků svým odporným stylem jednání od kritiky nové Smlouvy odvrátila i konstruktivní hlasy, a tak zcela podkopala svůj cíl. Možná že i díky návštěvě V. Klause v Irsku tam měla Lisabonská smlouva v druhém referendu takovou podporu.