Jiří Koryta: Vědci, granty, kožešníci

Rádio Jerevan se kdysi ptalo: "Může být paralytik akademikem?" Odpověď byla: "Zásadně ano, ale musí být progresivní."

Naštěstí se takový obraz tituly ověnčených představitelů vědecké obce neshoduje s názorem veřejnosti na lidi skutečně vědecky pracující. V nedávném průzkumu veřejného mínění, který provedl Ústav teorie vědy ČSAV, se docenti, profesoři a další vědečtí pracovníci umístili pěkně v horní čtvrtině žebříčku profesí, hned za lékaři. To je pozoruhodný výsledek, protože si nemyslím, že my Češi jsme výrazně "vědecký národ"; například - jaký podíl duchovního úsilí našeho národa byl v jeho historickém vývoji věnován zkoumání přírody? Domnívám se, že ve srovnání třeba s Němci nebo Angličany menší. Evropské kultuře přispěli Češi jinak - ve středověku zápasem o etické hodnoty a v nové době daleko více uměním než vědou, a když vědou, tak historií. Až do konce devatenáctého století nám přece šlo o znovuzrození, udržení a rozvoj národa, a k tomu daleko víc pomáhala literatura, hudba a humanitní vědy ...

O naší Akademii se říká, že je to produkt totalitního systému, který - podobně jako v Rusku - měl představovat ozdobu despocie orientálního typu. Něco málo pravdy na tom je, ale skutečnost je složitější a zdaleka ne tak špatná. [Ruská akademie věd byla založena již v r. 1724 a od počátku byla koncipována nikoliv jako formální učená společnost, nýbrž jako instituce umožňující provozovat bádání - šlo tak o první materializaci koncepce německého matematika Gottfrieda Wilhelma Leibnize, pro kterou se mu však v Německu nepodařilo nalézt mecenáše.]

Československá akademie věd vznikla koncem roku 1952. Její vznik neznamenal nějaký přelom v koncepci dosavadních ústavů, jen docházelo k expanzi směrem k duchovědným oborům a k technice (sám prezident Akademie Z. Nejedlý se valně o chod Akademie nestaral). [Akademie původně používala označení president a náměstkové presidenta, teprve později přešla na předseda a místopředsedové, zatímco název presidium zůstal nezměněn]. S výjimkou už existujících ústavů humanitních věd (historický, orientální, českého jazyka a české literatury) šlo převážně o menší kabinety a laboratoře vedené většinou významnými vysokoškolskými učiteli.

Ovšem Akademie měla ještě druhou tvář jakožto společnost vybraných členů. V roce 1952 stalinismus vrcholil, a přece členy Akademie z přírodních věd (a také techniky), do jistě míry i z některých společenských věd, byli jmenování skuteční reprezentanti naší vědecké obce ze starší a střední generace. Snad jen Bohumil Němec, vynikající rostlinný fyziolog, naneštěstí v roce 1935 předpokládaný kandidát na úřad prezidenta republiky, mezi nimi chyběl, ale za dva roky už byl také zvolen do Akademie. Nesmíme však zapomenout na vynikajícího fyzika B. Goldschmieda, který byl v době procesů nalezen mrtvý po záhadném pádu ze střechy domu, kde bydlel.

Zpočátku se Akademie bránila proti přílišnému tematickému rozřeďování, které viceprezident V. Laufberger nazýval "pokrývačstvím" - snahou pokrývat všechny vědní disciplíny pracovišti Akademie. Stejný názor měl i hlavní organizátor Akademie F. Šorm, sám vynikající organický chemik [v letech 1952-57 hlavní vědecký sekretář, 1957-62 náměstek presidenta, 1962-69 předseda]. Byl však obviňován z "chemokracie", protože v Akademii byla podporována vybraná témata z chemie, která měla u nás mezi přírodními vědami vynikající úroveň. Ke škodě věci se však postupně počaly prosazovat dvě negativní tendence. Požadavek proporcionálního rozvoje vědy znamenal zkoumání ve všech možných vědních disciplínách, zcela proti původní zásadě při založení Akademie. Další tendence "Čelem k praxi!" vycházela z politických míst a byla velmi vítaná pro představitelé technických oborů, které se cítily utlačené.

Existence pracovišť zaměřených na silně orientovaný základní výzkum až na vyloženě aplikovaný výzkum (ovšem převážně bez realizací v praxi) byla v síti akademických ústavů dosti problematická. "Technici" však záhy posílili svou pozici s příchodem ing. dr. J. Kožešníka, dosud vedoucího výzkumu Čs. strojírenských závodů. Tento strojní inženýr a docela dobrý aplikovaný matematik byl za války vedoucím "dělovky" v plzeňské Škodovce, za což byl vyznamenán Svatováclavskou orlicí. Jeho hvězda v Akademii rychle stoupala. V roce 1953 se stal zástupcem hlavního vědeckého sekretáře ČSAV, pak hlavním vědeckým sekretářem a nakonec viceprezidentem Akademie.

Viceprezidentů však bylo víc, mezi nimi i vlivný F. Šorm. Ten se koncem padesátých let dopustil nesmazatelné chyby. Americkému mírotvorci, milionáři Cyrusu Eatonovi věnoval při jeho návštěvě v Praze soubor desek s Janáčkovými skladbami. To rozlítilo Janáčkova nepřítele Z. Nejedlého do té míry, že žádal ve vládě [původně se president Akademie bral jako na roveň postavený ministrovi a zúčastňoval se z toho titulu zasedání vlády] okamžité Šormovo odvolání (V. Kopecký prý řekl, že kdyby Nejedlý měl moc jako Berija v Rusku, byl by už Šorm zastřelen [Václav Kopecký, 1897-1961, byl v padesátých letech nejmocnějším činovníkem v oblasti kultury]) ...

Když v roce 1963 Nejedlý zemřel, nemohlo se politické vedení nějakou dobu rozhodnout o jeho nástupci. Chtěli sice původně povolat do této funkce L. Štolla, ale nakonec se zařídili podle doporučení sovětské Akademie, že "prezidentem by měl být badatel světového významu", čímž byl míněn Šorm. To však neznamenalo, že ten se řídil nějakým sovětským vzorem, jak to tehdy bylo požadováno. Naopak, Šemjakinův ústav chemie přírodních látek sovětské Akademie [dnes Ústav bioorganické chemie M. M. Šemjakina a J. A. Ovčinnikova] byl organizován podle Ústavu organické chemie a biochemie ČSAV, který vedl Šorm.

V šedesátých letech se některá přírodovědecká pracoviště Akademie stala mezinárodně uznávanými výzkumnými středisky. Ale i ve společenských vědách začalo svítat. Jako příklad uvedu oblast pro tradiční marxismus posvátnou - dva filozofy sice protichůdných, ale zřetelně nemarxistických názorů: Jan Patočka získal ve Filozofickém ústavě ČSAV titul DrSc. a Ladislav Tondl se stal dokonce vedoucím kabinetu pro společenskou funkci vědy ČSAV. Nicméně pokrok ve společenských vědách stále brzdil zdvižený prst Kouckých a Hendrychů z ÚV KSČ. Na druhé straně v přírodních vědách byl ideologický dohled zcela zanedbatelný (lysenkismus prosazovaný v biologii v padesátých letech brali už v šedesátých letech vážně jen jednotlivci, kteří byli ostatním pro smích).

Vývoj Akademie ovšem neměl jen pozitivní stránky. Ke konci šedesátých let se projevily důsledky extenzívního růstu a nevyrovnané kvality pracovišť. Celkový počet zaměstnanců se blížil k číslu deset tisíc, což byl rozsah, kterého dosáhla v 80. letech obdobná, ale ve všech oborech vynikající západoněmecká instituce pro základní výzkum, Společnost Maxe Plancka [dnes má tato Společnost kolem 12 000 stálých a 9000 kontraktních pracovníků]. Počet vědeckých pracovníků (tři tisíce) byl dokonce relativně vyšší než třicet osm tisíc v sovětské Akademii věd v roce 1968 ... Akademie jako celek stárla, protože nebylo prakticky možné zbavit se nevýkonných vědců, kteří ve vědě nalézali jen pohodlné zaměstnání. Proto jako experiment Šorm navrhl uzavírat s vědeckými pracovníky pětileté nebo kratší smlouvy. Ústavy, které tento experiment přijaly, byly odměněny zvýšením mzdových prostředků. Tento v podstatě rozumný návrh se však změnil ve svůj dialektický protiklad, jak hned uvidíme.

Přišel rok 1968 a Akademie začala být kritizována z různých stran. Společenští vědci si stěžovali na utiskování, technokrat Šorm byl obviňován z konzervatismu, vysoké školy, ač měly v celku nižší úroveň následkem politických zásahů, vyčítaly Akademii její přednostní postavení, pražský rozhlas viděl v Akademii zajímavý objekt kritiky ... Ale přišel srpen a jak prezídium, tak ústavy se jednoznačně postavily proti invazi. Šormovo vystoupení před mezinárodní vědeckou veřejností posílilo věc okupovaného Československa.

Trest však na sebe nedal dlouho čekat. Prezídium Akademie bylo rekonstruováno, do čela byl postaven Kožešník (který se v srpnových dnech neúčastnil zasedání prezídia, nýbrž se "rekreoval" na akademickém zámku Bechyně) [o ten Akademie přišla v restitucích, ale nahradil ho zámek v Třešti, který získala v roce 1984 jako ruinu a deset let ho rekonstruovala].

Časově omezené smlouvy vědeckých pracovníků byly nyní uzákoněny, kdo se v "krizových letech" prohřešil, dostal kratší smlouvu než pětiletou (sám jsem nikdy tak dlouhou smlouvu neměl). To platilo pro přírodní vědy, kde nucené odchody byly poměrně vzácné (řada vynikajících vědců ovšem odešla do zahraničí), kdežto ve společenskovědních ústavech docházelo k hromadnému propouštění.

Do prezídia Akademie byli povoláváni četní normalizovaní rektoři a děkani, lidé tajemníka ÚV KSČ J. Havlína, kteří si hbitě obstarávali pašalíky ve funkcích ředitelů ústavů. Přední vědečtí pracovníci ztráceli vedoucí funkce v ústavech, zmenšovaly se prostředky na výzkum, noví členové Akademie byli jen v menšině jmenováni nebo voleni (obojí bylo možné) za vědecké zásluhy: zhoršilo se vědecké klima na ústavech.

Typickým dokladem byl interview redaktora Rudého práva s předsedou Kožešníkem v roce 1978: "Už nebudeme pěstovat vědu" (tj. s vědou se nebude zacházet ohleduplně, ale musí se disciplinovaně obrátit čelem k praxi). Tato tendence pokračovala ještě výrazněji za dalšího předsedy B. Kvasila, který hájil zásadu, že vědecký pracovník nemá být hodnocen podle mezinárodního ohlasu svých prací, nýbrž podle toho, jak pomáhá praxi [B. Kvasil, 1920-85, byl předsedou Akademie v letech 1981-85].

Produktem této okázalé orientace byl např. vznik strojírenského ústavu Akademie (Ústav technologie a spolehlivosti strojních konstrukcí v Plzni, o němž zlí jazykové tvrdili, že jeho hlavním úkolem jsou vedlejší úvazky vedoucích pracovníků Škodovky). Přesto v Akademii vydržel pracovat velký počet vědců s mezinárodním věhlasem. I při přijímání vědeckého dorostu byly politické zásahy podstatně menší než třeba na vysokých školách, takže kdo v přírodovědě pracovat chtěl, také zpravidla mohl. Rozhodně nejsou oprávněné hlasy, které zásadně zpochybňují autoritu skutečné vědecké elity (povětšině odlišné od sboru členů Akademie) ...

Přišel listopad 1989, na ústavech to ovšem vřelo, a tak v prosinci došlo k volbě tzv. volených zástupců pracovišť podle systému jeden zástupce na započatých padesát zaměstnanců. Do "komory" se tak dostali zástupci jak vynikajících, tak průměrných ústavů stejně jako reprezentanti nevědeckých útvarů. Mezi vědeckými pracovníky v komoře jsou významní vědci stejně jako vědecký průměr [dnes se podobné těleso jmenuje Akademický sněm]. Pro revoluční opatření, tj. odstranění představitelů totality z vedení pracovišť a celé Akademie, tento orgán sice mohl stačit, ale vzhledem ke svému složení se nehodí k hlavnímu úkolů - zlepšení struktury výběrem ústavů způsobilých pro základní výzkum a jejich profilování, což by byla také rozumná reakce na současný, mnohdy oprávněný, rozpočtový tlak.

Počátkem roku 1990 došlo k úplné rekonstrukci prezídia Akademie. Novým předsedou byl zvolen vynikající vědec prof. O. Wichterle, známá osobnost z roku 1968 [člen korespondent ČSAV od roku 1952, akademik od roku 1955]. Členy prezídia se stali jak někteří dosavadní členové Akademie, tak představitelé "komory", významní i bezvýznamní vědečtí pracovníci. A právě těmi druhými byly obsazeny klíčové funkce, mj. místopředsedy ČSAV, který předsedá výboru pro řízení pracovišť, a vědeckého sekretáře. Podle staré zásady se z bývalých revolucionářů stali noví hofráti a právě ti hýbou Akademií (často bez vědomí předsedy Akademie), vydávají příkazy ředitelům ústavů - prostě jak za Kožešníka.

Spásu Akademie vidí nynější vedení v tzv. systému grantů (finančních podpor udílených po konkursu na výzkumné projekty). Na tyto podpory je vyhrazeno asi 15 procent neosobních rozpočtových prostředků Akademie, tedy poměrně malá částka. Vítězství v konkursu má být určitou známkou kvality výzkumného projektu. Grantový systém vymyslel teoreticky fyzik B. Velický. Teoretičtí fyzici hledají originální řešení svých problémů, ale při řešení problémů Akademie není originalita právě namístě, nýbrž osvědčená zkušenost (stejně jako v ekonomice). Grantový systém se totiž v západní Evropě používá pro dodatečnou podporu výzkumu na vysokých školách, protože jejich vlastní výzkumné prostředky jsou určeny na výchovu studentů. Elitní instituce pro základní výzkum, jako je nám už známá Společnost Maxe Plancka nebo Centre National de la Recherche Scientifique ve Francii, nepovažují grantový systém za účelný (jejich zaměstnanci jsou totiž placeni - podobně jako v naší Akademii - právě za výzkumnou činnost).

Budoucnost Akademie zajímá veřejnost i odborníky. Já se domnívám, že Akademie věd se zřejmě ze své krize nemůže dostat bez zásahu orgánů České republiky; tímto zásahem by urychleně měla skončit vláda "komory" a prezídium Akademie (případně jiný orgán, název není důležitý) by se mělo zrekonstruovat. Tvořit by je měli někteří ředitelé nebo předsedové vědeckých rad vynikajících ústavů a měli by tam být - podobně jako tomu je u řídících grémií zmíněné německé a francouzské instituce - i představitelé některých ústředních úřadů na úrovni ministrů nebo jejich náměstků.

Vyřešit byť jen nejhlavnější úkoly taky nebude jednoduché, především vybrat kvalitní ústavy a určit jejich profil (kritérium kvality jejich pracovníků nemůže být nic menšího, než světový ohlas jejich prací, knižní publikace v renomovaných zahraničních nakladatelstvích, pozvání k plenárním přednáškám na mezinárodních kongresech a podobně). Ústavy, kde není nutná týmová práce a které mohou navazovat bezprostředně na jiný výzkum, by přešly k vysokým školám. Technicky orientovaná pracoviště (pokud jsou kvalitní) by se buď změnila na akciové společnosti, eventuelně se zahraniční účastí, nebo by spolu s některými dosavadními státními výzkumnými ústavy vstoupila do instituce pro výzkum na zakázku (analogie německé Fraunhoferovy společnosti).

O rozpacích současného vedení Akademie svědčí nedávné interview vědeckého sekretáře P. Vlasáka s redaktorem Rudého práva, stejným, který před devatenácti lety interviewoval předsedu Kožešníka. Půjde-li touto cestou naše Akademie, může se dostat do situace, že se v ní opravdu věda přestane pěstovat.