Metastázování peněz

12. 10. 2009 / John Michael Greer

To vše vypadá velice logicky, ale jen do doby, než se nad tím deset vteřin zamyslíte. Nejprve si všimněte toho, jak toto vysvětlení předpokládá, že klempíř, chovatel prasat, odběratelé vepřového, košer lahůdkářství a všichni ostatní jsou omezeni na určitý typ ekonomických vztahů, které existují právě jen v peněžní ekonomice. Klempíř není, tak jeko většina lidí před stopadesáti lety, členem domácnostní ekonomiky, která by mu poskytovala značnou část jeho stravy, včetně chovu drobného hospodářského zvířectva. Chovatel prasat si na rozdíl od většiny lidí ještě před padesáti lety doma prakticky všechno neopravuje sám. Oba jsou definováni jedinou funkcí: chovatel dovede pouze produkovat vepřové, klempíř zase pouze dělat svoji práci.

Ani chovatel, ani klempíř, ani kdokoliv jiný nemají přístup k nesmírnému množství nemonetárních systémů výměny, které lidé během historie používali. Lovci a sběrači kmene !Kung dělící se mezi sebou o pakoně podle tradičních pravidel, náčelníci kmene Haida rozdávající pokrývky a lososy každému, kdo přijde na potlač, a středověcí rolníci pracující každý rok po určený počet dnů na baronově panské půdě, aby si udrželi feudální právo na pole a chalupy -- ti všichni participovali na účinných systémech výměny, které nemají s penězi nic společného. Městské společnosti antického Egypta fungovaly po tisíciletí zcela bez peněz, a přesto měly své klempíře, chovatele vepřů a velmi mnoho dalších profesí.

Jinak řečeno: Vše, co vysvětlení z učebnice dokázalo, je že pokud už máte peněžní ekonomiku, patrně potřebujete k jejímu fungování nějaké peníze. To ale samozřejmě není ten závěr, který učebnice z příběhu klempíře a chovatele odvozuje; ta přeskakuje od svého prefabrikovaného příkladu rovnou k tvrzení, že peníze jsou pro každou ekonomiku hodnou toho jména nezbytné, a zbytek knihy je věnován teoriím peněz, s nimiž se zachází na základě falešného dojmu, že se v nich pojednává o bohatství.

Pomýlená metafysika, kterou jsme se zabývali minulý týden, hraje velkou roli při upevňování tohoto omylu, ale naprostá všudypřítomnost peněz v dnešní průmyslové ekonomice hraje ještě větší roli. Pro většinu lidí moderního průmyslového světa představuje jediný způsob, jak se dostat k jakémukoliv bohatství -- tedy k jakémukoliv zboží nebo službě -- to, že nejprve získají přístup k penězům, a vymění pak peníze za bohatství. To velice usnadňuje záměnu peněz za bohatství, a také posiluje myšlenkový návyk zacházet s penězi jako s hnací silou ekonomického života a považovat bohatství za produkt peněz, místo aby byly peníze považovány za arbitrární měřítko bohatství.

Myšlenkový experiment, při němž bychom umístili stovku ekonomů na pustý ostrov, každého s milionem dolarů v kapse, ale bez jídla či vody, je dobrým korektivem takového klamu. Bohužel, týž experiment, ale v mnohem větším měřítku, je právě prováděn světovými průmyslovými ekonomikami. Máme sedm miliard lidí na planetě s konečnými a ubývajícími zásobami koncentrovaných energetických zdrojů, které většinu z nich udržují naživu, a vlády a podniky si společně počínají tak, jako by jedinou možnou obtíž v této situaci představoval dostatek peněz na investice do energetického průmyslu.

Mělo by být jasné, že žádné množství peněz nemůže změnit termodynamické a statistické zákony, které stanoví tvrdé limity pro množství vysoce koncentrovaných energetických zdrojů existujících na naší planetě. Dnes to však nicméně mnoha lidem jasné není, protože metastázování peněz v ekonomice nás skoro všechny naučilo myslet si, že pokud máte dost peněz, můžete získat, cokoliv chcete. Skutečnost, že nejbohatší lidé světa mohou vložit celé své majetky do zdravotní péče a přesto zestárnou a zemřou, je jedna z mála trvajících připomínek toho, že peníze nemohou změnit přírodní zákony nebo zjednat přístup ke zbožím a službám, jež neexistují.

Takže jak se peníze proměnily z obyčejného měřítka skutečného bohatství ve věc, skrze níž se v současné ekonomice vše děje a k níž vše směřuje? K tomu přispěly přinejmenším tři faktory, z nichž dva jsou společné všem komplexním městským společnostem lidských dějin a jeden je pro naši společnost unikátní.

Za prvé, navzdory drastickým zjednodušením v učebnicovém příkladu citovaném výše, tento příklad odpovídá skutečnosti: Složitá společnost může díky existenci směnného prostředku, který lze vyměnit za jakékoliv bohatství, získat významné výhody. Dokonce i ve společnostech, kde většina zboží a služeb je distribuována sociálními sítěmi, směřuje sociální konsensus k výběru některého zboží -- wampumových náhrdelníků mezi Prvními národy východu Severní Ameriky, například -- coby společného měřítka pro zboží a služby, které jsou směňovány jinými způsoby. Jak se společnost stává složitější a dělba práce mezi jednotlivými řemesly se rozšiřuje, existence nějakého standardního měřítka bohatství se stává užitečnější. I když samotné peníze byly vynalezeny antickými Řeky až zhruba kolem roku 700 před Kristem, jiné způsoby měření bohatství za účelem usnadnění směny existovaly v městských společnostech Starého světa již celá tisíciletí předtím, a není nepřiměřené zařadit peníze či nějaký ekvivalentní systém do základní sady nástrojů, jež umožňují existenci urbánních společností.

Za druhé, kdekoliv jsou společná měřítka bohatství regulována institucemi, ti kdo tyto instituce řídí získávají moc, a může se počítat s tím, že budou udržovat a dále rozšiřovat svou moc všude tam, kde je to možné. Například ve starém Egyptě byly hlavním měřítkem bohatství chrámové sýpky; a výsledkem byl fakt, že kněží, kteří kontrolovali zásoby obilí, se stali vlivnou politickou silou. Ve středověké Evropě, kde byla základním měřítkem bohatství půda -- odtud důvod, proč dosud hovoříme o "realitách", jako by veškeré ostatní bohatství bylo nereálné -- se moc feudální nobility odvozovala přímo z její kontroly nad půdou. Dnes vlády, které si vyhrazují exkluzívní právo tisknout a regulovat peníze, a banky a finanční korporace, které spravují většinu peněz ve společnosti, odvozují většinu své účinné moci z kontroly nad prostředkem ekonomické směny, a ve věci ještě úplnější kontroly věci, která jim poskytuje moc, mohou počítat i s podporou zbytku společnosti.

Tyto dva faktory mohou být vysledovány v dějinách většiny komplexních městských společností minulosti. To co činí naši civilizaci jakýmsi extrémním případem je však třetí faktor -- extrémní složitost ekonomického systému, který dočasně nahradil omezené zdroje energie dostupné v ostatních společnostech proudem levné a hojné energie fosilních paliv.

Ilya Prigogine, jeden z největších inovátorů na poli fyziky, ukázal na základě série ohromně složitých rovnic, že průtok energie systémem zvyšuje jeho komplexitu. Pokud někdy existovaly nějaké pochybnosti o správnosti jeho tvrzení, byly vyvráceny ekonomickými dějinami západního světa od roku 1700 až do současnosti. Společnosti, na něž počátkem 18. století udeřila tsunami průmyslové revoluce, nebyly podle měřítek předchozích civilizací nijak neobvykle složité; jejich současníci v čínském a osmanském impériu považovali Západoevropany za klející a páchnoucí barbary disponující jen malým množstvím dovedností a ctností skutečné civilizace -- a nikoliv bez důvodu.

Fosilní paliva možná ve věci nevychovanosti a pachu nic nezměnila, ale určitě se projevila na růstu komplexity. Před úsvitem průmyslového věku nějakých 90% obyvatel každé komplexní společnosti pracovalo v zemědělství, kde zajišťovalo potravu a suroviny pro vlastní potřeby, stejně jako pro 10% těch, kdo se mohli věnovat ostatním ekonomickým rolím. V roce 1900, na zenitu uhelného věku, podíl pracovní síly zaměstnané v zemědělství v mnoha zemích průmyslového světa klesl pod 50%, a uvolnění dělníci se mohli věnovat širokému sortimentu nových ekonomických rolí. V roce 2000, na základě mnohem větší koncentrace a účinnosti ropy, mnohé průmyslové země snížily podíl pracovní síly v zemědělství pod 5%, s dalšími 95% věnujícími se nově vynalezeným rolím v rámci nejkomplexnějších ekonomik v celých dějinách planety.

Jedním z výsledků tohoto rychlého a bezpříkladného růstu komplexity byl triumf peněz nad všemi ostatními systémy výměny. Pokud naprostá většina dělníků jakékoliv příjmové úrovně pracuje na záležitostech tak specializovaných, že jejich úsilí produkuje hodnotu jen tehdy, pokud je zkombinováno s úsilím statisíců jiných, peníze poskytují jedinou cestu, jak tito lidé mohou obdržet výnos ze své práce. Když většina zákazníků usilujících o určité zboží měla na výměnu pouze peníze a nic jiného, nákup produktů za peníze se stal standardem. Sociální sítě sloužící výměně -- domácnostní ekonomiky, místní zvykové směnárny, církve a bratrstva -- byly nahrazeny čistě ekonomickými vztahy -- námezdnou prací, nákupem, veřejnými službami -- které mohou být vyjádřeny výhradně v penězích. Poslední tři století sociálních a ekonomických dějin představují převážně kroniku výsledků těchto změn.

Pokud by ekonomové uplatnili širší pohled na dějiny jejich disciplíny, než jak je tomu dnes zvykem, mohli by si všimnout, že to co většina z nich považuje za fundamentální rys všech ekonomik, jež stojí za to studovat -- totiž centralitu peněz -- je ve skutečnosti unikátním rysem ekonomické éry definované nadbytkem levné energie. Pokud fosilní paliva, která tuto éru umožnila, jsou těžena tempem, jež mnohonásobně překračuje rozsah nově objevovaných zásob, nynější očekávání ohledně role peněz ve společnosti mohou být zralá pro sérii neočekávaných revizí.

Je ironií, že proces revize může být podpořen šaškárnami, jež průmyslové národy světa podnikají kvůli překonání Velké recese -- totiž tím, že utrácejí peníze, které nemají. Ekonomická krize, která svět zasáhla v roce 2008, byla primárně tažena drastickým nesouladem mezi penězi a bohatstvím. Pokud například cena zchátralého předměstského domu vystoupila ze 75 000 na 575 000, změna byla způsobena spíše deformací měřítka než skutečným vzrůstem bohatství, které je měřeno. Tato deformace způsobila, že každé ekonomické rozhodnutí na ní založené -- například ochota kupujícího zadlužit se při nákupu domu až po krk, nebo ochota banky půjčit peníze na základě imaginárního jmění -- trpěly podobným pokřivením. Nyní, když se měřítko zase vrátilo kamsi ke své přiměřené délce, výsledky deformací je třeba z ekonomiky odstranit tak, aby množství peněz v systému opět odpovídalo a aktuálnímu množství bohatství.

Ale to je přesně to, čemu se vlády a podniky snaží pokud možno zabránit. Vlády se předhánějí v podpoře ekonomické aktivity v měřítku, jaké skutečné bohatství jejich společností už nemůže podporovat; banky a podniky dělají vše co mohou, aby odvrátily pozornost od skutečnosti, že velmi mnoho finančních aktiv vylepšujících jejich bilance nemělo nikdy žádnou hodnotu, a nyní, pokud je to vůbec ještě možné, jejich hodnota dále poklesla. Obě skupiny se snaží dosáhnout svých cílů utrácením peněz, které nemají. Zatímco se vládní deficity po celém světě vymykají kontrole a celková nominální hodnota na světovém trhu derivátů postupně šplhá k trilionu dolarů, odpojení peněz od bohatství se stává ještě extrémnějším než na vrcholu hypotéční bubliny.

Také v tomto kontextu by širší historická perspektiva, než jakou ekonomové sami sobě zpravidla dovolují, mohla poskytnout užitečné varování. Dominance peněz v komplexních společnostech se vyznačuje zřetelnou trajektorií -- a příští týden se budu věnovat některým ze způsobů, jimiž se tato trajektorie může odvíjet v desetiletích ležících bezprostředně před námi.

Celý článek v angličtině: ZDE

Vytisknout