Metafysika peněz

2. 10. 2009 / John Michael Greer

Tento typ analýzy se zdá být velmi temný a nepraktický, dokud si nepovšimnete důsledků jeho ignorování. Paušální tvrzení o tom, zda jisté věci existují nebo ne, pocházejí od lidí, které nikdo nikdy neviděl přezkoumávat vlastní předpoklady ohledně toho, co vlastně znamená existovat nebo neexistovat. To je výše zmíněný problém plynoucí z ghettoizace filosofie; filosofická témata, která ignorujete, se do vašeho myšlení znovu nenápadně vetřou a změní i vaše nejlepší pokusy o myšlení v blábol.

A to je konečně chvíle, kdy se metafysika setkává s penězi. Příspěvek z minulého týdne vysvětlil některé z důvodů, proč můžete získat lepší ekonomickou radu od náhodně vybraného kuchaře v místním asijském bistru než od nejprestižnějších současných ekonomů. Částečně je to způsobeno tím, že cyklus konjuktury a krachu činí z rozdávání špatných rad nejlukrativnější kariérní strategii ekonoma; další část vysvětluje snaha ekonomů učinit z jejich výzkumného pole teoretickou vědu bez starosti o spojení teorií s adekvátní základnou v oblasti historické fakticity.

Ale ve hře je ještě třetí faktor, jehož dosah je ještě větší než dosah těch, které jsme právě jmenovali. Není vůbec výhradně ekonomický, ale na poli ekonomie vyvstává se zvláštní zřetelností. Jeho kořeny tkví v metafysickém omylu, který můžeme nazvat kartesiánský klam.

René Descartes (Cartesius) proslul svým úslovím "myslím, tedy jsem". Jen málo lidí dnes věnuje čas tomu, aby zjišťovalo, co toto tvrzení znamená, a ještě méně jich pochopí radikální projekt, v jehož základu výrok leží. Bez přílišného zjednodušení můžeme Descarta nazvat prvním moderním myslitelem. Jistě byl prvním, kdo razil automatický předpoklad moderního myšlení, totiž představu individuálního já coby izolovaného, nezávislého svědka, jehož myšlenky a zkušenosti jsou výhradně jeho vlastnictvím. To co existuje bylo pro Descarta omezeno na to, co mohl vědět, a to vědět precizně, se stejnou exaktností, jakou má geometrický důkaz.

Descartes ve skutečnosti tvrdil, že "být" znamená totéž co "být poznán" a "být poznán" se rovná "být přesně určen". Je zřejmé, že si byl vědom dalekosáhlých implikací tohoto metafyzického stanoviska a že o ně usiloval. Je stejně zřejmé, že velmi mnozí lidé, kteří nevědomky následují jeho odkaz, buď tyto implikace nekriticky přijímají, nebo si jejich existenci nikdy neuvědomili. Zvlášť v rukou velké části moderních vědců byla Descartova rovnice smíšena s vášní pro kvantitativní měření, takže vedla k ještě extrémnější formě téže logiky. Pro mnoho dnešních vědců je to co existuje omezeno na to, co může být poznáno; co může být poznáno je omezeno na to, co může být změřeno; a co může být změřeno, s tím se zachází, jako by to bylo identické s jeho rozměrem.

S tím si můžete vystačit ve fyzice, a přesto dělat excelentní vědu. Objekty studované fyzikou jsou utvářeny tak, že mohou být účinně matematicky modelovány, a většina z nich je také natolik vzdálena běžné lidské zkušenosti, že vše, co nelze snadno změřit, může být bez větších potíží ignorováno. Zkuste ale učinit totéž se skutečnostmi každodenního lidského života -- a můžete se spolehnout, že se dostanete do potíží, protože v této sféře zpravidla kartesiánský přístup není dobrý nápad, a jeho moderní scientistická expanze je ještě horší. To co může být změřeno je pouhou podmnožinou toho, co může být poznáno, a to co může být poznáno, přinejmenším v dané situaci, je pouze podmnožinou toho, co existuje; a fakt, že některé vlastnosti věci mohou být měřeny na určité numerické škále neznamená, že věc nemá jiné vlastnosti, přinejmenším stejně důležité, které takto změřit nelze.

Špatná logika, která zachází s kvantitativním měřením jako s jedinou skutečně existující věcí, je ve vědě všeprostupující, nicméně stejná tendence je ještě silnější v případě výzkumných polí, jež se chtějí těšit prestiži skutečné vědy, ale nemohou se přitom vejít do zavedeného vzorce. Ekonomie může být pozdním dítětem tohoto zhoubného efektu. Po generace, a navzdory moudrým radám nejlepších praktiků, ekonomové soustavně zacházeli s jedinou věci ve svém výzkumném poli, již lze důsledně měřit -- s penězi -- jako by šlo o jedinou věc, na níž vůbec záleží. Je snadné pochopit, jak svůdný může být takový zvyk, jelikož se zdá, že dovoluje vše změřit na jednotné škále; problém je ovšem v tom, že vše, co se na tuto škálu nevejde, bývá odsunuto stranou, ačkoliv se velmi často právě tyto faktory ukážou jako rozhodující.

Adam Smith v Bohatství národů kritizoval obvyklé přesvědčení ekonomů, že peníze jsou totéž co bohatství. Bohatství nějaké země, říká, se skládá z produktu jejích přírodních zdrojů a kolektivní práce: V moderní terminologii je to celková suma zboží a služeb vyprodukovaných ekosystémem a ekonomikou. Na jiném místě však definuje bohatství jako cokoliv, co může být ohodnoceno penězi. Tyto definice si neodporují; spíše ukazují na klíčový závěr, že peníze neznamenají bohatstvím, ale jsou jen měřítkem, jímž moderní kultury bohatství měří. To by měla být první věc, kterou bychom měli děti o penězích učit, ale samozřejmě, že se to neděje.

Mělo by také patrně jít o první věc, kterou naučíme ekonomy, avšak moc kartesiánského klamu nám v tom překáží. Peníze jsou jednotkou měření, takže je přirozeně snadné je definovat, pochopit a kvantifikovat. Bohatství lze velmi snadno vecpat do prokrustova lože z čísel; proto používáme peněz tím jednoduchým a pohotovým způsobem, když porovnáváme relativní hodnotu různých druhů bohatství tak, že mohou být bez větších potíží směňovány. Peníze coby míra bohatství jsou tak příjemné, že velmi často bohatství zastiňují, a proto většina dnešních ekonomů, i když si myslí, že hovoří o bohatství, ve skutečnosti hovoří o penězích. To se ovšem stane zvlášť problematickým, pokud začnou připisovat bohatství vlastnosti, jimiž se ve skutečnosti vyznačují pouze a jedině peníze.

Tento myšlenkový návyk v současné ekonomii převažuje. Povšimněte si například způsobu, jakým se většina ekonomů vyhýbá nezměrným výzvám ropného zlomu a ujišťuje nás, že pokud vůbec bude ropa vzácná, trh za ni nabídne alternativy. V tomto tvrzení se skrývá předpoklad, že jakýkoliv zdroj energie je stejně dobrý jako každý jiný, a že celkové množství v systému je prakticky neomezené. To je pravda v případě peněz -- jedna dolarová bankovka má přesně stejnou cenu jako kterákoliv druhá a celkové množství dolarů v oběhu je prakticky neomezené, dokud pracují tiskárny ministerstva financí -- ale rozhodně to není pravda v případě energetických zdrojů, nebo nějaké jiné formy bohatství.

Srovnejte nějaké dva energetické zdroje z praktického hlediska a bude zřejmé, že ve většině případů nepůjde o jablka a hrušky, ale o jablka a pušky. Ropa a solární energie představují dobrý příklad. Vysoce koncentrovaná forma chemické energie a spíše rozptýlená forma elektromagnetické energie toho mají málo společného, a dokonce i když dělají totéž -- můžete například vytápět dům pasivním solárním zařízením, nebo použít kamna na topný olej -- technologie je zcela odlišná. Řečičky o nahrazení jednoho druhým se tedy vyhýbají nezměrné výzvě a takřka nepředstavitelným nákladům na likvidaci infrastruktury spojené s ropou rozprostřené po několika kontinentech, a na výstavbu nové, vhodné pro solární energii.

Ekonom by si patrně všimnul čehosi podivného, pokud by zasedl k obědu, objednal si denní menu, a namísto něj mu naservírovali krabici klíčů s řehtačkou, i kdyby cena klíčů byla přesně stejná jako cena menu. A i to je ještě dost daleko od naší nynější situace, kdy energetické společnosti navzájem soupeří o to, kdo vytěží více z rychle ubývajících pozemských zásob ropy. Pokud si dovolíme čekat, až tyto zásoby dojdou, bude příliš pozdě začínat předělávat civilizaci na jiný energetický zdroj.

Proto, že subkultura erudovaných učenců na univerzitních katedrách ekonomie udělala metafyzickou chybu, naše civilizace možná ztratila šanci vyhnout se katastrofě. Je těžké vymyslet lepší argument ve prospěch významu metafysiky než právě tento. Nicméně problém načrtnutý v tomto příspěvku má ještě mnohem širší dopad, a způsob, jakým peníze v naší společnosti metastázovaly, znamená masivní, nicméně nepřiznanou bariéru překážející jakémukoliv pokusu o zlepšení rapidně se zhoršující situace. Toto téma prozkoumáme v příštím eseji.

Celý článek v angličtině: ZDE

Vytisknout