O myšlení politiků, globální krizi, limbickém systému a naději lidstva na přežití

12. 10. 2009 / Jindřich Kalous

Inženýři a přírodovědci pracují s tvrdými daty - čísly a výsledky operací s nimi. Argumenty odvozují z dat, která jsou prokazatelná a jejich závěry jsou reprodukovatelné. Právníci, novináři, často i ekonomové a finančníci a především politici však hledají a prezentují jen ta data, která podpoří předem připravené argumenty. Výsledek voleb (podobně jako soudního procesu nebo obchodování na burze) nezávisí na datech, ale na způsobech, používaných politiky (advokáty, makléři) k přesvědčování voličů (soudců, investorů), jaké by mohly relevantní fakta, problémy a hrozby být. Politici nepracují s daty, ale s pocity, s vnímáním, s prožíváním reality těmi, jejichž hlasy potřebují, aby byli zvoleni. To vytváří zkušenostní rámec jejich myšlení, který nikdy nezpochybňují. Fyzik, když mu jeho intuice říká, že "výsledky" nesedí, znovu zkontroluje data a svůj zkušenostní rámec daný dosud fungujícími teoriemi je schopen kdykoli zpochybnit - tak se rodí zásadní vědecké objevy. Politik používá opačného postupu, často i proto, že jedinými tvrdými daty, s nimiž pracuje, jsou čísla ze statistik, kterých lze použít velmi výběrovým způsobem k vyargumentování téměř čehokoli.

Z hlediska politika je takový přístup oprávněný, účinný a jedině možný. Jednak mu dopomohl ke zvolení a za druhé, jeho úkolem není řešit problémy, ale přemýšlet o tom, jak lidé problémy a jejich řešení vnímají a prožívají a jak na ně reagují. Obtíž ovšem nastává v okamžiku, když nastane situace, kterou jeho zkušenostní rámec neobsahuje. Hospodářskou krizi, které dnes čelíme, zažili naposledy prarodiče dnešních politiků, takže přímou zkušenost s ní nemají. Jednotlivé složky nadcházející komplexní globální krize - potravinovou, energetickou, klimatickou - historie nepamatuje, takže politici nejenže je nemají ve svém zkušenostním rámci obsaženy, ale přímo je popírají. A především vnitřně hluboce věří tomu, že výsledek krize bude záviset na tom, jak ji lidé budou vnímat a prožívat, protože mají minimální nebo žádnou zkušenost se situacemi, pro jejichž vyústění jsou důležitější objektivní skutečnosti než subjektivní způsob jejich vnímání. Tento přístup vede k nesprávným a/nebo nepřiměřeným reakcím. Jestliže si však politici chtějí udržet své pozice, potřebují najít lidi, kteří dokážou adekvátně reagovat na krizi, jejíž výsledek nebude na jejím prožívání společností závislý. (Vycházím z předpokladu, který v českém prostředí zdaleka není samozřejmý - že politici se aspoň z nějaké významné části nesnaží zakrývat pravdu ani konspirovat proti většině společnosti, kterou mají za úkol spravovat.)

Co s tím?

Poradci a experti, kteří politikům připravují podklady a předkládají návrhy, stejně jako krizoví manažeři, jejichž prací je důsledky krize řešit přímo v terénu, jim musí fakta prezentovat pro ně stravitelným způsobem. Nejlépe tedy s použitím jednoduchých grafů, obrázků a příkladů ze skutečného života. A pokud možno s použitím co nejméně čísel. Politik pod permanentním tlakem dokáže soustředěně vnímat jednu jakkoli důležitou věc nanejvýš několik minut a za úspěšné lze považovat ty poradce a lobbyisty, kteří dokážou tomu odpovídajícím způsobem zkomprimovat a politikovi "namlátit" do hlavy i ty nejsložitější problémy, pokud možno včetně nějakých variant jejich řešení.

My všichni dole, tj. občané a voliči, pak musíme politikům předvést, že naše pocitové vnímání a prožívání krize ohrožuje jejich mocenské pozice, jejich majetky, možná dokonce i jejich životy. Politici se o všechny tyto věci bojí určitě víc než my ostatní, protože toho mají víc, o co mohou přijít. Jejich majetky i mocenské nástroje jim budou tím méně platné, čím více - například - se Giniho index nerovnosti distribuce společenského bohatství bude blížit hodnotě 1,0. Nadcházející globální krize, která zasáhne přírodní systémy důležité pro život člověka, bude mít z hlediska dopadu na různé společenské vrstvy zcela demokratický charakter. Od určitého momentu před ní nebude úniku na Seychely ani do Jihoafrické republiky, nehledě na stav kont některých jedinců v daňových rájích. (A kromě toho - máme-li jít až do těch nejzazších konců - každý Caesar má ve svém okolí potenciálního Bruta.)

Doufejme však, že rozklad životně důležitých subsystémů společnosti aspoň v dohledné budoucnosti života generace řekněme současných třicátníků nedojde až tak daleko, abychom se museli obávat návratu nějaké formy feudalismu. Komplexita a složitost současné společnosti je taková, že zatím nejspíš nelze očekávat dobrovolné a záměrné odpojení nějaké významné části populace od těch společenských systémů, které jí poskytují životní nezbytnosti. Dokud tento stav bude trvat, budeme politiky potřebovat. Je však třeba přistupovat k nim jako ke všem "normálním" lidem. I jimi lomcují neurobiologické procesy zděděné po našich opičích i dinosauřích předcích, které zřejmě jsou hlubinnou příčinou toho, že chceme pořád víc a víc. Ať se nám to líbí nebo ne, za milióny let se v našich mozcích vyvinul mechanismus, který nás příjemnými pocity odměňuje za chování, které po většinu našeho vývoje vedlo k zajištění přežití. Toto chování však díky našemu počtu i extrémní úspěšnosti ve využívání dostupných zdrojů dosáhlo rozsahu, v němž ohrožujeme své životní protředí. S tím zřejmě nepůjde udělat nic rozumného, aspoň dokud fylogeneze druhu Homo sapiens nepostoupí méně destruktivním směrem. Jednu věc však udělat lze: Redefinovat to "víc". Zřejmě lze hledat a nacházet i jiné způsoby, jak nasytit mozek dostatečnými dávkami dopaminů a serotoninu, než je bezbřehý konzum, hromadění majetků nebo pocit neomezené moci, a nemusí to být ani zrovna jen drogy vedoucí ke změněným stavům vědomí tou nejkratší a nejúčinnější možnou cestou. Z hlediska touhy po okamžité odměně příjemnými pocity je našemu mozku jedno, jestli se do něj příslušné biochemikálie vyplaví v důsledku úspěšného ulovení mamuta, nahromadění peněz na účtu nebo vybudování lidského a sociálního kapitálu či vědomé péče o kapitál přírodní. Dokonce si troufnu prohlásit, že tyto neurobiologické procesy a jejich důsledky - tj. příjemné pocity - mohou být často intenzivnější, když jde o prospěch společenství (rodiny, kmene, komunity, obce...) než o jednotlivce. "Přeladění" našich mozků bude složité, protože vrozené mechanismy způsobující chování směřující k příjemným pocitům pracují ve vývojově mnohem starších oblastech mozku než ty důležité pro sebeomezování a empatii - ty jsou naučené, tj. jsou funkcemi mozkové kůry a jako takové kulturně podmíněné. Přesto i v těchto oblastech existují zdroje možného nasycení mozku látkami, které mění stavy vědomí způsobem, na nějž jsme fylogeneticky zvyklí. Předtím, než naši závislost na zdrojích produkce neurotransmitterů začneme uspokojovat způsoby méně zatěžujícími zdroje planety, budeme muset absolvovat nějakou formu odvykací kůry. Nic jiného nám však zřejmě nezbude, protože zdrojů konzumu i moci bude spolu se zdroji energií, surovin a potravin nezadržitelně ubývat - určitě rychleji, než bude pokračovat přirozený vývoj procesů v našich mozcích.

Pro redefinici pojmů "víc" a "růst" na politické úrovni by se dobře mohly hodit některé navrhované ukazatele, které mají nahradit hrubý domácí produkt a které se někdy nazývají "hrubé domácí štěstí". Bylo zjištěno, pokud se tedy něco tak těžko uchopitelného jako štěstí dá vůbec měřit, že neexistuje jednoznačný vztah mezi úrovní tohoto poněkud vágního ukazatele a úrovní HDP. Lidé v Kolumbii nebo na Filipínách se v tomto srovnání cítí šťastnější než Rakušané či Japonci, Bengálci a Nigerijci by si mohli podat ruce s Čechy a Portugalci. Jakkoli se však tyto úvahy mohou zdát absurdní, nota bene v souvislosti s voláním po vědeckém přístupu a předkládání reprodukovatelných výsledků, zřejmě mohou posloužit jako dobré východisko pro další politická rozhodnutí. Koneckonců těch skutečných životně důležitých potřeb nemáme víc než naši předci - kočovní lovci a sběrači před 35 000 lety: Fungující komunitu, přístřeší, čistý vzduch a vodu, potravu poskytující 2500 kalorií energie denně a péči o zdraví.

Asi bude dost pravdy na názoru, že lidský mozek je z vývojového hlediska dosud jen polotovarem. Připomíná nesprávně navrženou a proto nerovnoměrně namáhanou a ještě k tomu poněkud odfláknutě postavenou příhradovou konstrukci s nedotaženými šrouby nebo silně zarušený a na vstupu přetížený komunikační uzel citlivý na šum a falešné signály. Komunikace mezi prastarými centry limbického systému zděděnými ještě po dinosaurech, která odpovídají za emoce a přežití, a mnohem mladší a ještě nedostatečně funkčně i strukturálně diferencovanou mozkovou kůrou, kde sídlí to jediné, co nás od těch praještěrů odlišuje, tj. rozum, je často bouřlivá a kontroverzní ("hádala se duše s tělem"), je zprostředkována chemicky a tudíž snadno zvenčí ovlivnitelná a bez nadsázky ji lze označit za hlavní příčinu všech zádrhelů na historické cestě vývoje lidské společnosti. Nic lepšího však k dispozici nemáme a proto nám nezbývá než s tím pracovat. I přes své nesporné nedostatky je lidský mozek zatím nejdokonalejší formou organizace hmoty, kterou známe, a s výsledky činnosti dvaceti nebo třiceti miliard mozků, které tuto planetu za dobu existence lidstva obývaly, se dá pracovat - i když to tak často na první pohled nevypadá - v zájmu přežití lidstva. Námahu k tomu nutnou však za nás lidi nikdo nevynaloží.

V podobných úvahách by se dalo pokračovat dlouho. Zájemce o souvislosti mezi neurobiologií člověka a globální krizí odkážu na články Nata Hagense na serveru The Oil Drum, který se tématem zabývá dlouhodobě a svá tvrzení má dobře podložená argumenty. Jako držitel MBA z chicagské university a bývalý vicepresident firem Salomon Brothers a Lehman Brothers se zabýval obchodem s komoditami a dnes studuje ekologickou ekonomii na University of Vermont. Lze jej tedy označit za disidenta a jeho znalost obou prostředí, tj. komunit investorů i aktivistů boje proti globální krizi, jej opravňuje k některým možná nečekaným závěrům. Současná situace však nemá v dějinách obdobu a jedině nekonvenční návrhy řešení dávají šanci na její překonání. Informací už je k mání dost, teď je potřeba soustředit se na to, jak je dostat do mozků lidí - těch, kdo rozhodují i těch, za něž nakonec tu konkrétní práci nikdo neudělá. Záleží na nás všech.

Vytisknout