Chceme vůbec Evropskou unii?

12. 10. 2009 / Jindřich Kalous

V jednom se Štěpánem Kotrbou souhlasím: V příštích letech a dekádách půjde v první řadě o něco tak přízemního, jako jsou suroviny. Lidstvo je v situaci, kdy fosilní energetické suroviny nemá čím nahradit. Význam Ruska rychle roste a jestli se Čína a Rusko dohodnou na úkor Evropy, což je zatím díky evropské namyšlenosti a rozhádanosti dost pravděpodobné, za 10 - 20 let budeme mít velkou smůlu. Jediná cesta, jak tomu zabránit, je úplná a co nejrychlejší integrace Evropy do celku srovnatelně politicky i hospodářsky silného jako je Čína, což ale předpokládá vzít do party i Rusko, doprovázená i přijetím jednotných politik, které prozatím zůstávaly stranou, ve všech základních oblastech, které činí stát státem, od obrany přes daně a energetiku až po systémy sociálního státu. Všechny protiruské provokace havlovců a vondrovců jsou snahou zakrýt, že z jiného - proamerického - vývoje mohou mít osobní prospěch leda tak oni na úkor nás všech.

Je také možné, že bude pokračovat proces, kdy Německo a Francie komunikují s Ruskem separátně v zájmu saturace svých vlastních energetických potřeb a zakrývají to evropanskými frázemi. Takovou Evropu nechci. Jiná věc však je, jaká pro nás životaschopná alternativa - jestli vůbec - k ní, i takhle degradované, existuje. Ale to jsme měli řešit už ve chvíli, kdy jsme kladli základy ekonomiky, která je dnes z 80% závislá na Německu. A u toho Václav Klaus byl, což značně snižuje jeho důvěryhodnost, když dnes údajně bojuje za naše národní zájmy. Úplně přesně řečeno: Nekladl možná ty základy aktivně, ale jeho pasivní koncept (zhasneme a až zase rozsvítíme, uvidí se, co dál) způsobil takovou katastrofu, že následující vláda, která chtěla zabránit tomu, aby lidi vytáhli s klacky a vidlemi do ulic už po roce 1997, udělala to nejjednodušší, co se nabízelo: Rozdala zdejší ekonomiku nadnárodnímu (čti německému) kapitálu. Teď jsme ekonomicky de facto 17. spolkovou zemí s tou výhodou pro německé firmy, že se tu v době krize nemusejí starat o žádná omezení daná německým sociálním zákonodárstvím - a tudíž ani platit to, co by musely ve srovnatelných případech v Německu... Zkrátka zadní dvorek, čeledník pro služebnictvo, to, co se v krizi obětuje jako první.

To, a také skutečnost, že někteří majetní Němci a Rakušané už netrpělivě čekají, až tu bude možno získávat za babku (nebo zadarmo, když tak rozhodnou evropské soudy) zemědělskou půdu, která velmi brzy bude stejně cennou komoditou jako ruské zásoby ropy a plynu, mi vadí určitě víc než nějaké vágní riziko, že pražští chalupáři v Sudetech se budou muset vrátit do vnitrozemí, protože potomci odsunutých si budou dělat nároky na chalupy, které obsadili v pětačtyřicátém prarodiče těch chalupářů. Nebo snad víte o nějakých Češích, kteří by se v pohraničí báli, že přijdou o zemědělskou půdu, na které chtějí hospodařit? Kolik z těch, kdo získali jako oprávněné osoby půdu zlikvidovaných JZD, na ní hospodaří? Nenechte se vysmát, z 99% tu půdu prodali prvnímu šíbrovi, který se naskytl, jeli za to na dovolenou do Řecka a tím skončil jejich zájem o hospodaření jejich selských předků, kteří ji vložili v 50. letech do JZD. A ti, kdo mají v pohraničí v nájmu půdu bývalých státních statků, tj. většinou církevní a feudálních rodů, na ní nehospodaří, ale podnikají - rozdíl vám vysvětlí kterýkoli poctivý sedlák. (Čest a sláva výjimkám, kterým se tímto předem omlouvám za expresivní vyjadřování a generalizaci - třeba se někdo ozve...) Není náhodou pro potravinovou bezpečnost i politický vývoj ČR větším rizikem než možné německé vlastnictví zemědělské půdy v pohraničí skutečnost, že někteří čeští "podnikatelé" spojovaní s politicko-justiční mafií se potichu stali vlastníky statisíců hektarů? Budeme mít raději české feudály než německé kapitalisty? Kdo z nich asi bude bezohlednější a hamižnější, až z nás budou ti nebo oni (nebo všichni? vrána vráně oči nevyklove...) dřít kůži? A znovu opakuji: Není důležitý úmysl, ale výsledek. Garnitura první Klausovy vlády v letech 1992 - 6 možná měla nějaké úmysly, ale výsledek její činnosti zároveň předznamenal to, proti čemu on sám dnes - i když v jiné funkci - s takovým humbukem táhne do boje. A z toho se nevykecá, i kdyby vzteky skákal metr dvacet vysoko a prskal přitom jako křeček.

Takže závěr: Evropu ano, ale jakou? Dvourychlostní Evropa, pro jejíž vznik nové země dělají za zištné podpory některých struktur ve starých zemích maximum, zřejmě nebude to pravé. Švýcarskem už nikdy nebudeme a česká enkláva uprostřed EU by zřejmě vyhovovala právě jen těm potrefeným husám, které tu dnes nejhlasitěji kejhají. Přemýšlejme o tom, zda Spojené státy evropské s Ruskem jako zemí přidruženou nějakou volnou formou (konfederace?), se společnou politikou obrannou, energetickou, měnovou a daňovou nejsou jedinou rozumnou odpovědí na rizika současnosti a blízké budoucnosti. Nebojím se, že bych v takových Spojených státech přišel o svou národní, jazykovou nebo kulturní identitu. (Konzum, který je stejně nadnárodní a o který většině českých Nováků stejně jde až v první řadě, nikdo nikomu neupře ani v takovém státním útvaru - těch klacků a vidlí se bojí i v Bruselu... ) Jenže budeme-li se aktivně bránit přijetí i toho mála společného, co Evropa dosud vybudovala a na čem se dá do budoucna stavět, ať už byly v pozadí toho budování jakkoli zištné pohnutky, budeme riskovat úpadek na úroveň bezvýznamné bývalé provincie zanikajícího impéria.

Politici si dovolí jen to, co jim dovolíme. Koneckonců jsou jen obrazem úrovně nás jako národa, jako společnosti. Je proto na nás, abychom jim jasně řekli, co vlastně chceme. Nikdo to za nás neudělá.

Vytisknout