Pantomima

12. 10. 2009 / Karel Šiktanc

Kamkoliv jdu,
cítím na sobě tvoje tělo,
jak by jsi na mně umřela.

Já zůstal živ.
Jak Donatelo

táhnu je s sebou od lži ke lži -
a hledám duši bez těla.

Chce se mi spát.
Však míjejí mě herci z města...
a z okna, rdoušen Markétkou,

mává mi Faust.
Má něžná gesta -

a ruce k loktům pořezané
tvou bledě modrou žiletkou.

ze sbírky Utopenejch voči, Československý spisovatel, Praha 1991 vybrala Hanka Tomšů

Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 12.10. 2009