Velká Albánie: Hrozba nového konfliktu v Evropě sponzorovaného USA a NATO

12. 10. 2009

KD│ Evropa se možná blíží svému prvnímu ozbrojenému konfliktu od 78denních náletů NATO na Jugoslávii v roce 1999 a následné invazi do Makedonie z Kosova obsazeného NATO o dva roky později. S formálním vstupem Albánie do Aliance, k němuž došlo letos v dubnu, a následným znovuzvolením premiéra Saliho Beriši, je scéna připravena pro dokončení projektu překreslení hranic Jihovýchodní Evropy za účelem vzniku Velké Albánie, napsal Rick Rozoff na serveru Global Research.

Předchozí kroky podniknuté v tomto směru představovala válka USA a NATO proti Federativní republice Jugoslávie před deseti lety, kvůli Kosovské osvobozenecké armádě (UCK) a ve spolupráci s ní; tato spolupráce byla porušením mezinárodního práva a ukončila srbskou a jugoslávskou kontrolu nad provincií Kosovo. V červnu 1999 vstoupilo do Kosova 50 000 vojáků NATO doprovázených vůdci a bojovníky UCK, kteří se do té doby nacházeli v Albánii, a to na základě Rezoluce OSN č. 1244, jež mimo jiné odsuzovala "teroristické činy spáchané kteroukoliv ze stran" a "Potvrdila závazek členských států týkající se suverenity a územní integrity Federativní republiky Jugoslávie a dalších států v regionu, jak je stanovena v 2. dodatku Helsinského závěrečného aktu."

USA a jejich spojenci v NATO neměli v úmyslu dodržet požadavky Rezoluce č. 1244. Dokázali to brzy dokumentem, jímž povolili znovuvyzbrojení bojovníků UCK, kteří po léta útočili na civilisty nejrůznějšího etnického původu, unášeli je a vraždili - a nyní se směli transformovat do podoby Kosovského ochranného sboru. Podle rezoluce OSN měla být UCK spojená s podsvětím odzbrojena, avšak mocnosti NATO tento požadavek obešly poskytnutím nových uniforem, nové výzbroje a nového názvu. Velitel však zůstal týž - Agim Ceku, jeden z důstojníků chorvatské armády během brutální operace Bouře v roce 1995 - "největší evropské pozemní ofenzívy po 2. světové válce" - a velitel štábu UCK během války NATO proti Jugoslávii.

UCK vojensky podporovaná Západem se brzy angažovala prostřednictvím přidružených separatistických skupin v jižním Srbsku a Makedonii; později také v Řecku v okolí Epiru. Pouze kapitulace srbské vlády v říjnu 2000 a podobné ústupky (pod západním tlakem) makedonské vlády v roce 2001 dokázaly uspokojit dlouhodobá očekávání panalbánských ozbrojených extrémistů ohledně sjednocení Albánci osídlených oblastí napříč územím několika států, a to na základě podpory USA a NATO. Rozhodující krok v tomto směru však přišel až v únoru 2008 spolu s jednostranným vyhlášením kosovské nezávislosti. Bývalý velitel UCK, Američany podporovaný Hašim Thači, se stal nominálním premiérem, vyhlásil jednostranné odtržení od Srbska a většina zemí NATO vzniklou ilegální entitu brzy formálně uznala. Národní vlajka se šesti hvězdami má reprezentovat státy s etnicky albánskou populací: Kosovo, Albánii, Srbsko, Makedonii, Černou Horu a Řecko.

O dvacet měsíců později dvě třetiny států světa včetně Ruska, Číny a Indie odmítly legitimizovat tento krok formálním uznáním, ale podporu Západu kosovským separatistům to nijak neoslabilo. Nyní, když je Albánie členem NATO a jako taková je chráněna článkem 5 Atlantické smlouvy garantujícím vzájemnou pomoc, volání po Velké Albánii vzniklé na účet několika jiných evropských zemí (Srbska, Makedonie, Černé Hory, ale i Řecka) ještě zesílil. Albánský premiér Sali Beriša nedávno prohlásil, že "projekt národní jednoty všech Albánců musí být naváděcím paprskem politiků v Albánii a v Kosovu" a trval na tom, že "Albánie a Kosovo se v žádném případě nemohou navzájem považovat za cizí státy."

Celý článek v angličtině: ZDE

Slobodan Miloševič, Srbsko a válka v Kosovu | Nezávislost Kosova
Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 12.10. 2009