Češi žijí v totální manipulaci

23. 8. 2009 / Daniel Strož

V posledních dnech jsou české noviny plné nejtrapnějších materiálů, které snad mají zřejmě přispět k tomu, aby se občané tohoto nešťastného státu nezúčastnili voleb, a probírají se i různá výročí. Předvolební špíně, namísto politického klání, ještě dlouho není konec, teprve vyvrcholí. Dopadne to bezpochyby zase tak, jako s eurovolbami. Minimální účast, a to jenom těch, jimž vyhovuje život v dnešním morálním hnojišti. Vždyť těmto koryfejům režimu nebrání nic, aby se jeli nadýchat čerstvého vzduchu do přímořských letovisek.

Aby se český nárůdek, mezitím už na každém kroku decimovaný hospodářskou krizí, necítil tak uboze, připomínají se mu ještě větší příšernosti, které ho v minulosti postihly. Není to ale nacistické běsnění; je to nikdy tu neexistující komunismus, jsou to bláboly o 21. srpnu 1968 a letech tzv. normalizačních. Nikdo nikde ale nezmínil, co řekl Gorbačov na adresu Československa, když posílal své východoevropské vazaly jednoho po druhém do háje: „Lezli jste nám do zadnice z vaší iniciativy, my jsme o to nežádali.“ Nikde v tisku také ani jediné slůvko o tom, že k invazi mohlo dojít až po dohodě SSSR se Spojenými státy.

Včera se čeští vlezdoprdelci rozplývali ještě z Bushe a „vyhrávali“ s ním chrabře jeho odporné války, dnes se o totéž snaží u Obamy. Mají ale velký problém. Barevný Obama má odpor k rasismu v podstatě stejný, jako všechny západoevropské státy v Evropské unii. S takovou zemí, jakou je tato současná Česká republika, nemíní proto žádný z nich zacházet, jako se sebou rovným. A tak Luboš Palata v Lidových novinách podlézá alespoň Němcům a chválí je: německé osobnosti se nás zastaly proti Rusku přiznáním, že „nebýt nacismu, nezvítězil by v polovině Evropy po válce komunismus“. Tím prý – podržte se – berou na sebe další vinu a je to od nich velkorysostí!

LN, Luboš Palata: Němci na naší straně ZDE

Němci ale velkorysí opravdu jsou! Alespoň prozatím. Blahosklonně totiž mlčí k českým tiskem zmanipulovaným zprávám o událostech, dotýkajících se masového útěku tisíců občanů NDR do jejich ambasády v Praze před dvaceti lety. Přitom mají archivní záběry, ukazující, jak policisté a i muži v civilu rvali i ty nejmenší a plačící děti z rukou rodičů, zdolávajících oplocení zahrady Lobkovického paláce. Vlastní také záběry, na nichž je vidět, jak dnešní čeští, mezitím jistě zavilí antikomunisté vykrádají těmto Němcům automobily, sotvaže zůstaly opuštěny. Možná ale, že Němci pouze vyčkávají, než dojde ke koupi objektu vyslanectví, o který projevují zájem. Pak tam třeba nainstalují stálou výstavu, nad kterou Češi už těžko budou říkat „to my ne, to všechno ti komunisté“.

V Mf Dnes se Jan Gazdík pokouší prodat celou tuto příšernost v jakési téměř legrační rovině. Popadá se pomalu za břicho, když popisuje, jak v ulicích Malé Strany zbylé trabanty a wartburgy zkonfiskoval stát a rozprodal je levně lidem. Byly jich prý tisíce. Gazdíka přitom ani nenapadne, že šlo vlastně o krádež a zašantročení cizího majetku, na takové úrovni existuje právní povědomí v tomto státě. Vyloženou novinářskou zrůdností potom je, když ve svém traktátu napíše, že jeden z východních Němců vrazil klíčky od auta policistovi do ruky a řekl, že mu je daruje, načež na vyslanectví emigrovat odkráčel. Jak odporné!

Jenom ještě na závěr: když jsem zmiňované dokumenty před dvaceti lety v Mnichově sledoval a otřásal se přitom studem, zatelefonoval jsem Havlům do bytu a žádal je, aby těm tísnícím se lidem v zahradě přinesli naši disidenti alespoň něco k snědku. Asi po dvou dnech pak v německé televizi bylo vidět skutečně několik našinců, jak utečencům přes plot podávají košíčky jablek. Právě o těchto lidech bych se dnes rád něco dočetl, o těch, kteří nepropadli hyenismu a projevili – třebaže jen minimální – odvahu. I když vlastně asi velkou, v českém národě.

Vytisknout