Sovětský svaz: Ubohá supervelmoc, jejíž bezpečnostní problémy "muselo" vyřešit zotročení Československa

21. 8. 2009 / Jan Čulík

(Jo, a přidejme k tomu ještě argument tehdejšího východoněmeckého komunistického předáka Waltera Ulbrichta, podle něhož se invaze musela konat, protože bylo nutno zabránit jaderné třetí světové válce, která by zničila německé území. Pozoruhodně je to argument, který opakují východoněmečtí historici dodneška, naposledy jsem ho slyšel na konferenci historiků o totalitních režimech ve střední Evropě v italské Sieně v červnu 2006!)

Je také pravda, že českoslovenští reformátoři ze šedesátých let dali Sovětům vítanou záminku pro okupaci a že by jinak své jaderné zbraně krátkého doletu Sovětský svaz do Československa bez přítomnosti sovětské armády dostával asi jen horko těžko, nebo, jinými slovy, by stejně na Československo asi začal vyvíjet nátlak na jejich rozmístění.

To je sice všechno pravda, no a co? Žijeme snad ve světě, kde se menší národy mají povinnost podřídit bezpečnostním hrátkám supervelmocí? Vývoj Československa za normalizační dvacetiletí byl nesmírně traumatický, což je vidět v ČR dodneška. Stejně jako většina mých spoluobčanů odmítám argument, že zájmy, kulturu, osud a svou svobodu mají menší národy povinnost obětovat tomu, co chce supervelmoc. V každém případě byl bezpečnostní model Spojených států a NATO v západní Evropě natolik liberální, že nelikvidoval svobodné vyjadřování a osobní realizaci občanů těchto zemí: Že Sovětský svaz neuměl zabezpečit své vojenské zájmy jinak než znásilněním svých vazalských zemí, to byl jeho problém.

Omlouvání realizace sovětských bezpečnostních zájmů obnoveným zotročením Československa v sedmdesátých a osmdesátých letech je značně pikantní a hodně pokrytecké, pokud pochází z pera osob, které vášnivě protestují proti výstavbě americké vojenské základny v České republice. Tak buď JE zotročení malých zemí bezpečnostními zájmy supervelmoci přijatelné, nebo ne. Anebo že by pro Štěpána Kotrbu bylo přijatelné jen zotročení z Ruska, nikoliv o hodně liberálnější zotročení z USA?

Poznámka ŠOK: Jestli je zotročení malých zemí bezpečnostními zájmy supervelmoci přijatelné, nebo ne, neřeším. Popsal jsem bez hodnotících přídavných jmen a přívlastků REALITU bipolárně rozděleného světa, který vznikl po Jaltské konferenci za nadšeného hýkání "západních demokracií". V této realitě mccarthyismu na jedné straně a stalinismu na straně druhé emancipační a humanistický koncept vyznavačů lidských práv a individuálních svobod prostě neměl místo. Byl předvečer další, třetí světové války a mocní tohoto světa se chovali jako generálové - podle logiky vojenských operací - nikoliv jako civilní správci věcí veřejných. To je realita historie. Říct to není zločin ani zmatení argumentace, vážící se k dnešku.

Dnešní multipolární svět už tak jednoduchý není. Prostor vytvořený mezi velmocemi vyplňuje bezpečnostní vakuum, protože NATO bylo vytvořeno jako ideologicky determinovaný vojenský nástroj sjednocující "demokratické země Západu" proti "rudému nebezpečí Východu". Dnešní hrozby nejsou takto polarizovány a Střední východ či Blízký východ jsou bojištěm studené války už od konce britské, německé a italské okupační správy Arábie. Protestovat proti návratu bipolárního šílenství studené války prostřednictvím uměle vyvolaného strachu a hrozeb je dnes legitimní snahou o změnu bezpečnostních paradigmat Evropy, které má šanci na úspěch či přijatelný kompromis. Protestovat proti raketám Pershing či Temp v době železné opony nemělo smysl.

V roce 1968 se sešly minimálně dva faktory jeden zahraniční a jeden domácí: ofenzivní snaha britské a americké tajné služby erodovat politickou situaci v Československu a otestovat si tím pevnost Varšavské smlouvy na jedné straně, a na straně druhé onen "obrodný proces" romantických levicových intelektuálů. Role zahraničního aspektu se dlouhá léta v egocentrickém Československu, zejména v Praze, silně potlačovala a dodnes si ji nejsou schopni připustit ani hráči těchto her.

Synergie těchto dvou, souběžně jdoucích procesů ospravedlnila i ono brežněvistické hodnocení ve vysmívaném Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti. A poznámka speciálně pro Jana Čulíka: menší národy sice nemají povinnost podřídit bezpečnostním hrátkám supervelmocí, ale podřídí se, ať chtějí nebo ne. Protože žádné smlouvy o vzájemné spolupráci nejsou reálné za situace konfliktu zájmů. V jakékoliv krizi zajímá "ty druhé" pouze jejich vlastní zájmy, nikoliv ty vaše. Bylo tomu tak v době Mnichova, bylo tomu tak v době Pražského jara a bylo tomu tak naposledy v době gruzínské války. Taková je realita a nemá cenu si nalhávat ve jménu intelektuálských snů o demokracii něco jiného...

Vytisknout