O zdravotním pojištění v ČR

21. 8. 2009 / Jan Čulík, Barbora Hodková-Knobloch

Ležérně nebyrokratický přístup některých západních zemí může u postkomunisticko-rakousko-uherské byrokracie v ČR vyvolat pro české občany vážné problémy

V Británii neexistují občanské průkazy. Nikde se nemusíte ničím prokazovat. Tony Blair během svého funkčního období samozřejmě usiloval o to, aby normálním lidem co nejvíce zbyrokratizoval život, ale úrovně českých poměrů přece jen nedosáhl.

Když jsem přišel před více než třiceti lety do Británie, v těch několika málo případech, kdy bylo třeba prokázat svou totožnost, stačilo ukázat starou ofrankovanou obálku s vaší adresou. Přece byste ji u sebe neměli, kdyby vám poštou nepřišla, zněl argument úředníků, kterým to stačilo, píše v úvodu k článku Barbory Knoblochové Jan Čulík a pokračuje:

Dnes už je identifikace přece jen přísnější (jako student, zakládající si účet v bance, dokážete své místo bydliště tím, že musíte přinést účet za plyn či elektřinu, adresovaný vám na vaší adrese), ale o moc vlastně ne. Jak se taky identifikovat, když nemáte občanku!

Zdravotní pojištění v Británii je naprosto neformální věc. Prostě jako český občan, student, či zaměstnanec, v daném místě v Británii, kde jste ubytováni, zajdete se zaregistrovat k obvodnímu lékaři. Tam udáte své jméno a adresu a řeknete, že v obvodě bydlíte. To je všechno a tím máte právo na bezplatnou lékařskou péči. Žádnou pojišťovací dokumentaci nedostanete a nic neplatíte.

Potíž je, že z hlediska českého systému zdravotního pojištění je to katastrofa. Podle českých zákonů musí být občan zdravotně pojištěn někde a mít na to papíry. Nemůže-li prokázat písemně, že je pojištěn mimo Českou republiku, má povinnost své pojistné po návratu z ciziny doplácet v ČR.

Problém je, že například v Británii žádné papíry na to, abyste směli jít zadarmo k lékaři, nepotřebujete. Občan si může zažádat o britské National Insurance Number, které bude mít automaticky, pokud v zemi bude výdělečně pracovat. To číslo však mít nemusí, pokud je aupairka nebo student.

Studenti, nezaměstnaní a lidé bez příjmu či s minimálním příjmem žádné národní pojištění neplatí. Osoby, vydělávající plný plat, platí sdružené národní pojištění asi 10 procent svého příjmu (a zaměstnavatel nadto doplácí mimo jejich plat za ně dalších 11 procent).

Prostě jen na základě toho, že v Británii žijete, si můžete zažádat o "European Health Insurance Card" , která vám poskytuje např. v ČR v případě úrazu či náhlého onemocnění zcela bezplatnou lékařskou péči; kdyby na vás čeští lékaři vyžadovali nějaké poplatky, máte si nechat napsat účet, britské zdravotnictví vám to pak proplatí.

Ležérnost a liberalismus jsou nakažlivé. Jenže se podle toho nesmíte v ČR chovat! V ČR tomu nikdo neporozumí. Povinností českého občana je dodržovat to, co po něm chtějí české zákony. Požaduje se toto:

V rámci EU platí, že každý občan členského státu EU je pojištěn pouze jednou, a to ve státě KDE PRACUJE, nikoliv v zemi kde má trvalý pobyt. Podle Evropského nařízení 1408/71 si má pracující občan v zemi unie, kde pracuje, nechat potvrdit u pojišťovny, kde je pojištěn (popřípadě kde jej pojistil zaměstnavatel) formulář E106 a zaslat jej své mateřské pojišťovně. Takový občan má potom nárok na plnou péči jak v zemi, kde pracuje, tak i v zemi kde bydlí a ošetřen bude u kteréhokoliv lékaře. Bohužel, máme informace, že ve spoustě zemí unie formulář E106 vůbec neznají. V takovém případě stačí, když nám klient doloží doklad o úhradě zdravotního pojištění, popřípadě pracovní smlouvu. Pokud klient po návratu do ČR nepředloží žádné dokumenty, bude na něj pohlíženo jako na osobu bez prokazatelných příjmů a bude si muset do systému zdravotního pojištění zpětně uhradit plnou částku pojistného za celé nedoložené období.

Zdroj: ZDE

Ve světle výše uvedeného čtěte níže zveřejněné svědectví. (JČ)

Debata o stavu amerického zdravotnictví na stránkách Britských listů mně silně připomíná fakt, že stav českého zdravotnictví začíná nabírat obrátky (nebo už dávno srovnal krok, aspoň podle chování zdravotních pojišťoven) s podivným stavem zdravotnictví USA, píše Barbora Knoblochová

Podle průzkumu o stavu bezdomovectví v Plzni Centrem aplikované antropologie a terénního výzkumu při katedře antropologie (CAAT) je příčinou bezdomovectvi zadluženost. "Mezi dluhy převažují především dluhy na zdravotním pojištění a pokutách za jízdu načerno v MHD." (str. 35)

Mohu udělat podobný průzkum; v mé rodině, která žije částečně v České republice a částečně v zahraničí, je situace tato: dcera, která pobývala dva roky jako au-pair v UK, má dnes už snad rok obstavený bankovní účet, za "nezaplacené zdravotní pojištění a pokuty" za dva roky, kdy žila a pracovala jako au-pair ve Velké Británii.

Za celou dobu nepřítomnosti v ČR měla ve Velké Británii veřejné zdravotní pojištění. Česká Všeobecná zdravotní pojišťovna ovšem tento fakt neuznává, ale vyžaduje doklad o National Insurance Number, které se ale lidí v postavení au-pair vůbec netýká a nevydává se jim. Než dcera odjela z ČR, měla pojištění zaplacené, během následujících dvou let byla v ČR asi třikrát u lékaře. Když počítám, že každé ošetření by stalo snad 500 Kč (a to nadhodnocují), tak by místo 1500 Kč, které za ošetření v České republice "dlužila", měla dnes v přepočtu zaplatit cca 70 000 Kč. Pojišťovna totiž vymáhá, a zatím ÚSPĚŠNĚ, od dcery pojištění za celé dva roky, kdy vůbec nežila a nepracovala v České republice.

Dcera dnes pomalu splácí tyto fiktivní a nikdy neudělané dluhy! Ne, že by nechtěla mít tyto věci v pořádku, snažila se s pojišťovnou domluvit, ale zaměstnanci pojišťovny jsou neoblomní. Při použití školních počtů mi vychází, že za každé ošetření v České republice, kdy byla má dcera dlouhodobě v cizině, teď splácí 23 333 Kč, za desetiminutovou prohlídku u lékaře. Tomu se říká výdělečný business, co?

Mezi přáteli mé dcery je minimálně polovina, kdo mají nějaké nedoplatky na zdravotním pojištění a VZP je od nich vymáhá.

Další případ je můj bývalý manžel, člověk jiné státní příslušnosti, než české, který už po dvacet let žije a pracuje v České republice. Zůstaly na něm menší povinnosti po skončení činnosti naší společné firmy. Jenže výdělky nebyly. Aby vůbec nějak přežil, platil jen to, co hořelo. Ale světe, div se, nebyly to dluhy z podnikání, ale vymahači, exekutoři, kteří z jedné neprocvaknuté jízdenky v MHD udělají mávnutím kouzelného proutku 15 000 Kč do vlastní kapsy, za dospělé potomky, kteří už léta žijí v jiném státě.

Takže na placení zdravotního pojištění prostě nebylo. Následkem toho nebyl devět let u lékaře! Dnes má cukrovku, potřeboval by stálou péči, ale když se chce přihlásit k pojištění, dozví se jen, že pojišťovně dluží statisíce za dobu, kdy nebyl ani JEDNOU JEDINKRÁT u lékaře.

Já osobně jsem se odstěhovala v roce 2000, pojištěna jsem byla od prvního dne, když jsem vycestovala, jako rodinný příslušník vysokoškolského učitele. Přesto ode mě dnes Všeobecná zdravotní pojišťovna vymáhá dluh ve výši kolem 350 000 Kč. Za celou dobu mé nepřítomnosti v ČR, včetně penále. Protože jsem si DOVOLILA dvakrát navštívit svou gynekoložku. Kdo poznal přístup britských gynekologů, nebude se mi asi moc divit. Ošetření v České republice jsem zaplatila, sestře i lékařce jsem zdůraznila, že nemám v ČR pojištění, ale doklady, které byly na cca 250 Kč každý, jsem si samozřejmě neschovala. Proč také? Nu, měla jsem předvídat, jak se Všeobecná zdravotní pojišťovna chová. Sestra mě prý, ať omylem, či úmyslně, dopsala jako pojištěnce, přesto, že jsem ošetření zaplatila hotově na místě.

VZP vyžaduje od každého do zahraničí se odstěhovavšího českého občana písemně, poštou doporučeně odeslané odhlášení se z pojištění. Ano, pojišťovací smlouvu s Všeobecnou zdravotní pojišťovnou MUSEL podepsat každý občan ČR, pokud smlouvu neuzavřel s jinou zdravotní pojišťovnou. Smlouva obsahovala jeden list papírů, s tím, že jsou občané povinni si přečíst zákon, aby věděli, jak bude pojištění fungovat. V tomto zákoně ale nebylo uvedeno mnoho pravidel, dnes používaných. Zákon byl mnohokrát novelizován. ZDE Nikdo se vám nikdy neobtěžoval dát nějaká obecná pravidla, jak toto pojištění bude fungovat.

Přesto jste podle zákona automatickým vazalem Všeobecně zdravotní pojišťovny, soukromého subjektu, nadaného ovšem právy státní agentury, která vymáhá peníze z vaší kapsy do soukromé pokladničky.

Není to český stát, který by vás honil po světě a vymáhal dlužné daňové nedoplatky, je to soukromý subjekt zdravotní pojišťovny, který vám napaří neexistující dluhy a stejně vysoké penále a stíhá vás jako zločince. A má zákonné pravomoci mezinárodní detektivní kanceláře: může si podle zákona o vás zjišťovat kdejaké informace, co kde v zahraničí děláte a kde pracujete a kde jste pojištěn. Můj miniaturní soukromý názor je, že jim do toho vůbec nic není.

Tento zákonný paskvil, (Zákon o Všeobecně zdravotní pojišťovně a pojištění), který zároveň zákonem určuje, že jste jako občan povinen platit zdravotní pojištění, a neuvěřitelně vám zkomplikuje se z této povinnosti vymanit, přesto, že v České republice trvale, nebo dlouhodobě nežijete, je stejně nehorázně nastavený jako zde v USA.

Je tu ovšem miniaturní, leč zásadní rozdíl: zdejší lékaři dostávají za svou práci zaplaceno, zatímco v České republice hodně z těch výdělků použije pojišťovna sama pro sebe. Jak jinak vysvětlit, že složitá ortopedická operace, 1 hod 40 min v přední české nemocnici, při které pracuje chirurg, asistent chirurga, instrumentářka, anesteziolog a sestra je oceněna částkou 4800 Kč? (Ráda pošlu dokument k nahlédnutí.)

Moc mě baví sledovat zdejší americkou zdravotnickou debatu, obviňování Obamy z levičáctví a socialismu. Jsou zde lidé, kteří jsou si jisti, že mají ve Spojených státech nejlepší zdravotnictví na světě. Netuší, jak prekérně se mýlí. Nemají srovnání. České zdravotnictví, pokud jde o lékaře a sestry a zcela určitě i jejich učitele, je pořád na dobré úrovni. Co je špatně tady, v USA i u nás doma v České republice jsou nenasytné pojišťovny.

Bylo by třeba s tím něco dělat, na obou frontách. Pokud jde o mne, snažila jsem se, ale nepodařilo se mi v České republice najít právníka, který by byl ochotný se touto problematikou zabývat. Všeobecně zdravotní pojišťovně patříme všichni, my Češi, kdo by si ji chtěl rozházet, že?

Interpelace českých poslanců naprosto nefungují. Zkoušela jsem to ohledně plánované americké radarové stanice. Z patnáctky poslanců mi odpověděli dva, že mají na věc jiný názor, ostatní mé dopisy ignorovali.

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 21.8. 2009