Kritičnost tohoto pokusu o porozumění historickým souvislostem "osmašedesátého" bude shledána nejspíše právě jednostranností: aniž bych se předem ospravedlňoval, chci tu říci, že tato kritičnost je také reakcí na dosud zcela nedostatečnou vůli bezpředsudečně se vyrovnat s událostmi před desíti lety, s přežívajícími iluzemi a legendami. Dnes vskutku převládají -- kromě laciného cynismu -- povrchní soudy a nereflektovaná, pomalu už sentimentální "vzpomínka"; snad to někomu pomáhá odreagovávat si mizérii současnosti. Ale i naše současnost bude jednou minulostí a budou se jednou budoucí kritikové opět pokoušet porozumět historickým souvislostem našeho příštího nezdaru? Útěšný, nekritický vztah k minulosti je přece vždycky setbou budoucích selhání.