Zelená kolapsu?

20. 8. 2009 / Karel Dolejší

Zveřejněná korespondence začíná Kingsnorthovým dopisem, v němž autor vysvětluje, že exponenciální růst explodující od roku 1950 podle něj představuje analogii auta, které se plnou rychlostí řítí proti překážce. Přesto však většina environmentalistů vidí budoucnost v zásadě jako vylepšenou verzi minulosti, s minimálně pozměněným životním stylem. Podle Kingsnortha jde o výraz popírání pravé povahy nadcházející krize, setrvačné víry ve výjimečné postavení lidského druhu i v technický a materiální pokrok. Kingsnorth předem odmítá obvinění že "bere lidem naději", protože "false hope is worse than no hope at all" (falešná naděje je ještě horší než vůbec žádná). Jde především o to, jak selhání industriální civilizace přežít a jaké si z něj vzít poučení.

Monbiot přiznává, že postupně ztrácí svůj profesionální optimismus, když vidí, že například debata o omezení rybolovu sotva začala, kdežto nouzové plány pro řešení problémů spojených s ropným zlomem zatím vůbec neexistují - jak je tedy možno věřit, že lze vytvořit ekonomiku, která stávající problémy nebude dále zhoršovat? Monbiot však současně pochybuje o tom, že by kolaps industriální civilizace mohl přinést něco dobrého. Pokud by současný systém přestal fungovat, většina lidí přijde o živobytí, nastane hladomor a válka, obává se Monbiot. I když je jen malá naděje na vybudování "zeleného kapitalismu", pořád je lepší se o něj snažit než spoléhat na údajně očistný kolaps, po němž budou věci každopádně mnohem horší než dnes.

Lidé jsou schopní a přizpůsobiví, takže by byli schopni zničit zbytky biosféry i s předindustriálními prostředky - a pokud zavládne chaos a bezvládí, tak k tomu nejspíše také dojde, tvrdí Monbiot. Navíc když civilizace kolabují, vlády se ujímají psychopati, díky nimž je racionální a humánní řešení problémů vyloučeno. A konečně, lidé se málokdy poučí z cizích chyb, takže po případném úvodním kolapsu industrialismu lze čekat sestupnou vlnu dalších kolapsů následných společností, nikoli "nastolení harmonie" ve vztahu k přírodě.

Na to Kingsnorth protestuje proti polarizaci, která zná buď "Liberální kapitalismus 2.0" nebo apokalypsu. Obávat se nástupu psychopatů je omyl, protože už nám dávno vládnou a miliony lidí trpí stagnací a válkou i v dobách bezprecedentního hospodářského rozkvětu. Kingsnorth se hlásí k perspektivě "dlouhého poklesu" Johna Michaela Greera a současnou kulturu označuje za "zbraň planetárního hromadného ničení", která ve svých základních obrysech v žádném případě nedokáže přežít. Podle Kingsnortha je Monbiot paralyzován strachem z budoucnosti a proto neustále volá do "boje" za zelený kapitalismus, místo aby se smířil s vlastní konečností a snažil se využít těch možností, které mu vůbec ještě zbývají.

Tak to máme proti kolapsu nedělat nic?, ptá se Monbiot. Kolik lidí může přežít rozpad industriálního potravinářství a energetiky? Co to znamená nemít strach? Po kolapsu by nenastoupil žádný "moudřejší svět", v jaký doufá Kingsnorth, ale jen další fáze destrukce, ve srovnání s níž není "Liberální kapitalismus 2.0" vůbec špatnou alternativou.

Na to Kingsnorth namítá, že "zelený kapitalismus" je pouze Monbiotovou fantazií a jako reálná možnost vůbec neexistuje. Je třeba změnit zakladatelský mýtus naší civilizace, který vyčleňuje člověka z přírody chápané jako zdroj a nastoluje víru ve všemocnost lidské vědy a technologie. Dnes nejde o to, že bychom přesvědčili politiky, aby udělali určité praktické kroky a tím situaci napravili; "brzdná dráha" je příliš krátká a my už prostě nemáme situaci pod kontrolou. To je třeba přijmout jako fakt a vyrovnat se s jeho následky.

A masové vymírání lidí je tedy nedůležité?, diví se Monbiot. Na začátku to vypadalo, že já jsem optimista a diskutuji s pesimistou, ale teď se naopak zdá, že optimistou je Kingsnorth, když si myslí, že kolaps by něco vyřešil. To ale vypadá jako millenaristická fantazie.

Konfrontace snahy zbavit současnou civilizaci jejích destruktivních rysů, díky nimž podkopává předpoklady přežití, s postojem, který pád této civilizace naopak přijímá s umírněnou nadějí, dospívá k nerozhodnutelnosti. Obávám se, že se Monbiot skutečně snaží odnaučit vepře chrochtání a v tomto smyslu má jeho úsilí pramalou šanci na úspěch. Na druhé straně jeho námitka, že zjevné ulehčení, které Kingsnorth s představou kolapsu spojuje, lze sotva vysvětlit věcnou analýzou jeho nejpravděpodobnějšího výsledku, znamená trefu do černého. Spor obou autorů nás tedy směřuje ke skeptické isosthenii - protože patrně ani jednomu nemůžeme přiznat nárok na úplné postižení skutečnosti. Pokud oba reprezentují doplňující se a navzájem se nevylučující hlediska, jsou věci v takovém pořádku, v jakém jen ještě mohou být - nečelíme tedy absolutizovaným nárokům environmentalistické "totální ideologie", ale ani bezohledně prosazovaným lobbyistickým zájmům. Něco takového ovšem v ČR opět neexistuje, zde jsou na trhu k dostání pouze absolutní pravdy. Už v roce 2005 Hirschova zpráva zpracovaná nezávislými experty pro Bushovo ministerstvo energetiky bez jakékoliv postranní agendy konstatovala, že utopit zbývající kapitál průmyslových společností ve výstavbě jaderných elektráren by bylo učiněným neštěstím, poněvadž investiční náročnost (a také velmi nevýhodný ukazatel EROI, dodejme) by zabránily skutečnému, dlouhodobě udržitelnému řešení problémů energetického sektoru. My ovšem žijeme v ČEZku, takže Jita Splítková v rozsáhlém článku o globálních změnách klimatu prostě bez uvedení jakéhokoliv zdroje stručně tvrdí, že "v současnosti je nejlepší variantou jaderná energetika". Tečka. No jasně. Kdo tvrdí něco jiného, ten je nejspíš americký brouk...

Vytisknout