Raději stranu klenutou než překlenovací

19. 8. 2009 / Milan Daniel

Pro nemalou skupinu lidí byla před minulými volbami nadějí Strana zelených, která deklarovala kvalitu života jako základní devízu, již může za svůj hlas volič získat. Ona kvalita života se opírala o několik programových pilířů. Koaliční kompromis a následná účast v prolhané vládě je znehodnotily do té míry, že z elektorátu strany zůstaly ostrůvky, jež se dnes zoufale snaží spojit, aby si strana zachovala politický vliv. Mravní étos zelené politiky -- tak jak je vnímán v demokratické Evropě - však dostal na zadek. A to volič nezapomíná, byť ho budou zelení funkcionáři strašit velkou koalicí. Ten strašák však není jenom imaginací. "Toskánská" aféra ukázala, že za stranickými dresy není pouze láska ke klubu, ale především láska k fotbalu -- pardon: touha po moci, jíž se podřizuje bez ohledu na barvu dresu politika v praxi. Stejně jako se zkomercionalizoval vrcholový sport, podlehla penězům i politika. Klapzubovi chlapci prodali umění své hry tomu, kdo nabídl nejvíce. Divák, který sleduje ty politické mače, to vidí a reálnou možnost povolebního spojení dvou dnes protivných partají v zájmu rozdělení zisku vnímá velmi reálně. Současná "překlenovací" vláda Jana Fischera je v tomto kontextu přijímána veřejností s jistým ulehčením. Nemá žádné povolební ambice, neusiluje o moc, v jejím případě jde v podstatě jen o dočasnou správu. Premiér sám se chová uměřeně a slušně, neprovokuje ani občany, ani média. Kdo by nechtěl takovou vládu po tom všem, co si musel v minulých letech prožít s Paroubkem a Topolánkem? Než na to odpovím, dopovím i negativa: překlenovací vláda je výsledkem politického kompromisu. Ministry dosazovaly strany a představitelé jednotlivých rezortů tak hrají v krojích chytrých horákyň: ani stranicky, ani nestranicky, tak nějak napůl. Vědí, že za tři měsíce skončí a politicky nemohou prosadit skoro nic. A přesně v takové situaci by byla "nepolitická" vláda ovládaná politickými šíbry i v budoucnu. Proto je třeba vlády politické. Vlády třeba koaliční, ale takové, která bude mít širokou podporu a důvěru. Zkusme si definovat její ideál:

• Premiér či premiérka vlády nemusí být anděl, ale rozhodně to nemůže být buran. Měl(a) by být inteligentní, měl(a) by dbát přirozených a tradičních mravních imperativů a své podřízené vést k uměřenosti.
• Do vládní politiky by měl(a) promítat v co nejširší míře skutečný zájem co největší skupiny občanů, v žádném případě pak zájem svůj.
• Měl(a) by jít příkladem v (ne)konzumaci výhod, jež si veřejnost v souvislosti s politickými funkcemi zvykla spojovat. Prvním krokem by mělo být radikální snížení platů celé "věrchušky" -- tedy jak vlády, tak (na její návrh) všech ústavních činitelů. To není populismus, to je politické gesto, které -- střízlivě zdůvodněno - by u běžného občana znamenalo víc, než tuny deklarací, billboardů a thymolinových úsměvů z předvolebních plakátů, z nichž je právem otráven.
• Vláda by měla adekvátně usilovat o radikální snížení odměn šéfům polostátních firem typu ČEZu. Nesouměrnost výkonu a odměňování je zejména v době ekonomické krize markantou, která většinu voličů oprávněně rozhořčuje.
• Teprve taková vláda by měla přirozevý mandát k realizaci praktické politiky, jež by mohla zemi provést obdobím krize.
• Mohla by rozumně a spravedlivě rozložit daňovou zátěž tak, aby byli co nejméně postiženi ti, kdo poctivě pracují a nejvíce ti, kdo se vezou.
• Mohla by prosadit nutné změny ve zdravotnictví.
• Mohla by dělat takovou zahraniční politiku, za niž by se občané nemuseli stydět.
• Mohla by ve školách akcentovat výuku jazyků, aby se Češi všude domluvili a nemuseli se svých sousedů bát.
• Na vrchol žebříčku společenských ctností by mohla instalovat poctivost s vědomím, že se jí nikdo nebude smát.

Mohla by toho ještě daleko více, protože by se zbavila stigmatu arogance, účelové touhy po moci a s ní spojených finančních výhod.

Je přitom zcela jedno, zda by byla levá, pravá, středová, černá, nebo zelená.

Není bez zajímavosti, že v čele obou polistopadových "úřednických" vlád byli a jsou muži slynoucí slušností a společenským respektem a současně nadaní schopností řídit a uřídit složité předivo vztahů. Třeba by se Jan Fischer mohl postavit do čela subjektu, který by chtěl v duchu výše uvedených zásad obstát.

Kandidátů by se ale jistě našlo víc. A rozhodně by nemuselo jít o harcovníky starých a staronových politických stran, kteří se zprofanovali účastí v české politické hře uplynulých dvou desetiletí.

Vytisknout