Jakým způsobem film "vypráví" příběhy?

24. 7. 2009 / Ivo Šebestík

Domnívám se, že ano i ne. Ústní vyprávění příběhů a text zachycený písmem a určený ke čtení se obracejí k adresátovi sdělení v podstatě týmiž prostředky. Je to slovo, které je nositelem sdělení a v podstatě je téměř jedno, jestli je to slovo neseno zvukem nebo je zakódováno do liter. Příjemce si je musí sám dešifrovat a za text si doplnit vlastní představu o pojednávané skutečnosti. A k tomu film nikoho nenutí.

Generace našich otců a dědečků (u mladé generace přidejme ještě jedno nebo několik pra-) znala příběhy Karla Maye jen z četby. Jejich Vinnetoua a Old Shatterhanda "vytvořila" individuální představivost každého čtenáře. Určitým návodem zde jistě byly ilustrace v knize a pochopitelně popisy, jimiž se tehdejší literatura jenom hemžila. Ale dovedeme si představit i knihu, která čtenářům ilustracemi a popisy nepomáhá. Bez nadsázky lze tedy říci, že bylo tolik hrdinů mayovek, kolik existovalo čtenářů. Každý z nich měl trošičku individuální rysy, podle toho, jakou měl čtenář zkušenost a fantazii. Velmi podobně pracovala i představivost dítěte, kterému příběhy někdo četl. Byla to vždy slova, za která bylo třeba dosadit obrazy a touto "malbou" byl zaměstnán -- a příjemně zaměstnán -- každý čtenář nebo posluchač.

Ovšem v šedesátých letech 20. století se natočily veleúspěšné filmy s Pierrem Bricem a Lexem Barkerem a od té doby je téměř nemožné představit si oba hrdiny jinak než jako tyto herecké prototypy ušlechtilosti a odvahy. Když dítě zhlédne nejprve film a pak mu dáte do rukou knihu, bude si jeho představivost dosazovat herce a nikoliv vlastní podobu hrdinů. A možná knihu odloží, neboť "to už nebude ono". Naproti tomu starší generace, která nejprve četla knihu a teprve pak viděla film, má většinou opačný názor. Nejčastěji ten, že "ve filmu nebylo všechno" nebo prostě, že román je lepší. Ano, protože zde byla tvořivá spoluúčast čtenáře a tvořivost je vždycky nakonec příjemnější než pasivita. Pokud ovšem člověk umí číst a neslabikuje.

Podle mého názoru film sice také "vypráví" příběhy, ale obejde se s minimální spoluúčastí toho, komu je "vyprávění" určeno. Film je nejenom obrovským krokem vpřed, ale zároveň i značným úkrokem stranou, do prostoru, ve kterém se s knihou a ústním tradováním už skoro neprotíná. Film je fenomén sám o sobě a je více spřízněn s obrazem a fotografií než s vyprávěním zakódovaným do jazyka a liter. Film spíše integroval některé vlastnosti literatury, ale přepracoval je do jiné podoby.

Opera a vážná hudba, jak je v textu také řečeno, se staly do značné míry výběrovou záležitostí pro skupinu vyvolených, ale ne z týchž důvodů, jak se to, možná, děje s literaturou. U hudby došlo ke střídání žánrů a ke změnám vkusu publika i tvůrců. I když to, co produkuje současnost, se značně liší od hudby minulosti, je to přece jen stále hudba. A odvíjí se to akusticky. V rámci tohoto fenoménu se ale děje i něco, co minulost neznala. Koexistují moderní a populární žánry vedle zatvrzelého snažení produkovat i "vyšší umění" v rámci vznešených starých forem, ale novým způsobem, který je v podstatě pro laiky už nesnesitelným experimentem.

U filmu ale už nejde o vývoj žánru, ale o vstup nového způsobu sdělování. Ten způsob je atraktivní mimo jiné i proto, že nabízí kompletní hotový produkt a adresát si nemusí sám skoro nic dotvářet. Tohle je vždy lákavé, a není divu, že film zahnal tištěnou literaturu do kouta. Ta také experimentuje a sází na snobství, jaké je vlastní i mnoha intelektuálům, kteří by považovali za degradaci svých vysokoškolských hodností, kdyby se přiznali, že nepochopili dílo nějakého velkého novátora, o němž se vedou učené debaty, byť ho někteří akademikové zavřeli už na třicáté straně a raději se o obsahu díla dali informovat jiným učeným vykladačem, který by ale za nic na světě neprozradil, že sám nedošel ani na padesátou stranu. Kdoví, kolik děl světové literatury a kolik světových filozofů bylo zasvěceně vyloženo těmi, kteří je nikdy nečetli.

Tolik jen malá poznámka k podnětnému textu Aleše Merenuse.

Vytisknout