Manuál, KSČM a nešťastná republika

23. 7. 2009 / Daniel Strož

V tom nelze vidět nic špatného. Média v této zemi nejsou objektivní a informují-li občas o KSČM a jejím směřování, pak s odmítavým sarkasmem, připomínajícím sedmdesátá a osmdesátá léta. Tehdy tomu tak bylo ovšem opačně: za jízlivosti v médiích, referovala-li o západoevropských tématech, nebo když zamlčovala domácí problematiku, nesla odpovědnost tehdejší KSČ.

Novináři z bulvárního deníku Blesk si vzali zmiňovaný manuál k ruce a vybrali z něho (podle jejich názoru) nejfrekventovanější otázky, které pak předložili k odpovědím místopředsedovi KSČM Jiřímu Dolejšovi a senátorce Martě Bayerové. Otázky i odpovědi posléze zveřejnili na internetových stránkách, kde současně vyzvali k diskusi. Nepochybuji o tom, že se jim dostalo velkého překvapení. Na komunisty sprostě (jak v kraji zvykem) nadával už málokdo, a lidé reagovali spíše zhnusením z toho, co se v tomto státě za dvacet let událo. Pro mě to samozřejmě překvapením nebylo: Pozoruji totiž už delší dobu ve svém okolí hlubokou občanskou nespokojenost, srovnatelnou opět s tou, kterou můžeme nazvat „předpřevratovou“. A opět v tom opačném smyslu.

Český občan, který má jít v říjnu volit, je v nezáviděníhodné situaci. Po určitou dobu to vypadalo, že se Paroubkova ČSSD pokusí o radikální politickou změnu, která by prospěla těm, kteří nepatří k oněm tzv. horním desetitisícům, neboli o sociálně pojatou reformu. Všechno nasvědčovalo tomu, že se ČSSD hodlá ujmout i menšinové vlády s „tichou podporou“ KSČM. Obráželo se to pozitivně i v preferenčních výsledcích obou stran. V momentě ale, kdy Jiří Paroubek tuto možnost razantně odmítl, jdou sociální demokraté v prognózách dolů. Protože občané už tuší další čertovinu, a sice vládní (tzv. velkou) koalici ČSSD a ODS. Anebo také rozkolísaný slepenec z několika politických subjektů, neschopný vytvořit pro různorodost zaměření ani společný vládní program.

Vracím se teď zpět, ke komunisty vydanému manuálu. Odpovídá se v něm na oficiální postoj KSČM k procesům padesátých let, k událostem 17. listopadu 1989, nebo i na to, dá-li se sloučit socialismus s demokracií, či také co si dnešní komunisté myslí o vládním monopolu jedné strany. Odpovědi jsou přímé, bez vytáček a dovedu si představit, že přijatelné pro široký okruh české populace. Ve stejném duchu, jako KSČM, působí rovněž ostatní evropské levicové strany, o čemž jsem se na vlastní oči přesvědčil při svém působení v Evropském parlamentu. KSČM je tudíž stranou reformovanou, a to, i když dnes v ní ještě působí řada „nereformovatelných“ osob. Podobně je tomu ale i napříč zbývající českou politickou scénou: kdyby z ní někdo důsledně vyňal bývalé komunisty, scvrkla by se na třetinu. A musí jít přitom právě o ty, kteří neoplývali žádným přesvědčením, ale šli egoisticky za svým prospěchem. Tedy o osoby mnohdy bezcharakterní, ochotné sloužit čemukoli.

Komunisté již několikrát v uplynulých letech debatovali o změně názvu strany, příliš vyvolávajícímu vzpomínky na minulost, ke které se – a to je přece normální – nikdo vracet nechce. Vydaný manuál tento fakt nezakrývá, jedna z odpovědí se tomu věnuje. A já se domnívám, že zrovna teď, před blížícím se dvacátým výročím převratu, by o tom stálo znovu uvažovat. Je sice pravda, že pokud by se taková strana nazývala kupříkladu SDS ČM (Strana demokratického socialismu Čech a Moravy), někteří by jí přesto připomínali její původní název. Ale bylo by to zároveň potřebným gestem, na které čeká řada potenciálních voličů. A snad by se poněkud politicky stabilizovala i tato nešťastná republika!

Autor, žijící v Mnichově, byl europoslancem za KSČM

Vytisknout