Robert McNamara: aktuální odpovědnost i aktuální výzva

24. 7. 2009 / Miroslav Polreich

Poprvé v průběhu vietnamské války v bombardované Hanoji a toto setkání jsem cítil dosti osobně (a snad i existenčně). Podruhé ve Washingtonu již opravdu osobně, na své tiskovce počátkem devadesátých let, kdy naše postoje a pozice byly již souladné. Důkaz o tom, jak se za třicet let doba i lidé mění. Společenskou politickou „perestrojku“ nechme však pro tentokrát stranou. Hledejme příčiny transformace člověka.

Bylo by asi velmi jednoduché předpokládat obecnou a dnes již historickou znalost všech okolností války ve Vietnamu. Za politické akty a válečný stav zvláště je třeba hledat i osobní odpovědnost. McNamara ji nesl. Američanům zůstala porážka a „vietnamský syndrom“ . Také vzpomínka na masakr v My Lai, kde bylo bezdůvodně vyvražděno m.j. 182 žen a 172 dětí, když opomeneme statisíce jiných v průběhu celé války, napalmové pumy a zamoření přírody prostředkem „Agent Orange“. Bohužel nebyla to válka poslední. I my jsme se dovedli zapojit jako agresoři proti Jugoslávii (poprvé v naší historii) a máme své odpovědné činitele v tehdejší vládě Miloše Zemana. Útok na Irák již odsouhlasil jen Václav Havel (na naléhání Saši Vondry, jak později omluvně uvedl).

Hloubka těchto faktů a bylo by jich možno uvést mnohem víc, jen potvrzuje jak obtížné je hledat jinou a novou cestu. Pakliže ji McNamara našel, je třeba mu porozumět a pochopit.

Předně, jak uvádí mnoho pramenů a osobních svědectví, jednalo se o člověka s mimořádnou inteligencí. Myšlenkový rozsah, který inteligence podmiňuje, je tedy základním předpokladem hloubky vědomí a přemýšlivé kapacity. To vše je o nesnadnosti chápání žití a cest v něm a také o přijetí palety všech barev. Myslím, že to je základní podmínka schopnosti přeměny a vývoje. Oč jednoduší je černobílé dělení na den a noc. Inteligence je tedy zdrojem skladby vlastního já. Jednoduchá prostota hledá jedinou pravdu, nepřítele a dělící zeď.

Inteligence však nestojí sama o sobě. Nutně se přidružuje zkušenost podpořena morálním přístupem a vnitřním pnutím po aktivní přeměně, třeba právě v myšlenkové oblasti. To vše je často velmi namáhavý „pracovní“ proces podmiňující tvorbu a nebo dokonce změnu přístupu a názoru. To byly myslím faktory a předpoklady, které umožňovaly spolu s vysokým intelektem McNamarovi „prozřít“ v kategorii schopnosti jeho analytického myšlení.

To bylo období roku 1967, kdy State department, Pentagon a tím i Bílý dům se snažily zvítězit v boji (na bojišti měli více než půl miliónu vojáků a absolutní leteckou převahu). Jiného názoru byla již CIA, dle svého názvu „inteligentní agentura“, a hledala účinné cesty důvěrného napojení se na zpravodajskou službu SSSR v zájmu kompromisního řešení válečného konfliktu. Shodou okolností ji našla dokonce cestou zprostředkování pomocí československé zpravodajské služby, která byla již delší dobu v transformačním „obrodném“ procesu, tudíž pro tuto funkci snadno přístupná a použitelná. Jednalo se o období, kdy se k tomuto „mírovému“ (ale stále ještě menšinovému) názoru začal přiklánět i McNamara a byl ze své funkce téměř po osmi letech odvolán.

Do roku 1981 byl prezidentem Světové banky opět s velkou odpovědností a to nejenom za finanční politiku, ale za globální politiku vůbec. V této době našel čas na zamyšlení se nad sebou a jeho písemně formulované paměti se tak staly i jeho vyznáním. Zapojil se aktivně do úvah o podmínkách možného vojenského střetu a nutnosti jeho vyloučení, předně se zaměřením na zneužití atomového arzenálu. Přímo apeluje, že Spojené státy nemohou nadále počítat s nukleárními zbraněmi jako s prostředkem zahraniční politiky. Stačí citovat jeho stanoviska: „Je to nemorální, protiprávní a nebezpečné vzhledem k riziku jejich samotné existence......Dosavadní nukleární politika vytváří nepřijatelné riziko pro ostatní země ale i naši vlastní.....Jsme v kritickém momentu lidské historie......Musíme zničit všechny nukleární zbraně“.

McNamara zastával stanovisko, že atomové zbraně jsou již jen nefunkční, draze udržovaný a střežený šrot. Vstupem terorismu na mezinárodní scénu se však situace mění. Pokud nedojde k likvidaci, budeme čekat jen na moment, kdy si teroristé zajistí přístup k některému z mnoha arzenálů atomové výzbroje. Pak teprve může být atomová zbraň opět účinná.

Jak je zřejmé, není mnoho času. Všichni známe podmínky naší existence. Jedná se o absolutní spolupráci USA, Ruska a Číny s důvěrou na mezinárodní úrovni. K tomuto závěru došel pochopitelně i nedávno zemřelý politik a expert na vojenské záležitosti McNamara stejně tak, jako koncepce nové americké administrativy. Důvodem je odpovědnost na základě hlubokého pochopení a jediné výchozí inteligentní úvahy.

Iniciativa přichází také ale i od odpovědných lidí „zdola“ výzvou za „atomové odzbrojení do roku 2020“. Iniciativu mají starostové měst na základě výzvy Hiroshimy a Ypres. Jsou prozatím podporovány 2 028 městy v 127 zemích světa (v Belgii je zapojeno více než 50% měst). Najdou se i v České republice (zde nejenom bez propagace, ale i jakékoliv publicity). Důvodem je násilně udržované české mediální prostředí.

Spojené státy, stejně jako jiné mocnosti, si svoji prvořadou odpovědnost znovu uvědomují. Nakonec jiné východisko ani není. Výzvy jako „zvací dopis“ vycházejí ale z jiného přístupu. Nedůvěry v sebe sama, nedostatku pochopení, odpovědnosti a nakonec i manka vlastní inteligence. Již jednou za dobu naší generace na tyto „rádce“ Amerika doplatila. Dnes má (a my s ní) „druhou šanci“.

Na závěr jen ocituji z dopisu, který jsem dostal před týdnem od jednoho inteligentního pána jako reakci na svoji studii „Svět bez válek – realitou“ . Cituji: „I, too, agree with you that the international community has a „second chance“, but the big question is whether it will be intelligent enough to take advantage of it...“ Zbigniew Brzezinski.

V našem aktuálním politickém prostředí to není jen úvaha, ale výzva a určení, kde je jádro věci.

Vytisknout