František Schildberger:

Kdysi jsem byl účastníkem debaty, kde se hovořilo o tom, jestli literatura ještě má společenský význam. A já jsem tenkrát říkal, že mi prostě nezbývá než konstatovat, že takový význam už nemá.(...)

Myslím, že celou věc krásně vystihuje citát Arnošta Lustiga: "Jestli to není tak, že teď film bude ten způsob, jakým se vyprávějí příběhy..." To je přesně ono. Vždycky se vyprávěly příběhy, vždycky se budou vyprávět příběhy. Pokud budeme na této zemi, vždycky budou lidi zajímat příběhy jiných lidí. Jenomže to, že se příběh fixuje písemně a pomocí nějaké chemikálie tiskne na jakousi blánu, to není prvotní.

Vyprávění příběhů je starší nejen než knihtisk, ale i než vynález písma. Literatura je v dějinách vyprávění příběhů jedna z kapitol. Je to kapitola rozsáhlá, ale i před ní se příběhy předávaly ústní formou, teprve později se začaly psát -- a teď se točí. Tak už to podle mě je. Dnešními vypravěči jsou filmoví režiséři, kteří se těší podobné pozornosti, jaké se těšili spisovatelé, řekněme, před padesáti lety.

Když vydal Karel Čapek nový román, byla to událost. Dnes, když nějaký významný režisér natočí film, je to událost podobného významu.

Naprosto mě nadchl Jan Čulík, literární vědec, který ukázal, že vlastně celý dosavadní život nezkoumal jenom literaturu, jak si mnozí mysleli -- ale příběhy. Jeho poslední kniha pojednává o českých filmech po roce 1989. (Jací jsme. Česká společnost v hraném filmu devadesátých a nultých let, Brno, Host 2007.) Vlastně tím vkročil do jiného vědního oboru -- ale vlastně nevkročil, vlastně jenom pochopil to, co před ním brilantně formuloval Lustig.