Svou pravdu nebudeme skrývat

23. 7. 2009 / Jiří Jírovec

Češi naopak svoji Akademii, která nepochybně jistou politickou váhu měla, rozmetali a místo toho vytvořili Učenou společnost České republiky. Byla to nehorázná hloupost -- lhostejno, že u toho byl třeba stárnoucí Otto Wichterle -- která ovšem umožnila mladším dravcům jmenovat se mezi 111 povolených řádných členů a vytěsnit bývalé akademiky z obrazu. Z hlediska vlastního ega to splnilo svůj účel, ale protože Učená společnost je toliko občanským sdružením, ztratili sebejmenovaní učenci politickou platformu dřívější ČSAV , z níž se dalo přece jenom leccos ovlivnit. Moci je cokoli občanského srdečně ukradené - zejména když se mezi 111 nedostali takoví "geniové" jako Havel a Klaus.

Protože vědci jsou tradičně zbabělci, držící se vlastního pískoviště, neexistuje žádná zjevná solidarita ani mezi jednotlivými ústavy Akademie nebo politická spolupráce mezi ČAV a vysokými školami.

Jedinou opravdovou politickou příležitostí byla "jakoby" kandidatura Václava Pačesa na úřad presidenta republiky. Klaus to měl samozřejmě lépe obhrábnuté, ale nebyl žádný důvod, aby Pačes nevyužil volební kampaň alespoň k tomu, aby upozornil na škody, které politika přináší české vědě -- přesněji řečeno české vzdělanosti. Místo toho pronášel plytké obecnosti, aby si nezadal tím či oním směrem. Nejspíš mu bylo nepříjemné, že byl částí společnosti považován za Klausova protivníka.

V současném sporu o peníze nejde jen o základní výzkum, ale především o obecnou vzdělanost lidí v ČR. Ať se nám to líbí či ne, jen velmi malé procento lidí s vědeckými tituly ve svém životě na něco podstatného přijde. Jenže i tito lidé mohou otevřít oči mladým adeptům vědy, a to je, oč tu běží. Pokud je tento proces z politických či ideologických důvodů narušen, důsledky se dříve či později projeví.

Když jsem studoval na Přírodovědecké fakultě KU, přednášeli nám nejlepší profesoři, kteří byli k dispozici. Ten, kdo měl štěstí, dostal se k dobrému školiteli v ČSAV. Samozřejmě ne každý budoucí kandidát vědy měl dostatek schopností dostat se na špičkovou úroveň. Z asi stovky lidí, které jsem znal, vynikli dva - biochemik Václav Pačes a teoretický chemik Petr Čárský. To jsou dvě procenta. Kolik špiček sami vychovají, je otázka, protože není zcela jasné, kde bude jejich obor za deset let.

Problémy ČAV mě zajímají z hlediska kanadské zkušenosti, která jasně ukazuje, že jakmile se politici začnou ovlivňovat vědu a školství, hrozí pohroma. Protože moje děti prošly kanadským vzdělávacím systémem od školky až po universitu, mohu s klidným svědomím prohlásit, že jde o systém s katastrofálními výsledky. Moje dcera na jedné z lepších kanadských universit stěží viděla profesory. Ti nejsou placeni, aby učili, ale aby sháněli granty. Po čtyřletém studiu, které stojí kolem 60 000 dolarů, je absolvent na rozpacích, k čemu to vlastně všechno bylo. Obzory mu nikdo neotevřel, ačkoli to by mělo být to nejpodstatnější.

Během 22 let strávených v podniku Atomic Energy of Canada Ltd jsem byl svědkem toho, jak rychle lze poslat druhdy špičkové centrum jaderného výzkumu do bezvýznamnosti. Jak se to stalo? Jednoduše. Vedení podniku totiž postupně převzali politicky poslušní manažeři bez jakékoli zkušenosti s vědou a výzkumem. Vše začalo, když bývalý šéf kanadské výzvědné služby, dostal AECL jako trafiku. Pak přišel investiční bankéř a po něm bývalý president dopravní společnosti. Tito lidé nebyli schopni pochopit, že vědecké týmy se budují dlouhou dobu a že špičkoví vědci jsou daleko nedostatkovější než třeba řidiči náklaďáků. Upoutali se tedy na parametry, které se dají jednoduše přepočítat na procenta (počet hlášení, zpráv o pokroku a bezpečnost práce). V takovém systému se nakonec nemusí vykonávat žádná užitečná práce.

Zmíněná kanadská zkušenost je do značné míry přenositelná do českých poměrů. I zde jde o ztrátu jakéhokoli politického vlivu vědců, populistické šetření na nesprávném místě a patolízalská snaha vědecké sféry zachránit alespoň něco -- tedy vlastní kůži především.

Pokud se pamatuji, Václav Pačes, bývalý předseda ČAV, několikrát zdůrazňoval, že Akademie v minulosti patřičně zeštíhlela. Možná to myslel jako důkaz toho, že vědci chápou potřebu doby a přizpůsobí se "novým" poměrům. V podstatě to ale znamenalo ochotu obětovat cokoli -- tedy kromě vlastního ústavu a oboru.

O nedostatečném financování vědy a výzkumu v ČR se samozřejmě ví již dlouho, ale nikde není ani náznak snahy tuto skutečnost zpolitizovat. Vyjít do ulic, žádat o prostor ve sdělovacích prostředcích nebo dokonce stávkovat? Dejte pokoj, to se přece pro vědce nehodí. Že Učená společnost vydá nějaké stanovisko, to nikoho nezajímá. To snad i občanské sdružení Britských listů má větší váhu a čtenářskou obec než 111 učených.

Kde byli vědci, když president Havel kdysi prohlásil, že v ČR bylo vytunelováno nějakých 350 miliard korun? To, že tyto peníze (jen z úroků by se dala financovat celá akademie věd) budou chybět, bylo zcela jasné. Kde blb, tam nebezpečno, říkával kdysi Miroslav Horníček a věděl proč. Teď se nebezpečí doplazilo až k vědcům, nezmohou se na víc než trapný happening v zastrčené Jilské ulici. Mohli jít na Národní třídu nebo přímo na Hrad pod Klausova okna. Jenže k tomu by musela být odvaha. Bezpečnější je cimrmanovský nápad skrýt nebojácný protirakouský pamflet "Svoji pravdu nebudeme skrývat" v důmyslně maskované dutině v násadě krumpáče.

Vytisknout