Tahle země není pro starý II.

22. 6. 2009 / Martin Škabraha

Daniel Vinař, zaměstnanec České televize: I po šedesátce se dá škodit ZDE

Citované nápady pochází z webu, jehož čtenáři se před návštěvou doporučuje vykouřit jointa marihuany. Zřejmě se předpokládá, že takto naladěn odpustí autorům pravopisné chyby a bude sdílet jejich smysl pro recesi.

Konkrétním terčem kritiky je v citovaném údajné důchodcovské spiknutí zaměřené na terorizování ostatních účastníků pražské MHD. Takže, aby bylo jasno, je to celé sranda...

Což o to, některé postřehy mi i přes marihuanovou abstinenci připadly celkem vtipné a myslím, že některým by se zasmáli i mnozí důchodci (mají-li smysl pro nadsázku a sebeironii – takových sice není mnoho, tím se ale nijak neliší od zbytku populace). Přesto nad textem pociťuji lehké mrazení. Jak snadno a rychle se v našem myšlení a v našem jazyce vynořují jistá dobře známá schémata, počínaje zoologicky působícím popisem nějaké skupiny spoluobčanů a konče – s jakousi neúprosnou „logikou“, které nás naučilo (nejen) dvacáté století – návrhy na jejich shromažďování, označování a zavírání do ghetta.

S poněkud drsnějším humorem je ale v citovaném textu uchopen fenomén, na který při brouzdání po internetu narazíte v souvislosti s důchodci velmi často – totiž podrážděnost či znechucení z toho, jak hyperbolizované davy neomalených seniorů obsazují prostředky veřejné dopravy a zejména nákupní střediska v časech a místech „akčních slev“. Myslím, že tato nevolnost z všudypřítomných křečkujících penzistů říká o naší společnosti víc, než je na první pohled patrné.

Klíčové je, že se jedná opravdu o důchodce, ne prostě o staré lidi. Termín důchodce je totiž v současné češtině výrazně spojen právě s fenoménem „akčně“ nakupujícího a sociální stát „dojícího“ jedince. Nejedna průmyslová kamera v nějakém nákupním centru jistě zachytila podobný výjev:

iDnes: Tesco "pomáhá" v době krize - oschlými i prošlými uzeninami ZDE

Spíš než nevolnost ze stáří možná takové výjevy vyvolávají nevolnost z jeho absence – resp. z toho, že právě takto by stáří podle představ, které o něm ještě nějak staromilsky máme, vypadat nemělo. Nejsme tváří v tvář blížící se smrti schopni ničeho jiného než nakupovat jako o život? Karikaturnost popsané scény je ovšem urážlivá tím, že je pouze vypouklým zrcadlem dehumanizace, které podléháme všichni – důchodci peroucí se o starou šunku nesou děsivé sdělení: „co jsme my, budete i vy! – vlastně už jste!“ To je pravý zdroj naší nevolnosti.

Na můj přechozí text reagovalo na BL i v mailech neobvykle velké množství čtenářů (všem děkuji, a to i za negativní a odsuzující reakce, protože právě ty pomáhají definovat vyvolaný konflikt). Častou výtkou bylo, že jsem pominul či podcenil ideologii současného neoliberalismu, která záměrně vytváří dojem neudržitelnosti nákladného důchodového systému, aby podpořila rozvoj privátních forem důchodového pojištění, na nichž budou vydělávat zejména ti, kteří je budou spravovat a kteří náleží ke sponzorům politické pravice. To je i není pravda. Taková úvaha totiž zůstává na povrchu. Zakrývá skutečnost, že jinou formou téhož je i na první pohled solidární politika „levice“. Její u nás nejmocnější představil nedávno hovořil o tom, že důchodci mají „morální právo“ na část nadměrných zisků ČEZu, a toto právo by se mělo realizovat prostřednictvím tzv. třináctého důchodu. Jeho bezelstná technokratičnost jej však přiměla doplnit pravý důvod tohoto nezištného předvolebního příslibu:

Logistika, taj, gek: ČSSD chce seniorům nadělit 13. důchod. Za peníze z ČEZu ZDE

Důchodce, dotovaný státem proto, aby nepřestal utrácet, je jednou ze dvou hlavních karikaturních figur, které v naší společnosti zakrývají stáří. Tu druhou nazvěme senior:

Blog Respektu - Václav Víšek: U kulhavý seňority ZDE

Sympatický blogger míří správným směrem. Dovolím si ho poněkud jednostranně domyslet: „senior“ je politicky korektní výraz současné neoliberální ideologie, sloužící k popření původního smyslu stáří a ke zdůraznění „věčně mladého“ ducha jednotlivce, který se má udržovat v kondici, být aktivní, umět se postarat sám o sebe... Zkrátka být pokud možno „in“, trávit svůj čas tak nějak „produktivně“ a nerezignovat na svoji roli v životním cyklu nabídky a poptávky. Slovy Antonína Kosíka: „Buď sám sebou – jako miliony jiných!“

Ani „důchodce“ ani „seniory“ neodsuzuji; nárok na penzi je v principu oprávněný a nákup základních potravin nezbytný, stejně tak si nezaslouží zavržení snaha trávit penzi co nejpestřeji a i ve vysokém věku sám na sobě stále pracovat. Jde mi o to, jakou roli hrají „důchodci“ a „senioři“ v současném převažujícím „světonázoru“. Jde mi o to, že se opravdu někam ztrácí stáří: Stáří je nepohodlné, protože smrt, která se postupně vrývá do jeho tváře, problematizuje oba pilíře „růstu Růstu“: jak keynesiánské dotování nakupujících, tak neoliberální důraz na soběstačnost a podnikavost (jeden víkendový „cestovatel“ si tuhle pochvaloval, jak podnikaví jsou důchodci v krásné Zakarpatské Ukrajině, jsa motivováni nízkými penzemi). Stáří je především otázka smrti; a smrt je především otázka smyslu. Tato perspektiva se mi zdá pro porozumění celému fenoménu nakonec rozhodující, proto se bráním popisovat jej v čistě ekonomických souvislostech (ne)udržitelnosti důchodového systému.

Ne, neřeknu vám, co onen smysl znamená (zkuste třeba Monty Pythony). Ale bez něj nemá smysl argument, který proti neoliberální propagandě o doplácení produktivních občanů na důchodce vznáší řada obhájců současného systému. Mají možná pravdu v tom, že systém je bez větších problémů ekonomicky udržitelný (viz např. článek Jak to bude s důchody?), a především v tom, že dnešní penzisté celý život pracovali a odváděli do státní kasy patřičné dávky, takže dnes mají nárok si své úspory užít. Podle mého názoru je ale toto argument toho, kdo už svůj spor ztratil, protože přistoupil na rétoriku, že každý má mít tolik, kolik si (na sebe) vydělá. Zde se totiž snadno dostane na řeč čísel, která je velmi citlivá na to, co a podle jakého indexu budeme započítávat. Zásluhy pak lze snadno relativizovat. Nemá smysl počítat, kdo a kolik na koho vydělal, bez ohledu na výchozí hodnotu vloženého balíku je beztak jeho osluhování a udržování závislé na konsensu o meziskupinové a mezigenerační solidaritě. A ta má stejně nehmatatelné kořeny jako onen záhadný smysl.

Když se ještě na okamžik vrátím k úvodem citovanému textu o důchodcích kolonizujících pražskou MHD, je pozoruhodné zastavit se u toho, jaké formy individuální obrany proti atakům sedadlachtivých seniorů autor doporučuje. Pro ty drzejší je k dispozici předstírání nějakého velkého handicapu – např. invalidity nebo nevidomosti. Na takové taktice je pozoruhodné, že se opírá o existující konsensus o solidaritě (k mrzákům a slepcům se máme chovat co možná nejhumánněji), tu však chápe čistě z hlediska individuálních výhod, které může poskytovat; jako by neměla žádný jiný význam. Toto východisko je ještě zřetelnější v následujícím doporučení: „mezi osvědčené prostředky ochrany můžeme naprosto jednoznačně zařadit walkman + noviny. Tyto patří mezi spolehlivé prostředky v případě, že se použijí najednou. Jako vhodný doplněk je možno použít čepici s kšiltem, která nám zakrývá oči.“ Popsaný zjev je přímo ztělesněním individua, které se dobrovolně desocializuje, přerušuje kontakt s druhými, uzavírá se do sebe, hájí si jen a pouze „svoje místo“ (Karel Dolejší hovořil v rozvinutí mého článku příhodně o „privatismu“). Tato individualizace však současně vede k tomu, že druzí získávají pro jednotlivce nový naléhavý význam – jsou to konkurenti, s nimiž je třeba bojovat o přežití. Stýkáme a potýkáme se s nimi na každém kroku, ne však ve veřejném prostoru – ten zaniká, neboť korelátem atomů je pouze prázdno.

Individualizace a fragmentarizace společnosti nesporně tvoří obecnější kontext antigerontismu. Nechci však od svého hlavního tématu odbíhat, proto se nyní soustředím na jiný, podle mne důležitější moment. Hovořil jsem již o smrti. Schopnost myslet na smrt je současně schopností radikálně se otevřít budoucnosti, tomu, co mne neodvratně čeká, a tomu, co po mně zůstane. Tato časová dimenze lidského života však nutně poutá naši pozornost i opačným směrem: k tomu, co již bylo, k tomu, že jsme kdysi – bez možnosti to jakkoliv ovlivnit (a tedy osudově) – byli vrženi do tohoto světa, určeného tím, co nás předcházelo a co je tak či onak naším dědictvím. Problém stáří (a smyslu) je neoddělitelně i problém minulosti – dějin, s nimiž se musíme vyrovnávat. A tady nabývá fenomén antigerontismu ještě dramatičtější podoby:

Lucie K.: Milí důchodci České republiky ! - přišlo mi mailem a je to jedna veliká pravda ! ZDE

Tento střípek z českých internetových vod (mimochodem, publikovaný na dotyčném webu v sekci Vtípky – další příklad averze zabalené do humoru, zde ovšem ne moc pečlivě) lze doplnit jiným, který naplno vyslovuje, co je v něm pouze implicitní. V reakci na můj předchozí článek poukazoval Milan Neubert na nedávné události v Moldávii, kde se objevila výzva zabránit starým lidem v účasti na volbách, protože volí komunisty. Nemusíme ale chodit tak daleko; na jedné české internetové (a tedy veřejné) zpovědnici jsem našel tuto myšlenku:

Žena, 22: Voliči-důchodci? ZDE

Antigerontismus zde nabývá podobu otevřeného politického střetu, těsně souvisejícího s problémem minulosti, resp. (ne)vyrovnání se s touto minulostí. Psaní historie vždy bylo (a má být) politické v tom smyslu, že jedině v přítomnosti a jejích otázkách pramení zájem zkoumat, jak jsme se stali tím, čím jsme dnes. Spor o výklad dějin je sporem radikálně veřejným, protože je to spor o sebechápání a sebeporozumění společnosti, o to, co znamená být členem právě této obce, jaký úděl tím na sebe bereme. A právě proto je na citovaných zpovědích vidět, jak odpolitizovávající je nejčastější podoba českého antikomunismu – je odpolitizovávající v tom, jak je ahistorizující a jak v konečném důsledku představuje stejný útok na veřejný prostor, jakým je konzumeristická atomizace.

Z citovaných textů je totiž víc než cokoliv jiného znát touha ne se s minulostí vyrovnat, ale zbavit se jí. Příslovečné „smetiště dějin“ se tu stává místem, kde končí veškerá tíha a provinilost naší existence. Antikomunismus tu nemíří na potrestání konkrétních zločinů, není kritikou konkrétní ideologie. Je ztělesněním touhy odříznout se, začít stavět na jakési zelené louce, eliminovat všechno zlo (všechno „komunistické“) a osvobodit se – k čemu vlastně? Je to odmítnutí převzít zodpovědnost za něco, co jsme nezpůsobili – jenže právě takové převzetí je definicí dospělosti a nutným projevem naší sociality.

Infantilní představa „já jsem silný a schopný, proto se na vás vykašlu a emigruju“ je dokladem neschopnosti takový krok udělat. Místo toho reaguje „nasraně“, vztekle a trucovitě:

Jiří Knesl Lesk a bída ZDE

Nepřipomíná touha vymanit se ze sociálních vazeb vlastní existence, jejichž je historičnost klíčovou formou, jakési stažení se do sebe, falešně heroizovanou formu stočení se do klubíčka v instinktivní reakci strachu ze světa, který nás obklobuje, jeho cizoty, nepochopitelnosti?

Nelze se „vyrovn(áv)at“ s dějinami 20. století bez toho, že bychom konfrontovali tuto cizotu, neobyvatelnost světa, který jsme stvořili. Je to opět otázka smyslu a smrti. Ne, nejde o to, že komunismus za sebou nechal hromady mrtvol, jde o to, že smrti těchto obětí (nebo hrdinů) dnes neumíme dát nějaký obecně sdílený smysl. Čtenář Jan Hapl mi v reakci na můj předchozí text napsal: „Byl jsem přítomen neskutečné debaty, kdy místní mladí v obci  silně kritizovali, že se opravoval rozpadávající se hřbitov. Vulgárně se vyjadřovali k potřebě důstojného pohřbívání starých lidí.“ Myslím si, že to souvisí: vztah ke hřbitovům je odvozen od našeho vztahu k dějinám, od toho, že minulost chápeme jako naši minulost, jako to, co k nám zásadně patří a určuje náš dnešní osud. Nevíme-li, proč ti lidé žili, nemůžeme mít ani úctu k jejich smrti, která život vždy nějak – jakkoliv neuchopitelně – završuje.

A tady se dostávám ke klíčovému paradoxu celé otázky. Dědictví dvacátého století, jehož jsou naši staří živoucím ztělesněním, je současně dědictvím radikálního vymezování se vůči všemu starému, ne-modernímu, přežitému – ve jménu Rozumu, Pokroku, Člověka. Jsou to dějiny nesmlouvavých předělů, které hřbitovy mění na smetiště dějin. Tragičnost modernistické touhy zbavit se zátěže minulosti ale spočívá v tom, že radikálnost předělu je vždy falešná, minulost se vykořenit nedá, ale tím, že se od ní krátkozrace odvracíme, působí v nás nereflektovaně, jakoby vespod, navraceje se v démonických, odlištěných podobách.

Lubomír Mlčoch ve svých Úvahách o české ekonomické transformaci (Vyšehrad 2000) hájí tezi, že dnešní český kapitalismus byl postaven na stejné neúctě k vlastnictví (a jeho vyššímu, mimoekonomickému smyslu), jaká byla typická pro komunismus. Zvolená forma privatizace byla podle něj vedena snahou privatizovat za každou cenu, vybudovat kapitalismus jakoby na zelené louce, bez ohledu na obecnější hodnotové a institucionální vazby, které jeho úspěšné fungování podmiňují. Tento pošetilý pokus odříznout se „šokově“ od všeho starého však nevyhnutelně vedl k tomu, že se – navzdory oficiální reaganistické rétorice – v reálném fungování ekonomiky reprodukovaly staré organizační struktury:

(s. 86 – 87)

Mlčochova kritika klausovského pokusu o radikální odříznutí se od předchozích dějin je ovšem nesena tezí o návratu k odkazu původního českého kapitalismu, tedy před rok 1948 (nebo ještě spíš 1938 – nebo ještě dál?). Toto východisko, pokud bychom je chtěli striktně dodržet, je ovšem stejně nebezpečnou iluzí. Komunismus nebyl jen přerváním historie, ale nějakým způsobem se chtěl stát jejím naplněním – a nesporně historii utvářel. Jinak řečeno: komunismus měl svůj smysl, existuje nějaké Proč, nějaké utrpení, na které byl odpovědí. To neznamená, že správnou odpovědí, je ale třeba vidět, že to Proč nějak souviselo s „tradičním kapitalismem“ a jeho démony.

Je mnoho takových proč, které v sobě skrývají naši staří – jejich veřejné tajemství, zakletý veřejný prostor, který neumíme odčarovat, vysvobodit z našeho privatismu, uzavírání se do svých světů. Bojí se oni, staří, na ta proč odpovídat, nebo se my bojíme ptát? Stojíme o nějaká proč? Tak se přece ptají jenom děti!

Ovšem. Děti. Možná nejadekvátnější reakce na první díl tohoto zamyšlení byla ta následující.

BL, 12.6.2009, Lucie Bottaro: Jsem matka malých dětí ZDE

Necháme odpovědi zase na nich?

Vytisknout