Třikrát zelená, DNES a plus

22. 6. 2009 / Tomáš Koloc

Zelená zebra

S touto zelenou se znám chronologicky vzato nejdéle: deset let. Od chvíle, kdy jsem poprvé přišel do Hradce Králové. Na tamní křižovatce u nádraží (míněno množné číslo, neboť v tomto městě jsou obě nádraží hned vedle sebe) stojí unikátní přechod pro chodce, který je tak přesným vyjádřením dnešní technicistní doby, že by dle mého mohl být důstojně zvěčněn v absurdním divadelním kusu. Hlavní příjezdová silnice od Prahy je zde záludně rozdělena na dva přechody. Pouť začíná prvním semaforem na straně silnice u nádraží a ve dvou třetinách silnice vzniká vinou odbočky do ztichlé vedlejší ulice ostrůvek, na němž se nachází druhý semafor. Z toho se pak jde k rohovému domu, u něhož se nachází třetí semafor, a cesta přes silnici je konečně zdolána. Na jedné silnici tedy takto vznikají dva přechody, které jsou na sobě co do synchronizace naprosto nezávislé. Semafory na větším (dvoutřetinovém) úseku, který postihuje frekventovaný proud silnice, jsou na znamení (s čudlíkem). Ačkoli to vím, a když jdu od nádraží, poctivě mačkám čudlík na své straně silnice (aniž bych věděl, zda to má na funkci semaforu vliv), nemohu si pomoci a musím stát a stát. Červená ve dvou třetinách silnice svítí.

Zatím kolem mě vzniká zástup, lidé se rozohňují a vychládají, seznamují se, druží a pozorují semafor na konci druhého úseku přechodu u rohového domu, kde se za tu dobu, co tu stojíme, už několikrát v pravidelných intervalech červená vystřídala se zelenou. Je večer, auta nejedou, a tak někteří hrdinně (a ilegálně) přebíhají na druhou stranu. Měřím interval. Po 7 minutách a 54 vteřinách se rozsvítí zelená a všichni pádí jako střelení, aby to stihli. Vědí totiž, že zelená nebude svítit věčně. A skutečně: zelená po sedmi sekundách zhasíná a nastává další dlouhý červený interval. Ti, co se však dostali na druhou stranu vděčně využívají druhého semaforu (bez čudlíku) s pravidelným intervalem a konečně přecházejí. Možná, že jim to rozohňování se, vychládání, seznamování a družba stojí za to. Jinak by si za ta léta už museli zjednat nápravu...

Zelený eurohajzl

Objevil se někdy před rokem na Hlavním vlakovém nádraží v Praze. Po krátkém období, kdy během zdejší dosud probíhající nekonečně se táhnoucí Přestavby zmizely záchody z nádraží docela. Předtím byly troje: pánské a dámské v prvním patře a obojetné ve druhém. Už tenkrát nesmrděly, ale neodpovídaly euronormám a nehodily se do koncepce. A tak je dnes v pravém rohu druhého patra Hlavního nádraží (které trochu připomíná Obchodní Galerii Eden, která svá WC skrývá ve čtvrtém patře vzadu asi tak 200m od všech obchodů) eurohajzl...

Je koedukovaný (pro oboje pohlaví) zeleně vykachlíčkovaný, jeho návštěva stojí dvakrát tolik co návštěva všech ostatních na území ČR (10Kč) a začíná nóbl vrátnicí. V ní sedí děžurný a děžurná, proměňují papírové peníze za desetikoruny a řídí plynulý chod hajzlu.

Pokud to jde.

Přístup k samotným záchodům je přehrazen železným klandrem, pod nímž se za 10 Kč vhozených do zdířky důmyslného přístroje rozevírají a zavírají skleněná vrata. Není zde jasně vyznačeno, která vrata jsou pro pány a která pro dámy, a tak dochází k četným nedorozuměním, které pak děžurný s děžurnou musí řešit. Přístroj sám co chvíli šílí z nevypočitatelných lidí, kteří procházejí jeho vraty buď moc rychle či moc pomalu, fotobuňka "píská a píská..." (viz. A. P. Čechov: Višňový sad) a děžurní se nekorektně vztekají na návštěvníky s plnými střevy a měchýři.

Když jsem ale viděl výkon mladíka, který se odmítl zlobit s fotobuňkou, nedbaje lání euroděžurného jedním frajerským skokem přeskočil euroklandr a vydal se k mušlím, jejichž službu si zaplatil, řekl jsem si, že to s námi ještě není tak špatné...

Zelená trasa

Mám tu smůlu, že cílovou stanicí mého pražského autobusu je stanice metra A Hradčanská, u níž se také nachází má škola a svatostánek. A na Hradčanské se už nejmíň rok něco ohromného kope, takže se tam všechno mění. Místní i meziměstské autobusy jezdí pokaždé z jiného stanoviště (tramvaje odsud už zmizely úplně) a při výstupu z metra na této stanici vylezete pokaždé do jiné muldy. Meritum stavby (hlavní výkop) je směrem z města po pravé straně směrem ke trati a čtvrti Dejvice, kam začasté míří mé kroky, neboť tam leží partnerská dílna mého zaměstnavatele. Mnohokrát se mi stalo, že jsem musel staveniště projít -- pokaždé jinou - cestou vyznačenou červenobílými umělohmotnými pásy (tyto symbolické barvy habsburského domu u nás uvízly z dob k. u. k. monarchie), ale vždy jsem se dostal k bodu prahu: přejezdu u železniční stanice, po níž už následují nerozkopané Dejvice.

Protože vývěsní cedule s plánem stavby, které jsou pověšeny ve výstupním podzemí metra nestuduji (na zorientování se v nich bych musel vynaložit nejmíň deset minut, a ty chci investovat jinak) a "establishment" s tím zřejmě počítá, narazil jsem před nedávnem u výstupu z metra na policistku, za kterou (ve směru, kudy dřív vedla moje cestička stavbou) stál neproniknutelný třímetrový plechový plot. Po dotazu, kudy se dostanu do Dejvic, mě poslala opačným směrem: přes ulici směrem na Hradčany a pak zpět na Letnou. Po několika stovkách metrů chůze k opačné čtvrti (během níž jsem drze pokukoval po plotu, připraven při první známce díry v plotě přeběhnout ulici a projít stavbou rovnou ke svému cíli) jsem narazil na přechod pro chodce, obsypaný několika desítkami podobných nešťastníků. Na obou stranách ulice stálo u semaforů po jednom policistovi s jednoduchým posláním: hlídat spěchající ptáčky mého typu, odehnat je od jejich děr a vrátit je na Pravou, legální cestu. Nebylo to už ostatně už nijak těžké. Ti, kteří neutekli doteď, naznali, že po zdolání tohoto přechodu se už otevírá volná cesta do Dejvic a po obejití stavby z druhé strany i cesta jejich cíli, arci prodloužená řádově o kilometr.

Jen někteří spěchající možná litovali, že na Hradčanské vůbec vystoupili. Možná, kdyby se jim už v metru řeklo, že ti, kdo chtějí do Dejvic a Bubenče mají vystoupit až o stanici dál... Ale to bychom od jakékoli trasy MHD zřejmě chtěli moc...

DNES

V článku Česká švajneraj jsem načrtl portrét, jímž Mladá fronta DNES prezentuje dnešní Evropu. Na demonstrační mapě evropského počasí DNES ukazuje už neexistující Jugoslávii v hranicích z roku 2005. Ačkoliv jsem článek napsal téměř před měsícem a zaslal ho i do redakce DNES, mapa zůstává doDNES (a možná navěky) stejná...

Plus (a jeho minus)

V proudu kritiky kafkáren, které nás obklopují, bych chtěl zmínit také jeden dobrý počin, malé plus, které jsem zaznamenal v posledních měsících. Je jím výroba a prodej DVD s českými, ale i světovými filmy. Myslím, že poměr braku, hodnotných diváckých filmů a klasických uměleckých filmů na českých stáncích je 1:1:1. Jestliže se producentům knihovniček DVD vyplatí i v tom nejzapadlejším českém PNS prodávat kolekce filmů Vojtěcha Jasného, Karla Kachyni, Miloše Formana, Jiřího Krejčíka, Kadára a Klose a dalších, jejichž prostřednictvím se k divákům stravitelnou formou dostanou i nejlepší zfilmovaná díla české literatury, pak to s národem nebude tak zlé, jak s oblibou tvrdí jiní producenti, kteří donekonečna oblbují národ pitkinovskou televizní zábavou a nic neříkajícím zpravodajstvím.

Jen je škoda, že tyto knihovničky nejsou lépe dramaturgicky ošetřené. Že jen asi desetina filmů je opatřena anglickými titulky (což jsem zjistil, když jsem měl některé z nich obstarat pro kamaráda -- švýcarského bohemistu). Že vzpomínky pamětníků, které tato alba obsahují, nejsou doplněny hodnocením filmového vědce. U filmu Nebeští jezdci vzpomíná například představitel hlavního hrdiny Jiří Bednář, že film se točil na letišti ve Kbelích a záběry ze vzduchu jsou dokumentární, představitel vedlejší role Karel Hála naproti tomu tvrdí, že se vše točilo v Anglii. Tento rozpor by se snad dal vyřešit tím, kdyby u filmografie nechyběly údaje o exteriérech, v nichž byl film točen.

Jak jinak než fundovaným komentářem historika by však šlo uvést na pravou míru například "historickou" hexalogii Otakara Vávry Dny zrady -- Sokolovo -- Osvobození Prahy, která se tváří jako historický velkofilm, a zatím je překroucenou normalizační agitkou. A tak je pro diváka hlavním padouchem bankéř Preiss, který nedopustil, aby nám v roce 1938 pomohl Sovětský svaz, jehož letadla byla připravena užuž vzlétnout. Též dojímavý pro něj bude osud dobrého soudruha Otakara Jaroše: člověka, který byl ve skutečnosti antikomunista (na rozdíl od filmu) a u Sokolova nejspíš spáchal strategickou sebevraždu z beznaděje nad politizací Československých armádních složek v SSSR. K tomu by mohl hodně říci jeho představitel Martin Štěpánek, jemuž se povinné účinkování v režijním velkofilmu stalo traumatem, které smyl tím, že o skutečném Jarošovi už zveřejnil několik populárně historických prací. O tom se ale divák z DVD nedozví...

Vytisknout